Otec platil výživné na dceru v době, kdy už vůbec nebyl důvod k placení alimentů. Dcera totiž ukončila středoškolské studium a v dalším studiu nepokračovala. Jenže otec o tom nevěděl a platil dál. Šlo tedy o bezdůvodné obohacení na úkor otce. Kdo mu jej má vydat?
Podvod, nebo jen bezdůvodné obohacení na úkor otce?
Otec požadoval vrátit 78 000 Kč po matce dcery: alimenty za období od července 2021 do srpna 2023, tedy 26 × 3000 Kč.
Na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí od května 2017 hradil k rukám žalované (matky) výživné na nezletilou, a posléze již zletilou, dceru ve stanovené výši 3000 Kč měsíčně.
Ačkoli však v té době již zletilá dcera ukončila středoškolské studium složením maturitní zkoušky v červnu 2021 a v dalším studiu již nepokračovala, žalovaná (matka) žalobce (otce) o této skutečnosti nikterak neinformovala, naopak mu sdělila, že dcera ukončila studium až v červnu 2023, čímž otce zcela evidentně úmyslně uvedla v omyl
.
Otec pokračoval v hrazení výživného k rukám žalované matky až do srpna 2023 včetně, hradil tedy výživné i za dobu letních prázdnin v roce 2023.
Soudy rozhodovaly shodně v neprospěch otce, i když jen z formálních důvodů
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Ne snad proto, že by otec takříkajíc neměl pravdu, že došlo k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor, ale pro formální (procesní) chybu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, spis. zn. 28 Cdo 2235/2012 (které prošlo přezkumem Ústavního soudu), na které poukázal soud prvního stupně, povinnost plnit výživné k rukám jednoho z rodičů dosažením zletilosti dítěte odpadá.
I v této starší věci se otec jako žalobce domáhal po své bývalé manželce vrácení finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že neoprávněně přijala výživné. Soud však potvrdil závěr, že výživné má striktně osobní charakter a je určeno pro výživu dítěte. Druhý rodič přijímající prostředky se na úkor plátce bezdůvodně neobohatí, protože peníze netvoří součást jeho vlastního majetku.
Proto měl soud prvního stupně i nyní v dalším novém případě, o kterém informujeme, za to, že žalovanou neměla být matka dcery, ale přímo dcera. Verdikt prvostupňového soudu potvrdil i odvolací soud.
Též odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 spis. zn. 28 Cdo 2235/2012, z něhož plyne, že po nabytí zletilosti vyživované osoby úprava výživného trvá, nicméně případné dohody mezi rodiči ohledně platebního místa pro placení výživného, jež byly uzavřeny v době nezletilosti vyživované osoby, ztrácí své opodstatnění a plnit je třeba k rukám vyživované zletilé osoby (případně po dohodě s ní jiným způsobem)
. Poté, co se dcera stala zletilou a nabyla tím plné svéprávnosti, nelze nečinnost (ohledně sdělení o ukončení vyživovací povinnosti) vytýkat matce (žalované) a uložit jí zaplacení žalované částky, uzavřel odvolací soud.
Otec se obrátil ještě na Nejvyšší soud.
Jak je to s ukončením vyživovací povinnost
Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti trvá do doby, dokud dítě není schopné se samo živit. Tato doba zpravidla končí ukončením přípravy na budoucí povolání (ukončením studia) a nástupem dítěte do zaměstnání.
Zánik vyživovací povinnosti rodičů k dítěti tedy není spojen s dosažením zletilosti dítěte, ale výlučně s jeho schopností samo se živit, respektive dosažením této schopnosti. Protože vyživovací povinnost rodiče k dítěti v takovém případě zaniká přímo ze zákona, není nezbytné, aby o jejím zrušení (zániku) rozhodoval soud, není-li věc mezi účastníky sporná.
V soudním sporu nestačí jen mít pravdu, je potřeba žalovat správnou osobu
Jedním z předpokladů úspěchu žalobce ve sporném (civilním soudním) řízení je, aby za účastníka řízení na straně žalované označil v žalobě správný subjekt, jinak musí být žaloba zamítnuta.
Výživné je vždy příjmem dítěte, byť bývá obvykle splatné k rukám rodiče, který je má v péči. S ohledem na skutečnost, že zánik vyživovací povinnosti není vázán na dosažení zletilosti dítěte, ustálená soudní praxe (tzv. judikatura) v této souvislosti již v minulosti dovodila, že úprava výživného, která byla stanovena ještě v době nezletilosti dítěte, i po dosažení zletilosti nadále trvá.
