Čas strávený na pracovní cestě se nemusí vždy krýt, a také se často nekryje, není totožný, s pracovní dobou podle rozvrhu práce, resp. délkou běžné pracovní směny zaměstnance. Zaměstnanec na pracovní cestu vyráží dříve, než začíná jeho pracovní směna, nebo se vrací později, než jeho pracovní směna končí. Zaměstnanec může rozdíl v délce trvání pracovní cesty a pracovní směny strávit prací, ale také třeba jenom cestováním.
Zaměstnanec očekává, že vyráží-li na pracovní cestu před začátkem své pracovní směny (začátkem denní pracovní doby) nebo se vrací po konci své pracovní směny (konci denní pracovní doby), bude lépe odměněn, získá více peněz, dostane mzdu nebo její náhradu navíc než za běžnou pracovní dobu nebo nějaké příplatky.
Jenže, kdo nezná příslušnou právní úpravu, s níž se dnes seznámíme, bývá zklamán, a to hodně. Mnohdy totiž, pomineme-li třeba stravné a jiné cestovní náhrady, nic navíc za pracovní cestu, a to i déletrvající pracovní cestu, nezíská. Zákoník práce neukládá zaměstnavateli, aby něco navíc platil.
Je rozdíl mezi plněním pracovních úkolů a jen cestováním
Ne každý čas trvání (během) pracovní cesty, jež přesahuje pracovní směnu, je totiž výkonem práce a prací přesčas, jak se mnozí zaměstnanci mylně domnívají. V průběhu (po dobu trvání) pracovní cesty nevykonává zaměstnanec práci nepřetržitě.
Část pracovní cesty stráví cestováním, část samotným výkonem práce (plněním pracovních úkolů), pro které byl na pracovní cestu do určeného místa zaměstnavatelem vyslán, část dalšími souvisejícími úkony, ale též čekáním, odpočinkem apod.
Za co peníze jsou
Doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. (Ještě to tak, aby se mzda nebo plat krátily, že? Zaměstnavatel znemožňuje zaměstnanci vysláním na pracovní cestu vykonávat práci v pracovní době (o pracovní směně), proto zaměstnanec nemůže v důsledku takového rozhodnutí zaměstnavatele přijít o svoji mzdu nebo plat.)
Jestliže však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda (např. hodinová, úkolová, podílová aj. mzda závislá na jeho výkonu, tržbách apod.) ušla nebo ušel plat, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.
Za výkon práce samozřejmě náleží mzda nebo plat. Doba strávená zaměstnancem na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů představuje např. čas překonávání vzdálenosti (tedy dobu cestování) mezi východiskem (místem startu) pracovní cesty a místem přechodného pracoviště a čas cestování nazpět do místa ukončení pracovní cesty. Pokud tato doba bude spadat do pracovní směny zaměstnance, jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Za tuto dobu dostane zaměstnanec náhradu mzdy nebo platu.
Za co peníze nejsou
Pokud bude tento čas (cestování) probíhat před nebo po pracovní směně zaměstnance, jedná se pouze o dobu cestování (tj. úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů), za kterou náleží zaměstnanci pouze cestovní náhrady (např. stravné), nikoliv mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu). Nejedná se o práci přesčas.
Prací přesčas je na pracovní cestě pouze doba strávená plněním pracovních úkolů, která nespadá do doby pracovní směny.
Není to vždy spravedlivé: Vybojujte si mimořádné odměny, prémie a benefity
Skutečnost, že zaměstnanec tráví čas na cestě mimo svou pracovní dobu (pracovní směnu) v zájmu zaměstnavatele, a to typicky přepravou z místa výkonu práce do cíle pracovní cesty či zpět, a nemůže tedy se svým časem zjevně nakládat zcela podle svých představ, ačkoliv jinak by měl již po práci – běžné pracovní směně – volno, a přesto se mu za tuto dobu nedostane ani mzdy, ani náhrady mzdy, natož příplatku za přesčasy, je docela tvrdá a nespravedlivá.
Čím delší je pracovní cesta, resp. čím delší je cestování, vzdálenější místo výkonu práce na pracovní cestě od bydliště zaměstnance, resp. od běžného, obvyklého místa výkonu práce, tím se to jeví nespravedlivějším.
Proto zaměstnavatelé, kteří si váží svých zaměstnanců, respektují jejich volný čas, ostatně aby je motivovali se souhlasem s pracovními cestami, mohou nevýhodu a ztrátu volného času kompenzovat zaměstnancům odměnami či prémiemi.
