Hlavní navigace

Názor k článku Chudoba po „evropsku“ od Jarmila - Pane Zámečníku, já domy na půli cesty neprosazuju,...

  • Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
  • 6. 5. 2004 12:29

    Jarmila (neregistrovaný)
    Pane Zámečníku, já domy na půli cesty neprosazuju, já bych zrušila JEJICH PŘÍČINU. Víte, kdysi jsem pracovala v dětském domově. Díte mělo opustit dětský domov v 18 letech, i když bylo (sice výjmečně, ale stávalo se) studentem, který dokončí studium až v 19 letech. Ten rok bylo v dětském domově NAČERNO, a to bohužel i za socialismu (mojí spolužačce na SŠ tenkrát řekli: my Tě tu necháme, ale nesmí to být legální, jsi tu načerno. Kdyby přišla kontrola, uteč zadem do zahradního domku a tam zůstaň, dokud neodejdou. Je tam i deka a polštář, kdyby to bylo nutné, musíš tam přespat. To bylo prosím pěkně v r. 1975, ne za okupace). Dneska je ta situace černější. V těch 18 letech má dítě jen oblečení na sebe a jinak holý zadek. Snažili jsme se proto, aby byly děti přijaty do učebního oboru pro podnik, který má ubytovnu a po vyučení je ubytuje. Přišel kapitalismus a podnikové ubytovny byly zrušeny. Stát si vytvořil problém a ten ani neřeší, jeho řešení nechává na dobrovolných iniciativách (domy na půli cesty). Dítě tedy v 18 letech z DD odchází a NEUMÍ NIC PRAKTICKÉHO PRO ŽIVOT. Neví, kde bude bydlet, neví, že se platí elektřina, jak se platí a kolik, neumí si uvařit večeři, neumí vyprat prádlo, je pro samostatný život nepřipravené. Jak by to to dítě mohlo umět, když v dětském domově dostalo večeři až pod nos a ještě se mohlo ofrňovat, že mu tohle nechutná, někdo mu vypral oblečení, vyžehlil, zatopil, umyl okna. Najedno to má dělat samo, ale NIKDY V ŽIVOTĚ TO NEDĚLALO.
    Jen pro ilustraci: v r. 1990, kdy jsem v dětském domově končila, dával stát na 1 dítě v dětském 73.000,- Kč/rok. Můj tehdejší výdělek rozvedené matky s 1 dítětem byl 43.000,- Kč/rok. Na osobu jsem měla polovinu, cca 22.000,- Kč. Za ty peníze, co stát dával na 1 dítě do dětského domova, bych ty děti celkem v pohodě uživila čtyři! Jenže mně jako pěstounské rodině nebo pečovatelce by stát ty peníze nikdy nedal (jen se podívejte, kolik dává pěstounské rodině, to je tak na úrovni životního minima). Stát radši živí topiče, údržbáře, pradlenu, švadlenu, kuchařku a vychovatelky. Nebylo by jednodušší svěřit dítě do výchovy rodině, která by tuto práci chtěla dělat, dát jí ty peníze a z pozice státu jen kontrolovat, zda rodina tu práci dělá dobře? A o tom to je. Stát si nejdřív vytvoří problém a pak ho dlouho, draze a s mnoha úředníky řeší. A totéž v bleděmodrém je s důchodci, invalidy a dalšími. Tím přece nezavrhuju stát, jen nechci, aby rozhazoval peníze a aby se choval jako já, tedy jako správný hospodář. Ať je sociální, ale proč proboha platí různé Diag Humany, televize Nova, sanuje banky (a jiné nechá padnout) a nechá rozkrádat celou republiku? Za ty peníze by důchodci bydleli ve zlatě a školy měly nejnovější techniku. Takhle je rozházelo pár vykuků, kteří za nic nemůžou. Člověk by někdy až brečel...
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).