Hlavní navigace

Názor k článku 10 kroků, jak s platem zaměstnance být finančně nezávislými od xf - Slečna Mary pravila panu Wilsonovi: „Milý Wilsone, třeba být...

  • Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
  • 14. 6. 2013 13:54

    xf (neregistrovaný)

    Slečna Mary pravila panu Wilsonovi:

    „Milý Wilsone, třeba být k sobě upřímnými, neboť považme, že zítra budeme již manžely. Každý z nás má nějaké chyby. Nuže, vypravujme si celý náš život.“

    „Já mám začít, není-liž pravda?“ tázal se pan Wilson.

    „Začni,“ děla miss Mary, „ale nevynechávej nic.“

    „Dobrá,“ řekl pan Wilson, pohodlně jsa natažen a zapaluje si doutník, „narodil jsem se v Meries v Kanadě. Můj otec byl dobrý člověk a silný, milá Mary. Proháněl po kraji medvědy. Zkrátka dobrák. Tak jsme spokojeně žili pět let. Ačkoliv jsem byl teprve pět let stár, pamatuji se, že mého otce tenkrát zavřeli na 10 let do vězení. Otec nám vydělával peníze, jak mohl. Od Meries až dolů k jezerům nebylo bohatšího člověka, který dodnes nevzpomíná na bandu tatíka Wilsona. Přepadáváním bohatých farmářů nám vydělal dost peněz. Pamatuji se, že mně jako čtyřletému hošíku daroval nejkrásnější dárek k jmeninám, vzav mne, abych se podíval, jak přepadnou kupce u jezera. „Za rok tě zas vezmu s sebou,“ sliboval mně, ale bohužel, jeho i mé přání se nesplnilo, neboť dostal 10 let, jak jsem již řekl.

    Ale i v té době se osvědčil chladnokrevný, neboť po prohlášení rozsudku řekl: „Pánové, děkuji jménem svých dětí. Denně jsem utrácel průměrně dva dolary. Rok má 365 dní, utratil bych tedy za rok 730 dolarů. A za deset let 7.300 dolarů. Děkuji, pánové, ještě jednou jménem svých dětí za těch 7.300 dolarů. Hurá!“

    Hospodářství pak vedla má matka. Usmyslila si, že nebudeme žít na venkově, ale že se přestěhujeme dolů do města. Bylo však spojeno s obtíží prodat statek, neboť matka chtěla velkou částku peněz, mnohem vyšší nežli bylo možné dostat. Dala tedy jednoduše statek pojistit. Zásoby jsme tajně prodali. Mně bylo právě šest let v té době, kdy mne matka zavolala a pravila mně: „Milý hochu, tvůj otec, myslím, bude mít z tebe velkou radost, neboť i svém mládí jevíš tolik chytrosti. Víš co, chtěl bys vidět velký oheň? Víš, takový oheň, jako kdyby hořel náš dům a všechno?“

    „Zajisté, že bych si přál vidět něco podobného,“ pravil jsem.

    Má matka pak pokračovala: „Přál sis mít krabičku zápalek, zde máš pět krabiček, a když ti to dělá radost, jdi ke kolně, zapal tam kus slámy, ale říci nesmíš nic, sic by tě tatínek, až se vrátí z vězení, zabil, víš, zastřelil, jako Thoryho, černocha.“

    Zapálil jsem celou farmu. Vydělali jsme tenkrát přes 60.000 dolarů. Za odměnu mně matka koupila bibli, skvostně v kůži vázanou, jeden čtvereční centimetr kůže stál 1 dolar 25 centů. Byla to prý kůže z náčelníka kmene Siouxů. Později však jsme shledali, že náčelník je živ a že obchodník s biblemi nás podvedl.

    Moje matka totiž po našem přestěhování do New Yorku nezaložila ruce v klín. Tato podnikavá žena si umínila, že se stane majitelkou velkého cirku, kde budou vystupovat i praví Indiáni. Dala tudíž do západních časopisů inzeráty, že se přijmou k produkcím rudoši slušného zevnějšku a dobrých hlasů. A tak se stalo, že se jich přihlásilo asi třicet. A mezi nimi náčelník Siouxů jménem Godadlasko čili Zvoneček, právě ten, jehož kůží nás podvedl obchodník s biblemi.

    Byla to velká náhoda, a má matka si toho rudocha zamilovala. A tak jsem v osmi letech měl nové bratříčky, roztomilé Siouxkanaďany, s pletí trochu bronzovou, dvojčátka.

