Žalobkyně se soudní cestou domáhala přiznání náhrady nákladů na výživu pozůstalé manželky, zjednodušeně pozůstalostní renty, po zemřelém manželovi. Manžel byl pracovně činný jako řidič a zemřel při autonehodě v Německu. Šlo o pracovní úraz, neboť manžel žalobkyně vozidlo řídil v rámci výkonu své práce v pracovněprávním vztahu.
Pozůstalá manželka chtěla náhradu počítat i z cestovních náhrad
Pozůstalá manželka chtěla vyšší náhradu, než jí měla náležet. Uvedla, že účetnictví žalované firmy je neprůkazné, její manžel pobíral v rozhodném období vyšší mzdu a že nelze jednoznačně odlišit od mzdy určitou část vyplacených prostředků jako cestovní náhrady. Respektive že nešlo o cestovní náhrady, nýbrž o zastřenou odměnu za práci.
Je pravda, že u některých profesí se počítá s poměrně vysokými cestovními náhradami, které jsou zaměstnancům vypláceny zvláště při cestách do zahraničí, jako tomu bylo v daném případě, a proto je pak oficiální mzda nižší.
Pozůstalostní renta: Pravidla pro výplatu
Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, má zaměstnavatel povinnost v rozsahu své odpovědnosti poskytnout náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Pro tyto účely je zaměstnavatel přímo ze zákona pojištěný.
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, kdy by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.
Pozůstalostní renta náleží ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě. Pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám, odpovídá pozůstalostní renta 80 % průměrného výdělku.
Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým. Více o pozůstalostních rentách uvádíme například v článku:
Mezi účastníky soudního řízení tedy bylo sporu o tom, jakým způsobem je třeba vypočíst průměrný výdělek, ze kterého se odvozuje výše odškodnění pro pozůstalou manželku. V řízení bylo prokázáno, že zaměstnanci byla vyplácena – stejně jako ostatním řidičům – minimální mzda a dále cestovní náhrady za zahraniční pracovní cesty.
Předmět soudního sporu a názor soudů
K otázce průměrného výdělku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně neprokázala, že by určitá částka představovala odměny a nikoliv cestovní náhrady, a tedy že by její manžel dosahoval vyššího průměrného výdělku, jak tvrdila.
Proto soud uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo, že manžel žalobkyně, stejně jako další řidiči, pobíral poměrně vysoké cestovní náhrady, které se však v rámci průměrného výdělku nezohledňují.
Odvolací soud pouze uznal, že zaměstnavatel nevedl řádně dokumentaci a mzdovou agendu, a tedy nemohlo být řádně prokázáno, jaké zahraniční cesty a v jakém rozsahu manžel žalobkyně absolvoval. Ani to ale nemohlo vést ke zvýšení pozůstalostní renty pro manželku.
Případ se dostal k Nejvyššímu soudu ČR, který jej uzavřel svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 908/2025, ze dne 30. 6. 2026.
K otázce dokladů pro vyúčtování cestovních náhrad, které jsou poskytovány za cestovní výdaje, je nutné vysvětlit, že zákon dělí povinnosti mezi zaměstnance a zaměstnavatele. Nejprve má zaměstnanec povinnost předložit zaměstnavateli do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu (jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době) písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu.
Poté vzniká povinnost zaměstnavatele, neboť platí, že nedohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jiné době, je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit jeho práva.
K dokladům potřebným k vyúčtování cestovních náhrad má tak přístup nejprve zaměstnanec a poté zaměstnavatel. Zaměstnanec proto ihned po vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavatelem musí vědět, že vyúčtování neodpovídá dokladům, které zaměstnavateli předložil, nebo že takové doklady vůbec nebyly předloženy.
Shrnutí
Tvrdí-li pozůstalý, že hrubá mzda zúčtovaná zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti, neboť část mzdy jako zastřenou odměnu za práci obsahovaly i cestovní náhrady, nese k této tvrzené skutečnosti tzv. důkazní břemeno. Je to tedy on – pozůstalý, kdo tyto skutečnosti musí soudu prokázat.
Zaměstnanec po vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavatelem musí vědět, že vyúčtování neodpovídá dokladům, které zaměstnavateli předložil, případně že takové doklady vůbec nebyly předloženy. Protože zaměstnanec takovou možnost měl, nelze uvažovat o tom, že by zaměstnavatel tím, že soudu nepředložil doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, znemožnil zaměstnanci, resp. pozůstalému rodinnému příslušníkovi, uvedení důkazu k tvrzení, že částka vyplacená na cestovní náhrady byla ve skutečnosti odměnou za vykonanou práci.
ČLÁNKY DO MAILU