Hlavní navigace

Bylo socialistické podnikání zlatým dolem?

Autor: Depositphotos
Radovan Novotný

Hospody se oficiálně nazývaly „pohostinstvím“. Hovoříme o 70. a 80. letech minulého století, dobách reálného socialismu. Jaké byly taje socialistického pohostinství? Platilo, že kdo nekrade, okrádá rodinu?

Doba čtení: 9 minut

Sdílet

V socialistickém Maďarsku ale tyto podniky fungovaly tak trochu nesocialisticky. Než aby tamní erár tamní hospody a restaurace provozoval se ztrátou, byly vybrané provozovny draženy k „nájmu“ a provozovány „smluvními vedoucími“. Ve své podstatě měli soukromníci pohlídat, aby podnik profitoval, dosahoval obratů a vydělal na sebe.

To československé pohostinství bylo poněkud jiné. Provozovny byly provozovány pod taktovkou státu, kdy třebas hospodská, aby nemusela v hospodě sedět do zavíračky, otevírala okna a na hosty vpouštěla chladný vzduch, aby je vypudila. To v Maďarsku existovaly podniky, kdy touha po zisku motivovala k poskytování služby zákazníkům, hledání díry na trhu a snahy poskytnout přidanou hodnotu.

Dravý podnikavec nabírající zkušenosti

Měl podnikavého ducha a uměl se ohánět. Několik měsíců zkoušel pracovat i za tehdejší tabulkový plat za nějakých 1800 měsíčně. Kádrovačka ho po dvouhodinovém pohovoru byla ochotna přijmout, vyřizoval administrativu spojenou s exportem, importem ve velkém podniku.

Jakkoliv se mohl přetrhnout, nedostal ani dvě stovky odměnu. Nikdo mu nikdy nepoděkoval, nepoklepal po rameni. Pak si řekl, už nikdy více; a vrhl se na dráhu dravého podnikavce. Příběh našeho podnikavce z dob dávno minulých je zachycen v knize maďarského scénáristy Vilmose Csaplára. Kniha prohlašuje, že byla napsána podle skutečného příběhu: „Když peníze, tak hodně. Opravdový příběh maďarského milionáře.“

Kdysi se jim říkávalo „keťasové“, později veksláci, dnes bychom je asi označili za šmelináře nebo překupníky. Obchodníci a obchodníčci se vším možným, a třebas i zbožím pochybného původu, existovali vždy. V nových dobách jaksi vymizeli, co člověk potřebuje k životu, lze legálně oficiálně koupit – dnes si lze vybírat, zákazník, a nikoliv podnikavec, je králem.

Náš maďarský hrdina ovšem vyrostl v dobách, kdy slovo „trh“ bylo z ekonomických slovníků vymazané – ovšem černé, stínové či šedé trhy fungovaly i v socialistických zemích a o co větší byl v oficiální síti nedostatek, o to větší byly výdělky na černých trzích. Byli lidé, kteří na tom profitovali a měli peněz jako šlupek. Náš hrdina se na ně dokázal nalepit a později se zapojil do různých kšeftů, kdy byl žádán o laskavost a chtěl vyhovět.

Stačilo třebas vzít auto původního majitele za 30 tyček, prodat ho za 60 a výdělek papírů byl doma. Vše stačilo okomentovat v duchu „tady máš třicet papírů, buď rád, žes nemusel dvacet přidat, protože nám řekli, že má shnilý spodek“. Byl z toho dobrý vejvar „a chlap byl ještě vděčný“.

Schopnost ohánět se a další zkušenosti

Jeho příjmy také pocházely z toho, že lehkým dívkám pronajímal pokoje svého velkého bytu. Poskytl jim vlastně službu, nemusely žebrat v hotelu a platit 1500 za pokoj a k tomu ještě pětistovku strkat do kapsy portýrovi. Cizincům svého hodinového hotelu rád směnil valuty, cizoměnové peníze. Stal se i vekslákem, načerno poskytoval i směnárenské služby. Než vstoupil do kšeftu restauračního byznysu, získal zkušenosti výdělků z pronájmu, vekslu a profitování v černé ekonomice.

Nastoupil do restaurace, provozované smluvním provozovatelem. Paní vedoucí ho zaměstnala, přidělila mu řadu stolů: „Dvanáct stolů. Jídlo, pití, účtování.“ V deset se začínalo, byla to rychlost – vydat polévku takovou, jinou, druhé jídlo. Přijdi, vyber, sněz, zaplať; jako na běžícím páse. Zde se vydělávalo na obratu. Kulatý tác s vývarem, zastavit se, nalít a pokračovat dál. To samé s rajskou polévkou, přeletět plac, vyexpedovat. Objednávání a obsluha najednou. Pak na tác dvacet porcí vídeňských řízků, dvacet smažených řízků, přinést, usmát se, podat. To samé s dvěma druhy salátů. Pak už jen počítat – tu spropitné, semhle támhle si něco připočítat. Inu „když má člověk na starost víc než čtyři stoly, nemůže se s tím moc mazlit“.

