Ještě jsem zapoměla na jednu věc: mluvila jsem se starými lidmi, pamatujícími předválečnou dobu. Ani jeden z nich nebyl pro zrušení státních důchodů. Neberte to tak, že to byli komunisti a že jsou tím režimem zblblí. nebyli. Ale pamatovali si, že kolikrát se musel starý člověk doprošovat u svých dětí jídla, topení v zimě. Vlastní dítě by třeba i pomohlo, ale má partnera, děti, a ti pomoci nemusí, protože se nepohodnou. Nekdy se nepohodnou ani rodiče s vlastními dětmi. Smutné, ale je to bohužel. Takže já bych státní důchody nerušila, stejně jako různé domovy důchodců. Jsou staří lidé, o které se rodina postarat nemůže, třeba z důvodu nemoci (Alzheimer, stále ležící osoba). Píšu o tom jinde: moderní technika usnadnila práce v domácnosti. Ale za techniku i za spotřeby energií se platí, a to nikoli naturáliemi, ale penězi. Berme to jako daň pokroku. Žena se prostě o tyto lidi, byť je má jakkoli ráda, postarat nemůže, protože péče o ně se až donedávna nezapočítávala jako odpracovaná léta na důchod, nehledě na to, že v domově důchodců je péče efektivnější (a dá se zvládnout i lidsky důstojným způsobem, ne že ne). Prostě žena musí taky pracovat a odkládat si peníze na vlastní důchod, jinak ji těžce diskriminujeme.
A ještě co se týká péče o děti a vlastní rodiče: ono by se mnozí starali, kdyby jim do toho stát tolik nekafral a nebuzeroval je. Nemáte kde bydlet - šup děti do dětského domova. Co na tom, že město přiděluje obecní byty, když jednodušší je rozbít funkční rodinu a mít kunčofty pro dětský domov. Jak se dostanete do styku s tzv. sociální péčí, nestačíte se divit, co všechno jako rodič musíte