Při pohledu na poslední americká makroekonomická čísla to vypadá, jakoby zcela ignorovala fakt, že v eurozóně se schyluje v lepší případě k recesi, v horším pak k něčemu daleko vážnějšímu. Ať už se totiž podíváme na jakýkoliv ukazatel, vše nasvědčuje tomu, že navzdory pesimistickým očekáváním z konce tohoto léta, bude růst americké ekonomiky velmi slušný. Dokonce tak slušný, že již dokáže generovat vysoké přírůstky pracovních míst, což by dnes odpoledne měly potvrdit i vládní statistiky z trhu práce.
Na americkém růstu je přitom sympatické, že má přece jenom vyváženější podobu, když na rozdíl od minulosti již nestojí jen na domácí poptávce, resp. spotřebě, ale také na zahraničním obchodu, resp. vývozu. Příznačné přitom je, že exporty rostou, i když eurozóna strádá. Vysvětlení tohoto povzbudivého fenoménu pak samozřejmě spočívá v tom, že hlavní obchodní partneři neleží v Evropě, ale v Americe (Kanada a Mexiko) a v Asii (Čína, Japonsko, Indie). Všem těmto zemím se přitom stále vcelku daří, přičemž (měřeno tím, jak roste domácí poptávka v těchto zemích vyjádřená v dolarech) lze směle konstatovat, že boom nikterak nepolevuje.
Relativní síla americké poptávky má pak důležité implikace pro tvůrce americké měnové politiky a tím pádem i pro globální finanční trhy. Za situace robustního růstu ekonomiky a v zásadě i trhu práce je krajně nepravděpodobné, že Fed přistoupí v dohledné době k nějaké formě dalšího uvolnění měnové politiky. V praxi to pak může znamenat, že americké výnosy a úrokové sazby se budou tlačit spíše vzhůru, přičemž tato konstelace může nabourat i tradiční hra na devizových trzích poslední let, kdy pozitivní (americká) data vedla k oslabování dolaru.