Jindy nastoupil do podniku, který „…měla v pronájmu taková nechutná, šilhavá, tlustá ženská a její muž… hledali číšníka… i tady to šlo s poctivostí z kopce“. Pohádal se se svými šéfy, byli by ho nejraději odřeli z kůže: „Byl jsem jediný číšník, měl jsem třiatřicet stolů a tohle byl sezónní plac. … Šéfové si hlídali jen tržbu, já musel inkasovat. Oni nechtěli dělat nic. Mužova celá práce bylo, že ráno koupil … přivezl wartburgem, jeho žena zase stála v kuchyni, … ochutnávala všechno, co uvařila taková venkovská teta, výborná kuchařka. A já jak blázen lítal s třiceti druhy jídel.“

Pracovník socialistického podniku prostě musel fungovat pod taktovkou svého smluvního vedoucího, hospodařící v provozovně na vlastní triko: „Odváděl jsem jim i čtyři procenta ze svého spropitného, kromě toho měli svůj podíl na tržbě. … Dal jsem se na to, protože jsem potřeboval peníze a věděl jsem, že tady se dá vydělat.“ Postupně zjišťoval, jak to sype, a byl rozhodnutý, že se upíchne v pohostinství…

Další taje socialistického pohostinství

To jeden socialistický podnik měl u Balatonu bungalovy pronajímané cizincům. Pro zdejší provozovnu byl hledán člověk, který by dělal vrchního číšníka, řídil personál a hlídal finance. Jakkoliv náš hrdina neměl kvalifikaci, šel do toho a uspěl. Prostě se tvářil, že tomu rozumí. Díky svému nočnímu životu a drobné praxi se uměl v pohostinstvích, barech a restauracích pohybovat a věděl, jak to chodí. A to, o čem nevěděl, o tom prý nemluvil. Pomohla mu také jeho herecká minulost…

Teprve později mu došlo, jak se věci mají a odkud vítr vane. Šlo o to přijmout někoho, kdo provozovnu přivede do problémů, kdo se v tom vykoupe. Lidé ve vedení podniku potřebovali ukázat, že tato provozovna není moc výdělečná a životaschopná, aby ji mohli dát do smluvního pronájmu někomu spřízněnému či vyvolenému. Ano, byly to doby, kdy si všichni byli rovní, ale někteří rovnější. Na pozadí události příběhu stálo třebas i to, že jacísi papaláši využívali místní bungalovy, aby si mohli „ráchat nohy v Balatonu“.

Náš hrdina ovšem dal dohromady partu a vše, co se týká provozu, vcelku fungovalo. V půli sezony ale přišla razie, která odhalila nesoulad v inventuře. Pak už mohl být podnik předán nájemci, pro kterého byl předem připraven a chystán: „Bouchlo to v půli sezóny, sundali mě z vrchního číšníka a vrazili do espresa jako barmana. Vyhodili oba vedoucí, přišli na to, že jako fachmani jsou to nuly, neumějí udělat ani kalkulaci, mají ztráty, nesouhlasí inventura. Tohle chtěli. Že to vyšlo najevo v půlce července, ne dřív, za to mohli děkovat mně.“

Socialistické pohostinství aneb krádeží nezarmoutíš

Poodhalme to, jak leckdy socialistické pohostinství fungovalo. Personál dobře věděl, že když se jim podaří koupit flašku v obchodě a prodá ji hostům, je to malá domů. Jakákoliv kontrola se dá obejít. Šidilo se s bloky, které měly dokumentovat to, kolik bylo čeho skutečně prodáno a kolik mělo být odvedeno na tržbách. Personál také inkasoval nejen spropitné, ale mohl si „semhle a támhle něco připočítat“. Kromě toho stačilo z bloku vytáhnout kopírák, dvě porce guláše rozdělit na čtyři talíře, a cizincům prodat ošizené porce. Oficiální kasa dostala za dvě porce, číšník pak kasíroval za porce čtyři. Šizení z jiného soudku spočívalo v ředění lihovin vodou, třebas i s poveselením se, že hospodským povalečům neuškodí, když budou pít vodu.