Nicméně případné dohody mezi rodiči ohledně platebního místa pro placení výživného, jež byly uzavřeny v době nezletilosti vyživované osoby, ztrácí své opodstatnění a plnit je třeba k rukám vyživované zletilé osoby (případně po dohodě s ní jiným způsobem). Z toho ostatně vyšly i oba nižší soudy při řešení daného sporu.
Nejvyšší soud ČR však ve svém rozsudku spis. zn. 24 Cdo 2849/2025, ze dne 29. 4. 2026, považuje za nutné problematiku více rozvést.
Co plyne z dosažení zletilosti pro oprávněné dítě, jemuž je placeno výživné
Pro právní vztah mezi rodičem a vyživovaným dítětem zásadně platí, že po dosažení zletilosti dítěte povinný rodič hradí výživné přímo dítěti. Dosažením zletilosti se dítě stává plně svéprávným subjektem právních vztahů a přebírá plnou odpovědnost za své právní jednání. Rodiče v důsledku zániku rodičovské odpovědnosti přestávají být jeho zákonnými zástupci a zaniká jejich právo za dítě rozhodovat.
S dosažením zletilosti je tedy spojeno nejen placení výživného přímo k rukám zletilého dítěte, které s ním následně může nakládat podle svého uvážení, ale také předpoklad, že dítě je již schopno se samo také rozhodnout, jakým způsobem bude výživné přijímat, respektive jaké bude platební místo pro placení výživného.
I zletilé dítě může ponechat placení výživného přes rodiče
Optimální variantou jistě je, že se zletilé dítě s povinným rodičem na tomto způsobu samo dohodne. Například tak, že označí bankovní účet, kam má rodič výživné posílat, nebo se s ním dohodne na konkrétním místě a čase osobního předání.
Jeho nečinnost v tomto směru mu totiž může přivodit situaci, kdy rodič nebude v prodlení s platbou výživného, dokud způsob plnění výživného (resp. platební místo) nebude mezi nimi dohodnut.
Zejména v napjatých rodinných vztazích ovšem nelze vyloučit situaci, kdy zletilé dítě sice v tomto směru nebude – lhostejno z jakých důvodů – aktivní, ale bude nadále mlčky akceptovat dosavadní praxi dohodnutou mezi rodiči ještě za doby jeho nezletilosti, kdy povinný rodič platil výživné k rukám druhého rodiče, případně na jím označený bankovní účet.
Rovněž v takovém případě lze platbu výživného provedenou povinným rodičem k rukám druhého rodiče, případně na jím označený účet, považovat za řádné plnění vyživovací povinnosti vůči zletilému dítěti, neboť druhý rodič nadále podle mlčky projevené vůle zletilého dítěte zůstává toliko „platebním místem“, a nikoli příjemcem výživného, jímž je zletilé dítě.
Za přeplatek na výživné už ovšem nese odpovědnost zletilé dítě
Pokud rodič tímto způsobem – platbami k rukám druhého rodiče, případně na jím označený účet – podle mlčky projevené vůle zletilého dítěte pokračuje v plnění vyživovací povinnosti vůči tomuto (již zletilému) dítěti i v době, kdy nárok dítěte na výživné, a tím i vyživovací povinnost rodiče již zanikla, získává na úkor rodiče majetkový prospěch zletilé dítě a nikoli druhý rodič.
Na straně zletilého dítěte tím vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinno ochuzenému rodiči vydat. Proto také v případném sporu o vydání bezdůvodného obohacení v podobě vrácení neoprávněně přijatého výživného musí být žalováno zletilé dítě.
Závěrečné shrnutí
Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve vrácení výživného na zletilé dítě, které ochuzený rodič zaplatil v době, kdy jeho vyživovací povinnost k dítěti již netrvala, neboť nárok dítěte na výživné zanikl podle ust. § 911 o. z., je pasivně věcně legitimováno čili má být žalováno (zletilé) dítě.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 24 Cdo 2849/2025, ze dne 29. 4. 2026, to platí i tehdy, když podle dohody rodičů o platebním místě pro placení výživného, která byla uzavřena ještě v době nezletilosti dítěte a kterou dítě po dosažení zletilosti konkludentně (mlčky) akceptovalo, ochuzený rodič zaplatil výživné k rukám druhého rodiče, případně na jím označený bankovní účet.
Nicméně povinnému rodiči nic nebrání, aby se obrátil na své dítě a s ním dohodl další podrobnosti ohledně způsobu a místa placení výživného.
Otec tedy nebyl v soudním sporu úspěšný a ještě byl nucen nést náklady na vedení sporu a zaplatit soudní výlohy druhé straně, zhruba 40 000 Kč za celé soudní řízení před soudy všech stupňů. To, že s ním dcera odmítala komunikovat a vůbec celkově špatné vztahy mezi členy bývalé rodiny, na tom nic nezměnily.