Řízení vozidla podle pracovní smlouvy má své výhody
Jízda vozidlem se přitom považuje za výkon práce v případě zaměstnance, který řídí toto vozidlo a který má v pracovní smlouvě jako druh práce sjednáno řízení vozidla, neboť tento zaměstnanec řízením vozidla vykonává práci, jejíž druh má sjednán v pracovní smlouvě.
To tedy znamená, že u zaměstnance, který řídí tzv. referentské vozidlo, bude jiný postup v případě, kdy v pracovní smlouvě řízení takovéhoto vozidla sjednáno nemá, a jiný v případě, kdy řízení vozidla v pracovní smlouvě jako druh práce sjednáno má.
Cestuje-li zaměstnanec např. vlakem, je to jasné, za dobu cestování mimo pracovní dobu – pracovní směnu nic navíc nezíská, jen stravné.
Příklad
Zaměstnanec má pravidelnou týdenní pracovní dobu rozvrženou do pětidenního pracovního týdne o délce 40 hodin, přičemž začátek směn určil zaměstnavatel na 7:00 hod. a konec na 15:30 hod.
Zaměstnanec byl vyslán na pracovní cestu s tím, že vyjel z výchozího místa na pracovní cestu v 6:00 hod., do místa přechodného výkonu práce dorazil v 9:00 hod. a v tuto dobu také začal plnit pracovní úkoly spojené s pracovní cestou. Nazpět se vydal ve 14:00 hod., kdy ukončil práci, a vrátil se v 17:00 hod.
Doba od 6:00 do 7:00 hod. a od 15:30 do 17:00 hod. se posuzuje jako doba překonávání vzdálenosti mezi východiskem (nebo koncem) pracovní cesty a místem přechodného pracoviště. Jedná se o dobu cestování, za kterou náležejí náhrady cestovních výdajů. (Cestovní náhrady samozřejmě náležejí i za dobu od 7:00 do 15:30 hod.)
Doba od 7:00 hod. do 9:00 hod. a od 14:00 hod. do 15:30 hod. je překážkou v práci na straně zaměstnavatele, neboť zaměstnanec během ní plnil jiné úkoly než pracovní úkoly vyplývající ze sjednaného druhu práce (leda by šlo o situaci, kdy zaměstnanec cestoval např. osobním automobilem a řízení tohoto vozidla by měl sjednáno jako druh práce v pracovní smlouvě). Šlo tedy o jinou činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Za tuto dobu náleží zaměstnanci mzda nebo plat (resp. se mu mzda nebo plat nekrátí) nebo náhrada mzdy, resp. platu ve výši průměrného výdělku. Za dobu od 9:00 do 14:00 hod. (s výjimkou doby pracovní přestávky na jídlo a oddech) náleží zaměstnanci mzda nebo plat.
Jestliže by však zaměstnanec na pracovní cestě vykonával práci ne pouze do 14:00 hod., ale až do 17:00 hod., přičemž zpět by cestoval v době od 17:00 do 20:00 hod., pak doba od 15:30 do 17:00 hod je prací přesčas. Za dobu od 14:00 do 17:00 hod. náleží zaměstnanci mzda nebo plat a za dobu od 15:30 do 17:00 hod. mzda nebo plat navíc i s příplatkem za přesčasovou práci (nebo namísto příplatku náhradní volno v rozsahu vykonané práce přesčas, pokud se na tom zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou). Za dobu od 17:00 do 20:00 náležejí zaměstnanci (jen) cestovní náhrady; cestovní náhrady přitom samozřejmě náležejí za celou dobu trvání pracovní cesty, tedy za dobu od 6:00 do 20:00 hod.
Dojde ke změně?
Český zákoník práce tedy zaměstnanci, který tráví na pracovní cestě čas mimo svou pracovní dobu jinak než plněním pracovních úkolů, nepřiznává nárok ani na mzdu (plat), ani na náhradu mzdy (platu), ani na jinou peněžní kompenzaci či výhodu (kupř. odměnu), jen na stravné.
Evropský soudní dvůr (dne 10. 9. 2015 ve věci Tyco, spis. zn. C-266/14) dospěl k názoru, a to ve věci týkající se španělských zaměstnanců, že směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládána tak, že u pracovníků, kteří nemají stálé nebo obvyklé pracoviště, představuje doba strávená na cestě, kterou tito pracovníci věnují každodennímu cestovní mezi svým bydlištěm a místem prvního a posledního zákazníka určeného jejich zaměstnavatele, pracovní dobu
ve smyslu této směrnice.
Rozhodnutí se týká jen specifického případu určitých zaměstnanců, nicméně bylo by namístě uvážit změnu zákoníku práce pod vlivem tohoto rozhodnutí ve prospěch všech zaměstnanců konajících pracovní cesty v zájmu zaměstnavatele.
