Projev Romana Pospíšila u příležitosti předání Ceny Jaroslava Seiferta

...Vážené dámy, vážení pánové...

Vážené dámy, vážení pánové,

již potřetí mám tu čest zastupovat při předávání Ceny Jaroslava Seiferta sponzora – české společnosti Pioneer Investments. Pro člověka, který přichází ze světa financí, výnosů a přesně měřitelných zisků to nebylo snadné. Nebylo pro mě snadné vyjadřovat se, byť okrajově, k hodnotám a zásluhám, které jsou tak jiné než to, co je pokládáno za hodnoty a zásluhy ve světě financí.

Dnes, více než dříve, jsem však za tuto takzvanou sponzorskou povinnost vděčen.

Zvláště při této příležitosti se mi ale vůbec nelíbí slovo sponzor a to, co si pod tím běžně lidé představují. Kdosi řekl, že krásná kniha je jako půjčka, kterou dostaneme od života. Četba je jako půjčka, kterou si bereme od autora, jenž k nám promlouvá. Moje profese mě vychovala k přesvědčení, že všechny půjčky se musí vracet. A já mám dnes pocit, že nepřinášíme sponzorský dar, ale vracíme půjčku člověku, který nám ji odvážně a krásně poskytl. Je mi jen líto, že to tak dlouho trvalo. Byli jsme dlužni už dlouho. Jsem však rád, že máme možnost ji dnes vrátit.

Peníze jsou chudé, protože nedokáží dát to, co nám ona půjčka přinesla. Nedokáží vyjádřit bohatství pocitů, jazyka. Nedokáží vyjádřit hodnotu odvahy, o níž se někdy tak snadno mluví, ale kterou je tak nesnadné žít. A dovolte tedy, abych naším jménem hluboce a upřímně poděkoval za to, co z oné půjčky nedokážeme vrátit. A nemluvím jen za sebe. Mluvím za mnohé ze svých mladých kolegů. Je to jako v životě – máme méně přátel, než si myslíme, ale více než si dovedeme představit.

Pan Jirous má, v mém světě, více přátel, než si dovede představit. Často si z jeho knížek „půjčují“. Vědí, že jsou to půjčky nevratné a mohou za ně jen jednou poděkovat. Činím tak za ně. Snad ono poděkování přijmete. Děkuji i vám, vážená nadace a vážená poroto, za možnost být zde spolu s vámi