Hlavní navigace

Advokát není vševědoucí, za některá špatná rozhodnutí si odpovídáte sami

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Kde leží hranice odpovědnosti advokáta za nevhodně zvolenou strategii při vedení soudního sporu? Kdy vám advokát odpovídá za škodu způsobenou mylným právním názorem nebo špatným postupem a kdy ne? A co když advokát nic nezanedbal?

Doba čtení: 13 minut

Váš právník – advokát vázaný mlčenlivostí – by pro vás měl být více než jen smluvní partner. Měl by být oporou v dobrém i zlém a vždy a všude hájit vaše zájmy. Ale to neznamená, že mu můžete absolutně ve všem důvěřovat, resp. se na něj bezvýhradně spolehnout. Advokáti i přes povinné vzdělání, profesní zkoušky a další následné vzdělávání jsou jednak různých schopností a jednak rozdílné specializace.

(Ne každý ovládá všechny obory práva, což nevadí u velkých advokátních kanceláří s jednotlivými podle právních disciplín specializujícími se odděleními. Ale může to být problémem v malé advokátní kanceláři. Doby, kdy právník znal a mohl ovládat veškeré právo, dávno minuly.)

Každý dělá chyby, tedy i advokáti. Proto jsou také povinně pojištěni pro případ, že by svou nesprávnou radou, nevhodnou právní pomocí v důsledku porušení svých povinností způsobili někomu škodu (psali jsme o tom v článku Advokát odpovídá za škodu chybnou radou, přestože radil zdarma). Někdy prostě není správný výklad nejasné právní normy známý, a tak právník neví, ani nemůže vědět, který z možných je, resp. bude ten správný, závazný, autoritativní.

Advokát by měl být poctivý

Je samozřejmě jeho chybou, pokud vám slibuje úspěch ve sporu a ten se nedostaví. Měl by vás poctivě upozornit na možnost neúspěchu ve věci a rizika, jako je placení nákladů sporu – i vašich vlastních, které představuje právě především palmáre zaplacené advokátovi.

(Služby advokáta jsou drahé, proto jsme se několik rad pro jednání s advokáty o ceně jejich služeb pokusili uvést v článku Jak stanovit odměnu pro právníka, abyste neplatili zbytečně víc?, z druhé strany pak např. v článku Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor?)

Kdo nakonec všechno zaplatí?

Podle § 142 občanského soudního řádu (OSŘ) vám soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, pokud jste měli ve věci plný úspěch a byli jste v roli žalobce. Nebo vám přizná nárok na bránění práva, pokud jste byli žalovaným a žaloba byla zamítnuta.

Kdo prohraje soudní spor, nese veškeré náklady, které na jeho vedení vynaložil – soudní poplatky, palmáre svému právníkovi, úhradu znaleckých posudků atp. Ale i náklady, které musela vynaložit protistrana. Pokud jste měli ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pak je tu ještě modifikační pravidlo zakotvené v § 150 OSŘ: Jsou-li důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, a to i když by na ni měl vítěz sporu mít právo.

Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům, a to obou účastníků. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně. Postup podle § 150 OSŘ by však měl být zcela výjimečný a ojedinělý.

Poražený platí i za chyby soudců, nejen svoje

Jenže někdy nelze výsledek soudního sporu předvídat, sebelepší právník nemůže vědět, jak dopadne. Když pak u soudu neuspějete, nejenom že zaplatíte svého neúspěšného právníka, úspěšného právníka druhé strany a všechny poplatky, zaplatíte také za pochybení či neznalost soudů a soudců.

Málokteré soudní řízení se vyřeší hned u soudu prvního stupně. Často se stává, že jeho rozhodnutí je nesprávné, zruší ho odvolací soud. Nebo je sice správné, ale přesto ho zruší odvolací soud, tudíž je naopak nesprávné rozhodnutí soudu odvolacího, které zase zruší soud dovolací – Nejvyšší soud ČR. Popřípadě i jeho rozhodnutí je nesprávné a pro jeho protiústavnost ho zruší Ústavní soud. A pak se spor posuzuje znovu, spor se protahuje a znesvářené strany stále platí a platí – advokátům palmáre, soudům poplatky za řízení, případně odměny znalcům, zálohy na provedení důkazů atp.

