Český zaměstnanec drží hubu a krok a zůstává v práci, kde to pro něj nemá smysl

Pokud jste ve věku 25 – 45 let a s vyřešenými závazky (ideálně muž), máte dobrou výchozí pozici k tomu uspět na trhu práce, samozřejmě v závislosti na tom, co zaměstnavateli vzhledem k dané pozici nabízíte. Existují tu však i skupiny lidí, kteří mají co nabídnout, ale zaměstnavatelé o ně přesto zájem nemají.

Jak upozornil Tomáš Ervín Dombrovský, analytik a specialista na trhu práce ve společnosti Alma Career, mezi skupiny, které na trhu práce čelí diskriminaci, nezájmu a odmítání, ať už si práci hledají nebo chtějí vyjednávat o svých podmínkách u stávajícího zaměstnavatele, patří hlavně lidé ve vyšším věku (55+, častěji jde o ženy), dále pečující osoby (ať už o děti nebo někoho nemocného v rodině) a lidé se zdravotním omezením. Tedy vlastně ti, kteří potřebují ze strany zaměstnavatele flexibilnější přístup, ať už jde o částečný úvazek nebo třeba úpravy na pracovišti kvůli zdravotní indispozici.

Rozhovor si můžete pustit i ve formě podcastu:

Český zaměstnanec drží hubu a krok a zůstává v práci, kde to pro něj nemá smysl

0:00/

Zaměstnavatelé tedy upřednostňují „bezproblémové“ a zejména mladší kandidáty, kteří se jim co nejideálněji napasují do stanovené škatulky. Vidíme to jednoznačně třeba z dat o fluktuaci, kdo a jak tu práci mění, kdo častěji uspěje při nějaké snaze to zkusit. Mladí prostě mají výrazně více příležitostí tu změnu práce dokončit, protože je firmy prostě preferují, popsal Dombrovský s tím, že například u juniorních pozic však mají firmy často poměrně vysoké požadavky na výkon, ale mzdové ohodnocení tomu neodpovídá. Zaměstnavatelé chtějí po jednom práci za tři lidi a uchazečům do 30 – 35 let za to nabízí mzdu do 35 tisíc hrubého, a to i v Praze nebo krajských městech. To pro ty lidi není absolutně atraktivní a když se podíváte na ceny nájmů, tak leckdy ani únosné.

Tím podle něj vznikají příležitosti pro různé nálepkování dnešní mladé generace. Uchazeči o práci z generace Z mají být líní, zpovykaní a vybíraví, podobně jako se v minulosti nálepkovali při vstupu na trh kvůli svým požadavkům mileniálové. Každá nová generace, která na pracovní trh vstupuje, tyhle nálepky dostává. Ty nároky a potřeby ale souvisí s tím, jak vůbec jde v té práci smysluplně fungovat a vyžít. Je to něco, co odráží obecnou socioekonomickou realitu v ČR. A ty podmínky za posledních pět let jsou pro lidi, včetně mladých lidí na trhu, o něco tvrdší.

Podle Dombrovského se na trhu práce skutečně postupně prosazuje větší emancipace lidí ve vztahu k práci a zaměstnavatelům, mířící ke zrovnoprávnění postavení zaměstnanců a firem, v nichž pracují. Roste např. podíl tzv. kontraktorů na volné noze, i kvůli větší svobodě v tom, jakou práci pro zadavatele dělají a jak rychle se od něj mohou posunout dál. Uchazeči si také prosazují větší nároky na flexibilitu, např. pár dní práce z domova, což už dnes patří ke standardu. 

Tyhle věci vlastně ale chtějí všichni. Ti mladší uchazeči si o ně jen hlasitěji říkají. Mimo jiné proto, že jsou více žádaní a mají i více příležitostí projít úspěšně změnou práce. Mladí lidé jsou navíc ochotnější zkoušet změnu práce častěji než lidé ve středním či vyšším věku. Násobně častěji také ve výběrových řízeních uspějí, protože je zaměstnavatelé preferují.

Analytik trhu práce také poukázal na to, že preference mladých při hledání zaměstnání vychází i z jejich socioekonomického postavení a souvisí například i s cenami nájemního či vlastního bydlení. Připomněl, že v současnosti si spousta lidí na počátku kariéry nemůže dovolit bydlet ve vlastním, pokud nezdědí byt, nebo nemají nějaké větší zázemí v rodině. Ceny nájmů i hypoték v Praze či velkém krajském městě jsou dnes z běžné absolventské mzdy na většině pozic nedostupné, a to poměrně dlouhou dobu, třeba prvních 10–15 let kariéry. A protože na tyhle věci mladí nedosáhnou a vnímají je trošku jako nereálné, ovlivňuje to třeba i jejich rozhodnutí, jestli založí rodinu nebo ne, jestli budou mít nějaké stabilnější závazky. Krásně to vidíme třeba na datech o bezprecedentně klesající porodnosti, která je teď vlastně historicky nejnižší na území českých zemí. 

O to více podle Dombrovského kladou důraz na to mít práci za podmínek, které jim dávají smysl. S větší mírou flexibility, s větší mírou dopadu. Zohledňují také, jestli si jich firma váží a respektuje je. Tyto věci hrají větší význam, protože mladí nejsou, resp. nemohou být v tom vleku té existenční nutnosti, když dosáhnou na hypotéku nebo se musí postarat o děti.

Kdo je český zaměstnanec

I když Dombrovský avizuje, že škatulkování nemá rád, pokud by měl popsat českého pracovníka s jeho typickými vlastnostmi, zůstává v nás možná trošku přístup ještě z dob minulého režimu. My držíme hubu a krok. I v situacích, které nám nejsou příjemné, kdy to nedává moc smysl, kdy se v té práci neposouváme, kdy nám třeba neroste adekvátně mzda, vzhledem k tomu, jak se posouvá hodnota a cena práce na trhu.

Z dat o obsazovaných pozicích a z dat o fluktuaci podle něj vyplývá, že lidé ve středním a vyšším věku se pokoušejí měnit práci méně často než ve vyspělejších zemích na západ či na sever od nás. Tam je fluktuace výrazně vyšší než v České republice. Přitom je to jeden z faktorů, který nás hodně brzdí.

V tomto dílu rozebíráme například i to, proč se bojíme měnit práci nebo vyjednávat o jejích podmínkách, i když nám v ní dost neplatí nebo jsme na pozici těžce frustrovaní z jiných důvodů, proč je to špatně nejen pro nás, ale i pro trh a zaměstnavatele,  jaké jsou největší bolesti našeho trhu práce nebo třeba o tom, jaký gender pay gap rozděluje výši platů žen a mužů na obdobných pozicích.

Podcast serveru Měšec.cz najdete na všech hlavních platformách – Spotify, Apple Podcasts i dalších. Sledovat můžete také náš kanál na YouTube, kam budeme jednotlivé epizody dávat.