    Nemohla je kojit, poněvadž Godadlasko si nepřál, aby byli kojeni mlékem Francouzky, má matka byla, jak známo, z Kanady; Francouzové totiž postříleli několik indiánských vzbouřenců. Dal je tedy kojit černoškou. A tu se stalo, že otec mých nových bratříčků se zamiloval do té černošky, a když mi bylo devět let, ujel s ní na západ, zrušiv smlouvu o vystupování v cirku mé matky. Ta ovšem požádala o právní ochranu. Godadlasko čili Zvoneček byl zatčen v jistém městě a při konfrontaci s mou matičkou ji urazil hrubou nadávkou; ona vytáhla revolver a zastřelila ho.

    Porota ji osvobodila, a její cirkus se stal dostaveníčkem nejlepší společnosti z New Yorku a z Brooklynu. Za vstupné 50 centů mne ukazovala, neboť já, devítiletý hošík, jsem to byl, který při porotním líčení s mou matkou křičel: „Pakli ji odsoudíte, postřílím všechny porotce z třídy IX., X. a XI“.“

    „Oh,“ pravila slečna Mary, „jak si vás vážím, Wilsone!“

    „A pak,“ pokračoval pan Wilson, „v desíti letech jsem utekl z Brooklynu s devítiletou holčičkou, vzav si z domova 10.000 dolarů. Šli jsme podél řeky Hudsonu nahoru od farmy k farmě bez zastávky, leda té, že jsme si někde sedli pod strom, objímali se a říkali si drahoušku...“

    „Ach, drahý Wilsone,“ jásala Mary.

    „Několik chlapíků,“ vykládal dále, „spatřilo za Oldebay, že měním stodolarovou bankovku, i přepadli nás, oloupili o všechny peníze a hodili do řeky. Holčička mně uplavala, poněvadž měla příliš měkkou hlavu, a rána kladivem od těch chlapíků ji omráčila, já pak, ač jsem měl též rozbitou hlavu, jsem vyplaval z řeky a k večeru dorazil do nějaké obce, kde jsem tamějšímu pastorovi, který se mne ujal, vzal všechny úspory, a odjel z nejbližší stanice do Chicaga...“

    „Podejte mi, prosím, ruku,“ žádala miss Mary. „Tak! Jak jsem šťastna, Wilsone, že vy budete mým chotěm!“

    „A pak,“ vypravoval Wilson, „byl jsem odkázán úplně na sebe. Pokračovalo to takto: V deseti letech cídič bot, o podobných případech jste snad již slyšela, a poznamenávám, v Evropě se vždy užívá ve vypravování o Americe věty: „Byl cídičem bot“. V jedenácti letech ještě cídič bot, ve dvanácti taktéž, ve třinácti jsem stál již před porotou, poněvadž jsem těžce postřelil svého soka v lásce. Té, kterou jsem miloval, bylo 12 let, a denně jsem jí cídil boty. Potom, považte si, na druhé straně ulice se do ní zamiloval rovněž leštič bot, hoch čtrnáctiletý a aby mne dopálil, snížil cenu o cent za vyleštění jednoho páru. Moje zbožňovaná byla velmi praktická. Aby ušetřila denně cent, chodila k mému konkurentovi.

    Koupil jsem si revolver, poněvadž ten, který jsem nosil stále s sebou od osmi let, nezdál se mi dost způsobilý, aby mohl zastřelit člověka. Bohužel však, ani nový revolver soka nezastřelil. Jen jsem ho těžce ranil...“

    Pan Wilson povzdechl a řekl: „Proto vám radím, milá Mary, nekupujte si nikdy revolver systému Griany. Při porotním líčení vyšlo najevo, jak se vlastně jmenuji, že jsem utekl před třemi lety z domova a stal jsem se hrdinou dne. Časopisy se přimlouvaly, budu-li odsouzen, že v mimořádných případech, jako byl ten můj, může lid vězně osvobodit a pány porotce ztýrat. Sám jsem měl řeč, kterou jsem se obhajoval a kterou jsem ukončil: Občané! Ve vašich hlasivkách již, možná, tkví tlumené ano, velmi dobře, jsem tedy odsouzen. Občané, ve vašich hlasivkách již, možná, tkví tlumené ne, velmi dobře, jsem tedy osvobozen.

    Tento klid způsobil nejen všeobecný podiv, ale měl za následek, že jsem byl obžaloby zproštěn a páni porotci nechodili si dávat cídit boty jinam než ke mně.