Platit advokátovi jen při úspěchu je zoufalé

Některé případy skončí u Nejvyššího soudu i více než jen jednou, totéž platí pro Ústavní soud (o takovém případu jsme psali např. v článku Zaměstnavatele můžete nahlásit, ale ne pomlouvat). Domoci se spravedlnosti je náročné, složité a drahé, podávají si vás od jedné instance ke druhé a vy přitom stále jen platíte a platíte.

(Jen hodně zoufalý advokát bez klientů, tudíž bez práce, přistoupí na odměnu za výsledek, tedy že mu zaplatíte, jen když spor skončí úspěchem. I kdyby se vám podařilo někoho takového najít a dohodnout se s ním, stále to řeší jen část nákladů na vedení sporu.) 

Nejvyšší soud ČR explicitně určil, že okolnost, že jednotlivé instance měly na právní kvalifikaci věci odlišné názory, nemůže být použita pro ospravedlnění aplikace § 150 OSŘ, neboť nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně soudů (a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, spis. zn. II. ÚS 828/06, který se také zabýval uvedeným problémem v jiném případě). To je logické – není důvod, aby vám jakožto vítězi sporu byla upřena náhrada nákladů řízení, které jste museli vynaložit na vymožení nebo bránění svého práva. Avšak neměl by ji spíše hradit stát? (Podrobnosti k uvedenému judikátu, jakož i další zamyšlení nad ním, najdete v článku Když prohrajete spor, musíte platit i za chyby soudu a soudců.) 

Důvěřuj, ale prověřuj aneb 1 den zpoždění ho stál desetitisíce

Také jsme psali o případu, kdy zaměstnancův pracovní poměr skončil dne 30. 12. 2010 a vzniklo mu právo na odstupné, které mu mělo být vyplaceno v nejbližší u zaměstnavatele po skončení pracovního poměru stanovený výplatní termín 12. 1. 2011. Odstupného se ale nikdy nedočkal. Zaměstnanec proto podal proti zaměstnavateli žalobu, ale až dne 14. 1. 2014. Žalovaný zaměstnavatel na svou obranu namítl, že došlo k promlčení uplatněného nároku, neboť ten byl splatný dne 12. 1. 2011, takže právo mohlo být vykonáno poprvé dne 13. 1. 2011 a promlčecí lhůta uplynula dne 13. 1. 2014.

Se svou obranou uspěl, protože Nejvyšší soud ČR (ve svém rozhodnutí spis. zn. 21 Cdo 4027/2015, ze dne 28. 7. 2015) judikatorně potvrdil, že splatnost odstupného se odvíjí ode dne dohodnutého mezi zaměstnavatelem a vámi, a není-li takové dohody, odstupné je splatné po skončení pracovního poměru v pravidelném termínu výplaty mzdy. Bývalý zaměstnanec nejenže nezískal odstupné a úroky z prodlení, zbytečně platil soudní poplatky a svého advokáta, ale ještě mu byla uložena povinnost nahradit bývalému zaměstnavateli jeho soudní výlohy, a to na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 25 990 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 532,60 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 932 Kč (předpokládejme, že zhruba totéž zaplatil on svému právnímu zástupci).

Rozhodl jeden den

To, že se nedomáhal svého práva včas, ho tedy přišlo pěkně draho. Žaloba byla podána 14. 1. 2014, přitom stačilo, aby byla podána o pouhý jeden den dříve – 13. 1. 2014, a případ by dopadl jinak, opačně, úspěchem žalujícího zaměstnance. Je možné, že občan svého advokáta navštívil poprvé až 14. 1. 2014, tedy pozdě, a hned tento den byla podána žaloba. Pokud se ovšem jeho právník nesprávně domníval, že odstupné mělo být vyplaceno až 31. 1. 2011, a nárok tak byl promlčen až 1. 2. 2014 (tedy ne již uplynutím 3leté lhůty od výplatního termínu, ale od uplynutí období splatnosti mzdových nároků podle zákoníku práce), mohl podat žalobu klidně 15., 16. 1. 2014 atp. To, že byla podána právě 14. 1. 2014, vzbuzuje značné pochybnosti.