Uvědomělý zaměstnanec, žijící v duchu socialistické morálky, něco takového jistě nedělal. Vždyť schopný vedoucí, který podniku zvýšil obrat o statisíce, dostal odměnu třebas i dva tisíce! A systém myslel i na socialistickou brigádu, každý ze zapojených i po tisícovce. Nakonec ale pochopil a přišel na to, že tím klíčem k penězům je umět prospět zákazníkům. Sloužit a posloužit a nechat si za to zaplatit. Všiml si, že v Budapešti se nedá najít normální místo, kde by se člověk od jedenácti večer do pěti ráno kulturně najedl. Svou myšlenku (dnes bychom řekli tržní niku) převedl na výdělečný byznys.

Z podnikavce podnikatelem, služba zákazníkům

Ráno třebas o „půl páté podával stovky druhů jídel… Mohli si vybrat, byli slušně obslouženi a mohli se najíst“. Problémy, jako bylo obstarávání si surovin, hledání kvalifikovaného nočního personálu, bylo nutné překonávat. Uplácet, podplácet, dávat bokem, shánět, starat se, podstupovat riziko…

Mnohé suroviny bylo nutné shánět pod rukou a připlatit si, nechejme konečně promluvit i Csaplára, který vše píše, jakoby to byl on sám, a nikoliv hrdina jeho knihy, kdo zažil socialistický nedostatek: „Mě neuvěřitelně vzrušují suroviny, co se dají sehnat jen venku, suroviny, co i teď používám. Když už i obstarání takových bulharských jahod v konzervě je strašný problém. Nejsou! A to, že mušle, kraby, ústřice, humry, šneky a žáby můžu dostat, jen když pořádně mažu, namísto abych si je se slušným ziskovým rozpětím obstaral venku, našel bych si, kde se dostanou nejlevnější…“

Ve svém úsilí jako smluvní vedoucí hledal tržní niku, něco, co nebude mít takovou konkurenci: „S putykou si poradí kdejaký hospodský, ale číšníků, co by dovedli naservírovat i humry, je málo. Je málo lidí, co na sebe vezmou takové riziko. Protože je to těžké.“ Prováděl i nábor hostů a měl marketingové myšlení: „…obešel jsem všechny hotely, všichni portýři mi posílali zahraniční hosty, dostávali za jednoho šedesát forintů. Zavedl jsem podnik tak, že se stoly musely dopředu rezervovat. Dát si u nás ráno ve čtyři humra za doprovodu cikánské muziky, to byla maličkost!“

Ano, stal se smluvním vedoucím. Naučil se v tom chodit. Znal všechny triky. Věděl, že musí vyrovnat při inventuře ztráty na vybavení. Bylo nutné vyrovnávat se s fluktuací lidí. Mít mezi podřízenými své informátory. Hrát si s podřízenými jako kočka s myší. Naučit se oficiálnímu výkaznictví, nutnosti zakládat brigády socialistické práce, která dá pracovníkům nějakou odměnu v řádu stovek. Pochopit, že motivace stojí a padá s placením personálu „bokem“.

Těžkosti a strasti socialistického podnikání

Říkal si, že jeho příjem není nic nečestného. Dosáhl ho zvýšením obratu, díky svému úsilí dosáhl na příjem takový, jaký měl. Říkal si, že daně platí poctivě – podle oficiálně přiznaného obratu. Přiznal pár miliónů obratu navíc, a zvýšil tak obrat, o kterém podnik při uzavírání smlouvy předpokládal, že by se dal udělat. Ostatní šlo do jeho kapsy. Víc přiznat nemohl, nic by z toho neměl.

tipli

Vnímal ale, že co vydělal, v podstatě ani nemohl utratit. Vyjížděl na zahraniční dovolené, měl auto, dům a zjistil, že víc ani vlastně nepotřebuje. Moc by vyčníval a někdo by ho mohl zlikvidovat. Nemohl investovat doma ani oficiálně své peníze vyměnit za valuty a investovat třeba v zahraničí. Říkal následující: „Osobně největší problém vidím v tom, že v první řadě nemůžu nikomu ani říct, kolik vlastně vydělávám. Chytli by se za hlavu a sklátilo by je to.“ Věděl také, že každé bezstarostné utrácení za socialismu končilo ve vězení – měl peněz jako šlupek a nevěděl, co s nimi.

Nebylo to koneckonců v socialistickém Československu vlastně tak trochu podobné, i když soukromé podnikání nebylo oficiálně do perestrojkových let takřka možné? Nebyli i českoslovenští hospodští, zelináři a řezníci těmi, kdo mohli v malé privatizaci konečně uplatnit svůj někdejším podpultovým podnikáním nastřádaný kapitál? Není toto vlastně jen součástí polistopadové neschopnosti rozlišit čisté peníze od těch špinavých?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).