Hlavní navigace

Ať žijí garance státu!

16. 1. 2002
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

Stát nám garantuje zajištěné stáří. Alespoň to po dlouhá léta tvrdil. Státní penzijní systém nás však pomalu, ale nezadržitelně opouští a nám nezbude, než se o sebe postarat sami. Kdo se ale postará o ty, kdo jsou již v důchodu nebo se mu neodvratně přiblížili?

Řada studií a diplomových prací se zabývala analýzou současného penzijního systému a vesměs všechny (alespoň z těch, které jsem měl tu čest číst) docházejí k závěru, že stát nemůže bez reformy důchodového systému dlouhodobě dostát svým závazkům a zajistit stáří, jak sliboval.

Jaký důchodový systém máme?
V České republice byl od prvopočátku státem garantovaných penzí (od počátku minulého století) zvolen takzvaný průběžný systém důchodů. Spočívá v tom, že produktivní populace (tj. pracující – plátci sociálního pojištění) platí na důchody lidí na zaslouženém odpočinku. Je založen na mezigenerační solidaritě.

Nárok na důchod má každý, kdo pracoval (rozuměj odváděl sociální pojištění) v České republice (Československé federativní republice či Československé socialistické republice dle doby, ve které byl zaměstnán) alespoň 25 let a dožil se 61 let a 8 měsíců jako muž nebo 59 let a 4 měsíců jako bezdětná žena.

Zde se dostáváme k malé nespravedlnosti. Pokud žena vychová jedno dítě (ať vlastní či osvojené), zkrátí se jí věk odchodu do důchodu o jeden rok, při dvou vychovaných dětech o dva roky, při třech nebo čtyřech dětech o tři roky a při pěti a více dětech dokonce o čtyři roky. Pokud vychová dítě muž, má smůlu. Na důchod si musí počkat do téměř 62 let.

Ovšem výše uvedené odchody do důchodu jsou pravdivé jen pro ty, kdo hodlají nastoupit zasloužený odpočinek v letošním roce. Do roku 2006 se za účelem odložení kolapsu celého systému zvyšuje každoročně věk odchodu do důchodu o 2 měsíce u mužů a 4 měsíce u žen.

Jaký důchod můžete za své odvody na sociální zabezpečení získat, se dočtete v textu „Výpočet důchodu“.

Proč je současný systém neudržitelný?
Jak již bylo výše uvedeno, současný penzijní systém je založen na mezigenerační solidaritě. Odtud vychází i jeho kolize. Není to tím, že by jsme byli po pádu komunismu méně solidární ke starším osobám! Pravda je mnohem prozaičtější – roste podíl penzistů na pracující (a platící) občany. To je dáno několika základními faktory – rozvojem medicíny a s ní spojeným zvýšením průměrného věku dožití a růstem významu vyššího vzdělání a s tím spojeným pozdějším nástupem do produktivní společnosti.

Zmíněné důvody jsou jen základním vodítkem. Dalším významným faktem je například snížení porodnosti, kdy se bez přílivu obyvatel ze zahraničí dostáváme dokonce k úbytku obyvatelstva.

Řešení – existuje?
Dočasným řešením (neboli oddálením) krize penzijního systému je již zmíněné zvyšování hranice odchodu do důchodu. To ovšem samo o sobě nestačí. Potřebná je celková reforma systému (hovoří se například o individuálních účtech, sociální pojišťovně apod.), k níž je zapotřebí nejen politické shody, ale především politické vůle.

Přestože politici vědí o konečnosti systému a znají relativně přesné odhady časového harmonogramu úpadku, nemají dostatek vůle provádět změny, jejichž prospěch se projeví v horizontu desítek let, zvláště když negativní dopady se projeví takřka okamžitě. Kdo by se ostatně staral o výhled, když volební období trvá čtyři roky.

Největší potíž změny financování důchodů lze najít již při zavádění tohoto systému. Generace, která již byla ve věku, kdy měla mít nárok na penzi, získala nárok na důchod, aniž by kdy sociální pojištění platila. Při zrušení současného systému by tedy muselo dojít k tomu, že generace, která sociální pojištění odvádí, nebude mít nárok na důchod.

Jsou samozřejmě i jiné možnosti – například využití mimořádných příjmů státu ke krytí nákladů přechodu na nový systém (odhaduje se v násobcích ročního hrubého domácího produktu). Pokud se však nemýlím, vláda má již s příjmy z privatizace jiné plány.

Pak je samozřejmě možné nechat současné plátce platit dvakrát – jednou na důchody podle současného a jednou na důchody podle nového systému. To se zdá být ale sociálně a politicky neprůchodné.

skoleni_15_4

A stát se může také zadlužit. V tom případě ale sbohem Maastrichtská kritéria a sbohem Evropská unie (teď trochu přeháním, ale opravdu jen trochu – naši vyjednávači s EU by měli hodně práce).

Řešení není jednoduché, bude bolestivé, ale je nezbytné. Jedno je však již nyní jisté – čím déle se bude otálet, tím bude nákladnější a bolestivější.

Hlasovali byste pro reformu penzijního systému, přestože by se dotkla vaší současné životní úrovně?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Šefredaktor odbormných komutních webů Poradci-sobě.cz a Realiťáci-sobě.cz. Šéf obsahu EMA data.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).