Pokud totiž bývalý zaměstnanec navštívil advokátní kancelář dříve, sice na poslední chvíli, avšak ještě včas, aspoň 13. 1. 2014, šel by neúspěch na vrub žalobcova právníka (poměrně dost známého advokáta – žalobce si vybral jednu velkou a renomovanou advokátní kancelář, která je nositelem celé řady ocenění), protože stačilo podat ještě v pondělí 13. 1. 2014 tzv. blanketní žalobu (stručnou, jednoduchou, předběžnou, třeba na jednu jedinou stránku, kdy by postačila pouze identifikace žalobce a žalovaného, uvedení předmětu sporu – vyčíslení žalované částky a požadovaného výroku soudu přisuzujícího peníze žalobci), která by byla následně doplněna.

Jednoduchá žaloba i pro asistentku

Sestavení takové žaloby by měl zvládnout jakýkoliv advokátní koncipient, ne-li teprve asistent či asistentka, zatím studující práva, či sekretářka nebo sekretář advokáta bez právního vzdělání. Práce na několik minut. Postačilo by její klidně byť jen e-mailové podání soudu (ani by to nemuselo být z datové schránky advokáta) těsně před půlnocí 13. 1. 2014. (Další poučení a varování ze sporu najdete v článku Kdy je splatné odstupné a do kdy nejpozději ho vymáhat?

Kdo to zavinil, že nebyla podána žaloba včas, pakliže nedošlo k následnému odůvodněnému sporu klienta s advokátem, který by případně projednávaly soudy, nebo pokud došlo k mimosoudnímu řešení věci, se asi již nedozvíme.

Z nedávných případů můžeme také uvést věc, kterou řešil Nejvyšší soud ČR (pod spis. zn. 25 Cdo 3504/2017, rozsudek ze dne 8. 11. 2017), kdy advokát špatně sepsal pro zůstavitele závěť, která proto byla absolutně neplatná, čímž způsobil ženě, které chtěl zůstavitel odkázat majetek, majetkovou újmu, ačkoliv nebyla jeho klientem.

Něco musíte někdy rozhodnout vy sami, ne advokát

V rozsudku (spis. zn. 25 Cdo 1734/2016, ze dne 27. 9. 2017) Nejvyšší soud rozhodl, že není porušením povinnosti advokáta, který na pokyn klienta, poučeného o možných důsledcích, zvolí z možných procesních strategií (kdy všechny nesou určitá rizika) tu, jež v důsledku okolností, které advokát nemohl předem vědět ani ovlivnit, nevedla k úspěchu v soudním sporu.

Odpovědnost advokáta je v § 24 zákona o advokacii (ZOA) vymezena poměrně široce, má však svoje limity vyplývající z charakteru výkonu advokacie. A nastupuje proto až tehdy, kdy bylo prokázáno, že advokát nesplnil, resp. porušil svoji povinnost, kterou lze po něm s ohledem na § 16 a § 1 odst. 2 ZOA důvodně očekávat. Tedy zejména znalost právních předpisů, schopnost jejich logické a vhodné aplikace, vaše důsledné zastupování, obstarávání vašich záležitostí podle smlouvy o poskytování právních služeb a provádění činností úzce souvisejících (např. úschova listin).

V dané věci, kdy bývalá klientka – obchodní společnost – žalovala svého bývalého advokáta, samozřejmě zastoupena dalším advokátem, o náhradu škody, kterou jí měl žalovaný advokát způsobit tím, že v jiném předchozím případě, kdy ji zastupoval (zatímco následně se stal protistranou), zvolil (po dohodě s klientkou a jejím řádném poučení) poněkud riskantní procesní strategii, která, ač byla motivována úsporou na nákladech řízení, vedla v konečném důsledku k výrazné finanční ztrátě na straně klientky.

