Hlavní navigace

Chtěla pomoci a zaplatila za ně dluhy. Místo vděku a splátek ji čekaly soudy

Autor: Shutterstock
Tomáš Zilvar

Jestliže za někoho zaplatíte jeho dluh, musí vám ho pak splatit, i když spolu nemáte sepsanou smlouvu? Jak postupovat, abyste pro dobrotu nešli žebrotou?

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Nevděk světem vládne za dobrotu na žebrotu, praví česká úsloví. Potvrzením lidových moudrostí budiž i případ, který projednával Nejvyšší soud ČR. Paní ze svého zaplatila za dva dlužníky jejich dluhy vůči Okresní správě sociálního zabezpečení a několika soudním exekutorům, které činily celkem 556 595 Kč, takže žádné drobné. Možná šlo o příbuzné, možná o kamarády, to se z pro veřejnost anonymizovaného rozsudku Nejvyššího soudu nedozvíme, ale to nevadí, protože to není podstatné, důležité je se z případu poučit.

Asi nepřekvapí, že dlužníci se neměli k tomu, aby se s paní, která jim pomohla, vyrovnali. Tedy aby posléze zaplatili oni jí, což zajisté očekávala. Protože kdyby za ně nezaplatila, museli by sami nakonec zaplatit ještě více, nebo by se utápěli stále v exekucích…

Paní tak musela peníze vymáhat soudní cestou a byla úspěšná jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího, který uložil žalovaným zaplatit jí požadovanou částku, včetně příslušenství a nákladů soudního řízení, ale jistě to pro ni bylo jako pro žalobkyni nepříjemné martyrium. (A přitom stále zůstává otázkou, zda se svých peněz reálně dočká.)

Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu, až takhle dalece se dlužníci bránili placení, který potvrdil rozhodnutí nižších soudů, a tak podal autoritativní výklad práva pro podobné situace, ve kterých se můžete ocitnout i vy, ať už jako velkorysý plátce, anebo, pokud nectíte své závazky, jako ten, kdo se nemá k vyrovnání s tím, kdo mu pomohl.

Čeho se snažili dlužníci využít

Prvním problémem bylo, že paní neuzavřela s dlužníky, za které platila, žádnou smlouvu ani smlouvu příkazní. (Takže i když to není nezbytné, můžeme to doporučit.) A proto se dlužníci a posléze žalovaní pokusili o právní fintu. Předně argumentovali, že na jejich případ dopadá norma obsažená v občanském zákoníku, jelikož žalobkyně plnila (zaplatila) věřitelům žalovaných (dlužníků) s vědomím, že k tomu není povinna, protože mezi ní a jimi nebyla uzavřena žádná smlouva, jež by ji k takovému počínání zavazovala. (Plnitelka přitom ani nejednala v mylném domnění, že by spornou částku po právu musela poskytnout).

Musíme se tedy podívat, co přesně občanský zákoník říká: Dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil.

A především pak ve větě druhé: Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

Dlužníci dále namítali, že jejich případ by měl být posouzen podle ustanovení: Kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku.

Pokusili se využít toho, že za ně byl zaplacen dluh, ale paní, co ho zaplatila, si žádné postoupení pohledávky s původními věřiteli (okresní správou sociálního zabezpečení nebo věřiteli, kteří vymáhali své dluhy v exekuci) nedohodla.

Když za někoho zaplatíte dobrovolně, neznamená to, že se na váš úkor neobohatil

Bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká, jestliže plnění poskytne namísto dlužníka ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit. Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán. Pro plnění za jiného je současně charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Jedná-li ten, kdo plní, v mylném přesvědčení, že zapravuje svůj vlastní dluh vůči příjemci plnění, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mu vzniká proti tomu, komu plnění poskytl.

Nelze to vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku. Takže to, že někdo za někoho zaplatil dobrovolně jeho dluh, ačkoliv tedy neměl k tomu povinnost, nelze zneužít k tíži toho, kdo plnil. Stále platí, že ten, za něhož bylo placeno, se bezdůvodně obohatil a takové bezdůvodné obohacení musí vydat.

Dohodnout postoupení pohledávky si s věřitelem nemusíte, nárok na její vyrovnání nezanikne

A pokud jde pokus vyhnout se placení z druhého důvodu, že paní neměla žádnou smlouvu ani s původními věřiteli dlužníků, tak Nejvyšší soud ČR v rozsudku vyložil, že zákon vybavuje osobu poskytující plnění za dlužníka, jehož dluh nezajišťuje, právem vymínit si na věřiteli postoupení pohledávky. Ten, kdo plní, má tedy tuto možnost, ale ne povinnost.

Skutečnost, že zmíněná osoba vůči věřiteli tento požadavek nevznesla, a do jeho postavení tudíž nevstoupila, ovšem nevylučuje, aby poskytovateli plnění, který plnil za osobu, jejíž dluh nezajišťoval, vznikl nárok z bezdůvodného obohacení plněním za jiného, dodal Nejvyšší soud ČR ve zmíněném rozhodnutí.

K vyrovnání dojít nemusí, jen pokud jde o dar

Nelze jistě vyloučit eventualitu, že poskytovatel plnění koná s darovacím úmyslem, tj. se záměrem rozmnožit majetkovou sféru toho, za nějž plní, bez založení jakékoli povinnosti k protiplnění či k vypořádání prospěchu vyvolaného zánikem splněného dluhu. V takovém případě by právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být vyloučeno, protože povinnost vydat obohacení nevzniká, obohatí-li jedna osoba druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.

Bylo by však nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky, nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).