Hlavní navigace

Bankovnictví za socialismu: Vrcholem techniky byly diskety a magnetické pásky

Autor: ČNB
Zbyněk Kalabis

Jak dlouho trval převod z banky do banky před rokem 1989? Jak se předávaly platební údaje z podniků do bank? S výpisy z účtů pravidelně vyjíždělo auto a vezlo je postupně do všech poboček bank a spořitelen. Exkurze do historie bankovnictví „před listopadem“.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Lhůty pro zpracování transakcí v platebním styku

Mnohokrát jsem se setkal s tvrzením, že v socialistickém Československu (neboli před rokem 1989) byly všechny bezhotovostní úhrady zaúčtovány ve prospěch účtu příjemce v den jejich splatnosti, resp. v den jejich odepsání z účtu plátce.

Toto je pravda pouze částečná. Takto to totiž platilo výhradně u plateb, které byly převáděny v rámci Státní banky československé (SBČs), a to jenom v její „české“ nebo „slovenské“ části a analogicky také u dalších tehdy existujících československých bank.

Pokud se jednalo o úhrady mezi účty v obou republikách, pak byla příslušná částka připsána ve prospěch účtu příjemce až následující pracovní den. Na konci nočního zpracování byly totiž „mezirepublikové transakce“ nejprve zaúčtovány na „účet nanovo“ a teprve následující pracovní den byly předeny na „účet souhlasně“ ve druhé republice, odkud byly převedeny příjemci.

Zatím jsem popisoval zpracování transakcí, které byly pořízeny ve Státní bance československé. Jenomže vedle nich bylo nutné zpracovávat také platby pořízené v dalších bankách (ČSOB, Investiční banka, Živnostenská banka, Česká spořitelna a Slovenská spořitelna). 

Při stanovení data splatnosti těchto transakcí ve prospěch účtů vedených ve Stání bance československé se postupovalo analogicky jako u plateb popsaných výše.

„Nástroje“ přímého bankovnictví u nás

Občas se lze také setkat s chybnou informací, že nástroje přímého bankovnictví u nás začaly být používány až v devadesátých letech minulého století.

Když pominu platební karty (které ale byly u nás rovněž používány před rokem 1989), vznikem systému platebního styku ABO (konverze jejích poboček byla dokončena v roce 1980) mohli klienti předávat, resp. přebírat svoje transakce na tzv. magnetických nosičích dat, tj. na magnetických páskách, později také na disketách.

I když se tato technologie nedá ani zdaleka srovnávat s dnešními možnostmi přímého bankovnictví, na svou dobu se jednalo o technologii opravdu převratnou.

Tato „magnetická média“ klienti předávali, resp. přebírali (samozřejmě na základě písemné smlouvy) na tzv. SPD neboli střediscích přenosu dat – jednalo se o „malá“ výpočetní střediska, umístěná v tehdejších krajských městech (a také v Praze i v Bratislavě). 

Zde se transakce, které klient nahrál na svoje magnetické médium, přehrávaly do výpočetního systému banky. A pokud klient přebíral svoje data o platbách, zaúčtovaných na vrub a ve prospěch jeho účtů, byly zde na jeho „médium“ tyto informace nahrávány bankou.

Zajímavé bylo, že klienti raději pouze přebírali data o transakcích na magnetických médiích než je předávali. Důvodem k tomu byla jejich obava, aby „něco neudělali špatně“.

Pořizování platebních transakcí pobočkami

Většina klientských plateb byla pořizována pracovníky poboček na dálnopisech, napojených na výše zmíněná „střediska přenosu dat“. Správnost jejich pořízení byla následně kontrolována – porovnány byly příkazy k úhradě, resp. k inkasu na speciální „počítačovou sestavu“.

Ve střediscích přenosu dat probíhala především kontrola správnosti formátů položek (např. správnosti čísel účtu a v nich obsaženou kontrolní číslici). Transakce byly potom posílány do centrálního výpočetního střediska v Praze, resp. v Bratislavě ke konečnému zpracování.

Tisk a distribuce výpisů z účtů klientů

Výpisy z účtů byly ve většině případů (mimo těch výpisů, které si klienti přebírali na magnetických médiích – viz výše) klientům předávány vytištěné na pobočkách.

Tyto výpisy byly vytvářeny po každém pohybu na účtu, tedy nikoli v předem stanovených cyklech či termínech, jako je tomu v dnešní době.

Výpisy byly tištěny ve „střediscích přenosu dat“ v sídlech krajů, a to samozřejmě po ukončení tzv. nočního zpracování platebního styku. Následně bylo nutné vytištěné výpisy dopravit na pobočky banky v příslušném kraji. 

Jednalo se o poměrně složitý logistický problém, protože tisk i doprava výpisů „nějakou dobu“ trvaly a pobočky je musely mít připravené již v 7 hodin ráno, aby je mohly předat klientům (v tuto hodinu již totiž v bance začínala pracovní doba).

Byla proto využívána auta, která objížděla „svoje pobočky“ po předem stanovené trase. Přitom si občas „poslední pobočky na trase“ stěžovaly, že výpisy dostávají o dost později než ostatní a že nemají tolik času na jejich přípravu k předání klientům.

Označení banky v čísle účtu

Označení banky v čísle účtu bylo jednomístné a nacházelo se na první pozici zprava. Účty v „české části“ SBČs byly označeny č. 1, ve „slovenské části“ měly dvojku, v ČSOB měly „trojku“, Česká státní spořitelna měla „osmičku“ atd.

Bezhotovostní platební styk krátce po roce 1989

K 1. lednu 1990 byly ze Státní banky československé tzv. delimitovány také Komerční banka (v České republice) a Všeobecná úvěrová banka (na Slovensku), kdy těmto bankám připadla i výpočetní střediska. Tato delimitace byla připravována po dobu přibližně dvou let.

Obě tyto nově vzniklé banky vedly po „nějakou dobu“ účty a zpracovávaly transakce také pro centrální banku v rámci tzv. „agendy z pověření“.

Krátce po vzniku clearingového centra v centrální bance (v roce 1992) byla data mezibankovního platebního styku přenášena fyzicky na magnetických páskách. Takto to určitě fungovalo v Komerční bance: z Václavského náměstí v Praze, kde bylo výpočetní středisko Komerční banky, šli z bezpečnostních důvodů dva poslové do centrální banky, jeden šel Jindřišskou ulicí a druhý ulicí Na Příkopě.