Dlužník neposkytoval součinnost a několik let blokoval průběh insolvenčního řízení zejména podáváním námitek podjatosti úředních osob. Byl za to odsouzen pro trestný čin porušování povinností v insolvenčním řízení.
Obžalovanému a nakonec následně v trestním řízení i odsouzenému dlužníkovi byla v rámci insolvenčního řízení uložena povinnost předložit seznam majetku a závazků. Dále byla ustanovena předběžná insolvenční správkyně. Dlužník jí však neposkytoval žádnou součinnost, natož všestrannou součinnost, jak je jeho povinností.
Se správkyní nekomunikoval, nepředložil seznam, natož řádný a úplný seznam, svého majetku a svých závazků, včetně souvisejících dokumentů, nesdělil stav pokladny a účetnictví a neumožnil správkyni přístup k nemovitostem, aby mohlo dojít k jejich ocenění.
Shrnutí v kostce
- Dlužník neposkytoval insolvenční správkyni potřebnou součinnost, nepředložil řádný seznam majetku a závazků ani další požadované podklady.
- Opakovaně podával námitky podjatosti proti správkyni i soudcům, včetně soudců, kteří měli rozhodovat o jeho předchozích námitkách.
- Kvůli těmto krokům se insolvenční řízení protáhlo o několik let a nebylo možné zjistit skutečný stav jeho majetku ani rozhodnout o úpadku.
- Soudy jeho jednání vyhodnotily jako trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku.
- Nejvyšší soud potvrdil peněžitý trest 100 000 Kč a zdůraznil, že zneužívání procesních práv k blokování insolvence nemusí být legitimní obranou, ale může vést k trestní odpovědnosti.
Shrnutí v kostce je vytvářeno s pomocí AI.
Řetězení námitek podjatosti proti soudcům
Dále dlužník vznesl námitky podjatosti zejména vůči předběžné insolvenční správkyni a příslušné soudkyni, která rozhodovala v jeho insolvenčním řízení. Ale nejen to. Následně opakovaně vznášel námitky podjatosti s různými odůvodněními zejména vůči dalším soudcům rozhodujícím o předchozích námitkách podjatosti na různých stupních soudů.
Dlužník tak řetězil námitky s cílem znemožnit rozhodnutí o původní resp. prvotní námitce podjatosti insolvenční správkyně, čímž jí znemožnil činit potřebné úkony v insolvenčním řízení (nemohla zejména zjistit skutečný stav majetku), jakož i o dalších námitkách podjatosti vůči soudcům. Dále podával šikanózní žaloby se smyšlenými nároky v řádu milionů korun.
V důsledku toho všeho nemohlo být v běžném časovém rámci, až do doby, kdy začal rozhodovat trestní soud o obžalobě dlužníka za trestný čin neplnění povinnosti v insolvenčním řízení, rozhodnuto o tom, zda je dlužník v úpadku a případně nemohlo dojít k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.
Dlužník tím paralyzoval insolvenční řízení na mnoho let. Povinnost dlužníka poskytovat součinnost přitom plyne z ust. § 210 odst. 1 insolvenčního zákona a vzniká přímo ze zákona, nikoli až na základě výzvy insolvenčního správce.
V čem spočívá trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení
Takové obstrukční jednání vyhodnotil státní zástupce a následně soud prvního stupně, soud odvolací a nakonec i Nejvyšší soud v trestním řízení jako trestný čin (přečin) porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle ust. § 225 trestního zákona:
Kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Soudy přitom shledaly v počínání dlužníka naplnění obou alternativ jednání, tedy jak maření insolvenčního řízení (usilování o znemožnění výkonu funkce správce), tak i jeho hrubé ztěžování, tedy vytváření podmínek vyžadujících od správce podstatně více času a prostředků.
Maření nebo ztěžování činnosti insolvenčního správce
Podstatou jednání pachatele trestného činu (podle § 225) je maření nebo hrubé ztěžování funkce insolvenčního správce.
Znak „mařit výkon funkce insolvenčního správce“ znamená usilovat o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna, v důsledku čehož dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu.
Pachatel přitom nemusí zcela „zmařit“ výkon funkce insolvenčního správce, postačí, je-li k tomu jeho jednání způsobilé, ačkoliv se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, aby správce provedl stanovené úkony insolvenčního řízení.
Za hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, které je druhou alternativou spáchání tohoto trestného činu, se považuje takové jednání pachatele, které sice samo o sobě není způsobilé zcela znemožnit výkon funkce insolvenčního správce a kterým pachatel vytvoří podmínky, v důsledku nichž je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné.
Za taková jednání se považuje široká škála různých jednání, může jít o fyzický útok na osobu insolvenčního správce nebo osoby jemu blízké, může ale jít i o útok na jeho majetek (v daném případě by za takový zastrašující útok bylo možno považovat podání žaloby s nesmyslnými smyšlenými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy), ale i neplnění zákonných povinností (jako neposkytování součinnosti při zajišťování majetku, neumožnění jeho náležitého zjištění a soupisu atd.).
Smyslem jednání pachatele přitom je znemožnění nebo alespoň podstatné ztížení výkonu funkce insolvenčního správce, případně snaha odradit ho od toho, aby řádně vykonával tuto funkci a naplnil účel insolvenčního řízení.
Přesně tak tomu bylo i v daném případě, a to jak zastrašováním insolvenčního správce žalobou, tak podáním námitky jeho podjatosti a následným podáváním námitek podjatosti vůči všem soudcům, kteří se měli podílet na rozhodnutí o původní námitce, čímž došlo k paralyzování soudního procesu na několika článcích soudní soustavy, včetně Nejvyššího soudu, který musel rozhodovat v několika různých senátech.
Poměrně shovívavý trest
Odsouzenému byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Trest potvrdil i Nejvyšší soud. (Podle ust. § 225 trestního zákoníku za použití ust. § 67 odst. 1, 3 a ust. § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku.)
Význam rozhodnutí Nejvyššího soudu pro praxi
Nejvyšší soud ČR tak v usnesení (spis. zn. 5 Tdo 992/2025, ze dne 28. 1. 2026), vyložil, že zneužívání procesních práv k blokování insolvenčního řízení není legitimní obranou dlužníka, ale trestnou činností.
Věřitelé proto mohou pro obstrukční jednání dlužníka podat trestní oznámení. I kdyby nedosáhli odsouzení pachatele, prospějí samotnému insolvenčnímu řízení, neboť i v projednávaném případě začal pachatel (a posléze odsouzený dlužník) plnit své povinnosti, až když proti němu bylo vedeno právě i trestní řízení a věc začal projednávat trestní soud.
ČLÁNKY DO MAILU