Hlavní navigace

Cukrová perverze "Made in EU"

18. 1. 2006
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Jedním z příkladů zhoubnosti zemědělské politiky EU je její opatření v oblasti výroby cukru. Průměrná domácnost v Evropě tak ročně v jejím důsledku nese náklady ve výši téměř 2 400 korun! Jaké ztráty musí trpět rozvojové země? A kdo naopak získává? Je cukr dobrá investice?

Cena cukru šplhá do výšin

Tiskové agentury v minulých dnech zveřejnily informaci o rekordních cenách cukru na světových trzích. Cena cukru na trhu vystoupila na nejvyšší hodnotu za 11 let. Cena surového cukru na newyorské komoditní burze vystoupila na 15,27 centu (3,66 Kč) za libru (asi 0,45 kilogramu), květnová dodávka cukru pak zájemce přijde na 15,34 centu.

Běžnému spotřebiteli takováto informace nemusí připadat nijak zajímavá a její význam může snadno přejít, přestože jsou v ní hned dvě skutečnosti, které stojí za povšimnutí. Jednak je to 11tiletý cenový rekord cukru a dále pak skutečnost, že kilogram cukru stojí na komoditní burze kolem 7 korun, a přitom za něj v obchodech platíme téměř čtyřikrát tolik.

Evropský cukerní pořádek

Ať už se konzumaci cukru vyhýbáme, či se bez něho nemůžeme obejít, nepřímo se výše jeho ceny dotýká každého z nás. Důvodem není ani tak to, že ho nalezneme v řadě potravin a že v budoucnu získá velký význam při výrobě plastů a biopaliv, ale zejména to, že ho všichni dotujeme z našich daní.

Cukerní pořádek v Evropě je asi nejobscénnějším příkladem neefektivity a nesmyslnosti zemědělské politiky Evropské unie. A právě ona je důvodem toho, proč musíme platit nejen násobně vyšší ceny za cukr, ale i nejspíše částečně důvodem toho, že se jeho cena vyšplhala na jedenáctiletý rekord.

Význam výroby cukru v Evropě se z hlediska politiky EU může zdát nepostradatelný, nicméně pro rozvojové země je podstatně větší. Cukr je mnohdy jejich hlavním exportním statkem a důležitým zdrojem deviz. Samotný podíl výroby řepného cukru zemí EU na světové produkci dosahuje 13 % a s 5 miliony exportovaného cukru připadá EU druhá příčka mezi ostatními světovými exportéry.

Vyvstává otázka, jak je možné, že EU dosahuje takového světového podílu na výrobě cukru, když jsou náklady na výrobu jedné libry cukru v EU více jak čtyřikrát vyšší, než je tomu například v Brazílii.

Náklady na výrobu jedné libry cukru v USD
Náklady na výrobu jedné libry cukru v USD
EU 0,25
Indie 0,09
Zambie 0,055
Thajsko 0,05
Malawi 0,05
Brazílie 0,04

Odpověď je nasnadě: protože je štědře dotován Evropskou unií, respektive občany Evropské unie. Evropská komise stanovuje každoročně kontingenty pro výrobu cukru, které v současné době dosahují kolem 17 milionů tun. Zároveň pak výrobcům garantuje i cenu cukru. Tato garantovaná cena dosahuje 632 euro za tunu bílého cukru, přičemž světová cena se pohybuje kolem 160 euro! Zároveň jsou uvalována cla na importovaný cukr, jejichž výše se odvíjí od světové ceny cukru. Před nedávnem tak dovozní clo na cukr dosahovalo 324 %!

Jako by toho ještě nebylo málo, poskytuje EU výrobcům vývozní subvence, a to ve výši rozdílu mezi garantovanou cenou a světovou cenou cukru. Za jednu vyvezenou tunu cukru tak musí občané EU zaplatit mezi 450 – 550 eury, což se opět odvíjí od světové ceny cukru a aktuální garantované ceny. V roce 2002 takto zaplatili občané EU 1,3 miliardy eur, což znamenalo, že za jedno přijaté euro z exportovaného cukru museli občané zaplatit 3,3 eura na subvencích! A právě proto může být rostoucí cena cukru na světových trzích paradoxně radostnou zprávou pro evropské spotřebitele, neboť jediným důsledkem bude, že ze svých daní zaplatí cukernému průmyslu o něco méně.

Další pozoruhodností je, že i přes vysoké přebytky cukru a obrovská cla jej EU dováží. Důvodem je snaha Evropy zmírnit negativní dopady své cukerní politiky na nejchudší země světa (plus některé bývalé kolonie), a proto garantuje cenu i těmto dovozcům. Jde přibližně o 1,6 milionů tun cukru, a v podstatě je tak nepřímo rovněž subvencuje. A aby nebylo té iracionality málo, exportuje následně tento cukr opět do zemí mimo EU, přičemž tyto exporty musí opět dotovat!

Sečteno a podtrženo, za cukerní politiku zaplatil každý občan EU (v roce 2001), včetně zvýšených cen potravin obsahujících cukr, více jak 20 eur za rok! Čtyřčlenná domácnost tak za cukerní politiku EU odvede ročně přes 80 eur neboli přes 2300 korun! Přičemž celkový účet za tuto politiku dosáhl v roce 2001 6,5 miliardy eur.

To, že cukerní politika poškozuje občany a rozvojové země, neznamená, že by z ní nikdo neměl prospěch. Těží z ní zejména výrobci cukru. Například v roce 2004 obdržel od EU největší výrobce Beghin Say (Francie) 236 milionů eur, Südzucker (Německo) 201 milion eur a Tate and Lyle (Velká Británie) 158 milionů eur. Naopak výrobci v zemích, jako je Brazílie či Thajsko, v důsledku dumpingových cen z EU exportovaného cukru musí počítat se ztrátami kolem 650 milionů dolarů ročně! Indonésie, Bangladéš a Singapur pak tratí více jak 60 milionů dolarů ročně.

skoleni_15_4

Nutná reforma

Jelikož i sebevětšímu příznivci státní regulace musí být zřejmé, že takováto politika je za hranicí všech etických norem, přijala Evropská komise v poslední půli roku 2005 návrhy na její změnu. Do roku 2007 tak poklesne cena cukru na trhu EU na 421 euro za tunu a výrobní kvóty se sníží ze 17,4 na 14,6 milionů tun. Ztráty tímto cukernému průmyslu vzniklé bude EU krýt z 60 %.

V důsledku poklesu výroby cukru v EU a jejího následného exportu tak dojde v následujících letech ke zvýšení jeho ceny na světovém trhu. Spolu se stoupající poptávkou po něm tak lze očekávat poměrně stabilní růst jeho ceny, což pro všechny investory pohybující se na komoditních trzích jasně signalizuje dobrou investiční příležitost.

Jste pro rozsáhlou podporu zemědělství?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).