Po bitvě je každý generálem

Advokát jako zmocněnec klientky podal žalobu, kterou se domáhala náhrady škody způsobené požárem na stavbě nemovitosti, jíž byla objednatelem. Směřovala ovšem proti 2 nezletilým dětem. Oba nezletilí se v rámci šetření věci Policií ČR k zapálení objektu doznali, v řízení o náhradu škody ovšem klientka neuspěla. Soud dovodil, že děti za škodu neodpovídají, protože v inkriminované době jim bylo 11 a 10 let a obě trpěly duševní poruchou, pro kterou nebyly schopné rozpoznat nebezpečnost svého jednání ani je ovládat.

Klientka po neúspěchu v prvním sporu zažalovala v dalším právě svého advokáta, protože považovala jeho postup, když zažaloval pouze děti, a nikoliv jejich rodiče, za pochybení při výkonu advokacie, a požadovala po něm proto náhradu škody. Jako předběžnou otázku posuzoval soud ve druhém sporu možnost úspěchu žalobkyně v původním sporu a dovodil, že žaloba proti rodičům by byla úspěšná, neboť vzhledem k rozumové vyspělosti dětí nad nimi rodiče zanedbali náležitý dohled.

Soud prvního stupně konstatoval, že podání žaloby pouze proti dětem nebylo v zájmu klienta, žalovaný advokát si měl uvědomit, že soud nemusí shledat děti odpovědnými.Argumentace žalobě se bránícího advokáta, že k rozhodnutí žalovat pouze děti došlo z důvodu hrozby hrazení nákladů řízení proti dalším osobám, soud odmítl jako nelogickou a nárok na náhradu škody klientce přiznal.

Jak případ pokračoval

Odvolací soud provedl nové dokazování a dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně a žalobu zamítl. Advokát totiž jednateli oné obchodní společnosti sdělil, že je možno žalovat děti a rodiče (celkem šest osob), doporučil s ohledem na spornou otázku zanedbání dohledu rodičů nad dětmi jako nejjistější žalovat je všechny, což ovšem klientka s ohledem na možné náklady řízení nechtěla a požadovala doporučení od žalovaného, vůči komu uplatnit nárok.

A advokát doporučil žalovat děti a po několika poradách tak na základě ústního pokynu klientky učinil. Soud konstatoval, že žalovaný advokát vzal v úvahu správná zákonná ustanovení a zaujal odpovídající právní stanovisko, které klientce zpřístupnil, tj. prezentoval jako nejjistější žalovat všechny možné odpovědné osoby a s ohledem na možné náklady řízení na žádost klientky doporučil žalovat spíše nezletilé děti.

Podle odvolacího soudu proto nelze konstatovat, že by volba žalovat děti byla zjevně nesprávná, neboť z jejich věku nebylo možno dovodit, že by nemohly být za škodu odpovědné. Nedostatky dětí v psychické vyspělosti vyšly najevo teprve v průběhu zahájeného soudního řízení ze znaleckého dokazování, přičemž koncept odpovědnosti advokáta nelze brát jako odpovědnost za výsledek. Podle odvolacího soudu není rovněž jisté, zda vznikla škoda, tj. zda by žaloba proti rodičům byla úspěšná, neboť ti by se mohli zprostit odpovědnosti, pokud by prokázali, že náležitý dohled nezanedbali. Dovolání klientky proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem ze shora, zprvu uvedenými závěry, zamítnuto.

Klientka o všem věděla

Klientka se na rozhodování o podání předmětné žaloby na náhradu škody za zapálení objektu aktivně podílela, bylo jí známo, že všechny v úvahu přicházející osoby nemusí být odpovědné, a pokud tedy budou žalovány pouze některé z nich, je tu riziko prohry spojené s povinností k náhradě nákladů řízení. Rozhodla se proto uplatnit nárok jen vůči nezletilým dětem. Nelze konstatovat, že by volba žalovat děti byla zjevně nesprávná nebo jednoznačně více riziková než žalovat všech šest osob, jež by mohly být shledány odpovědnými.