    Jeden nakladatel v Chicagu vydal pohlednice s mou fotografií a jeden známý boháč, který nevěděl, jak utratit k stáru peníze, chtěl mne přijmout za vlastního. Již jsem se k němu také stěhoval.

    Poněvadž jsem však byl příliš volně vychován, nedal jsem se od něho napomínat, čímž se tou měrou rozčilil, že ho ranila mrtvice.

    Sebral jsem, co jsem mohl a ujel na západ, kde jsem si jako čtrnáctiletý hoch v San Francisku obarvil tváře na žluto, dal si udělat dlouhý cop a vstoupil do šantánu jako Číňan, který, a to snad jediný Číňan v USA, umí správně zpívat americké písně.

    Mé inkognito bylo dost brzo prozrazeno skutečným Číňanem, který po představení spustil na mne pravou čínštinou. Zmlátil mne ve svém hněvu tak, že jsem ležel přes půl roku v nemocnici. Pak, miss Mary,“ vypravoval nedbale, „po propuštění z nemocnice jsem se dal najmout na loď čistě obchodní, která však prováděla podloudnictví. A potom, když naši loď vyhodili do povětří, vyletěl jsem přirozeně s ní, ale padl jsem tak šťastně, že mne vytáhli rybáři z vody, vysadili na pevninu a já se octl v pravém slova smyslu na souši, i pokud se týče mé kapsy. To mi bylo patnáct let. Ten dobrý farmář, který mne přijal za pasáka, měl veliká stáda. A poněvadž do města bylo jen asi pět hodin, nedělalo mi velkých obtíží, když jsem jednoho dne hnal celé stádo do města a všech 120 zvířat prodal obchodníkovi dobytkem a pak jsem utekl na východ.“

    „Drahý Wilsone,“ obdivovala se Mary, „takového muže, jako jste vy, přála jsem si vzít...“

    „Obchodoval jsem s ručnicemi,“ pokračoval, „mezi Indiány, prodával jsem dále kořalku, bible a modlitební knihy, ve věku 17 let jsem byl nejmladším kazatelem jedné sekty, ctěn a vážen mezi Indiány, a poněvadž jeden můj konkurent, také kazatel jedné sekty, dělal větší obchody než já, zejména pokud se týče kořalky whisky, dal jsem ho skalpovat...“

    „Znamenitý Wilsone...!“

    „A pak jsem střídal různá zaměstnání, ve rvačkách jsem zabil pět lidí...“

    „Vy jste zabil pět lidí, můj drahý,“ jásala Mary, „jaký jste roztomilý člověk...“

    „Dvě banky obral a nakonec, milá Mary,“ řekl jemně Wilson, „jsem se stal spolumajitelem bankovního závodu Wilson a spol. a majitelem tak krásné dámy, jako jste vy, miss Mary Oweyová, majitelka renty v částce 2,000.000 dolarů. Vypravujte nyní vy...“

    „Co mám vyprávět?“ pravila miss Mary, „jen tolik mohu říci, že jsem byla bohatá a jsem bohatá, že můj život plynul zcela klidně a že jsem si přála muže takového druhu, jako jste vy, nikoli všedního jako ti ostatní. A vy jste přišel. Podejte mi ruce... Mám vás ráda od prvního setkání.“

    Ještě chvíli hovořili a pak, když se loučili, promluvil pan Wilson:

    „Dobrá, zítra o 11. hodině dopoledne kočár, pastor, kostel, a svoji, Mary, navždy svoji...“

    „Výborný člověk,“ pravila si slečna Mary, když opustil palác, „znamenitý člověk, s ním ještě mnoho užiji... A copak zde nechal za knihu? Vypadla mu asi z kapsy.“

    Zvedla s úctou knihu, ležící na zemi, otevřela a četla titul: „Umění omráčiti mladé dívky, aby si gentlemany zamilovaly.“

    „Hm,“ řekla zklamaně. Otevřela první stránku a viděla podtrženou větu:

    „Na romantické vypravování se chytí každá...“

    V devět hodin ráno druhého dne dostal pan Wilson tento dlouhý telegram:

    „Podvodníku! Informovala jsem se o vás. Vy jste nic nespáchal pěkného, jak jste vyprávěl, vy jste nikoho nezabil a neokradl, vy jste zcela obyčejný syn Charlesa Wilsona, obyčejného, poctivého občana! Utvořila jsem si o vás pěkný úsudek bídníku! Mezi námi je konec. Ať vás už nikdy nespatřím!“

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).