Potud vcelku pochopitelný rozsudek Nejvyššího soudu ČR (spis. zn. 25 Cdo 1734/2016, ze dne 27. 9. 2017) a jeho závěry. Ovšem pozoruhodné je, co Nejvyšší soud ČR ještě dodal a co by mělo snad každého, jen ne toho, kdo na takovém stavu vydělává, znepokojit: Je třeba vzít v úvahu, že prakticky všechna soudní řízení nesou riziko prohry a nutnosti hrazení nákladů řízení, které nelze předem přesně odhadnout, natož objektivně vyčíslit a prezentovat klientovi. Nelze tedy v tomto směru klást nepřiměřené nároky, jež by prakticky znemožnily výkon advokacie. To jen potvrzuje, co jsem si občas dovolil říci nikoliv jako autor, ale již jen jako účastník diskuse pod článkem, totiž že soudní spor je vlastně svého druhu loterie.

Když to napíše publicista, budiž, ale uvede-li to i vrcholná soudní autorita, dovolací instance, tak je to na pováženou. Uznávám, že advokáti nejsou a nemohou být vševědoucí, ale ptejme se: Kde je tedy předvídatelnost rozhodování a nějaká právní jistota? A proč tohle všechno při hledání práva mají platit poražení klienti, a ne stát, který občanům složité právo, nesrozumitelné někdy i odborníkům, adresuje? Ale to už se vracíme k úvahám a otázkám, které již na Měšec.cz jednou padly, a to v článku Když prohrajete spor, musíte platit i za chyby soudu a soudců.

Proč musíte podávat 2 žaloby a 2× platit, když jedna může být zbytečná?

V popisovaném případě opravdu nelze klást za vinu neúspěch ve sporu klientce. Její snaha o minimalizaci nákladů je logická, jakkoliv se jí nakonec nevyplatila. Ale ani advokátovi, který ji na rizika při rozhodování o dalším postupu upozornil. Podle mého názoru jde vše podobné na vrub pomalosti českého soudnictví. Podobně třeba když se soudíte o neplatnost rozvázání pracovního poměru, ačkoliv musíte podat žalobu proti zaměstnavateli v propadné lhůtě 2 měsíců počítané od okamžiku, kdy měl pracovní poměr skončit (viz např. článek Odškodnění: Říkat „chci tady pracovat“ vám při neplatném „vyhazovu“ nepomůže), není-li do 3 let pravomocně rozhodnuto, což často není. Aby se nepromlčel váš nárok na peněžité odškodnění – nárok na náhradu mzdy (k tomu viz článek Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi), musíte současně podat další žalobu a průběžně, s postupujícím časem a hrozícím promlčením dalších nároků, ji případně doplňovat (tedy rozšiřovat žalobní návrh), protože jinak se peněžitý nárok promlčí. (Problém jsme nastínili v článku Zaměstnavatel vám musí vyplatit dlužnou mzdu. Co ale s úroky z prodlení?)

Jste tak nuceni zaplatit advokátovi za sepsání druhé žaloby, zaplatit soudu další soudní poplatek. A to vše třeba zbytečně, když teprve posléze prvotní řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru skončí vaším neúspěchem, když soud neshledá rozvázání pracovního poměru neplatným. Vy pak musíte vzít žalobu zpět a případně uhradit i náklady, které jste zavinili druhé straně, pokud byl soud paradoxně na druhou přehnaně iniciativní (a ne že se to neděje, že jeden – prvotní spor se vleče a u druhého navazující soud první instance postupuje rychleji, než je pro účastníky žádoucí), a poslat žalobu k vyjádření druhé straně, tedy když se k vaší, jak se teprve posléze zjistí, nedůvodné žalobě vyjádřil advokát protistrany, a ten se vyjádřit musí, když mu to soud uložil, nadto za to dostane zaplaceno. Jen je zase otázka, která se jako červená nit vine celým příspěvkem – kdo to nakonec všechno uhradí?

Našli jste v článku chybu?