Podle demografické studie Allianz si nejdéle užijí důchod Francouzi s 24 roky, zatímco Češi v něm stráví pouze 15 let

[Tisková zpráva] Evropská demografická prognóza není právě radostná. V budoucnu bude v zemích EU vynaloženo téměř 30 procent ročního hrubého domácího produktu na důchody a na zdravotní či sociální péči.

Stárnutí obyvatelstva přitom bude mít stejný vliv jak na vyspělé, tak rozvíjející se země, prostě bez ohledu na hranice. Podíl obyvatel v České republice nad 60 let v současnosti činí 22,3 %, ale v polovině tohoto století se zvýší na 38 %. Vyplývá to z demografické studie Puls, kterou zpracovala na základě celosvětových údajů Allianz. 

„Stárnutí po celém světě přinese potenciálně dramatické sociální a hospodářské důsledky, a to jak pro státní rozpočty, tak i pro jednotlivce,“ říká Alexander Börsch, hlavní ekonom oddělení mezinárodních penzí Allianz.

Allianz jako globální poskytovatel finančních služeb považuje demografické změny za kriticky významné. A země Evropské unie mají hned několik společných aspektů – jejich populaci všeobecně a velmi negativně ovlivňuje trvající pokles porodnosti a zároveň blížící se předpokládaný odchod do důchodu silných ročníků.

V důsledku těchto demografických trendů se absolutně mění i velikost pracovního trhu EU, pro který jsou rozhodující dvě věkové skupiny. Tou první jsou mladí mezi 15 – 20 lety, kterých je zhruba 28,6 milionu a přibližně dvě třetiny z nich nastupují v tomto věku po ukončení školy do práce. Druhou pak občané mezi 60. – 65. rokem, kteří v tomto rozmezí odcházejí do důchodu a kterých je 28,8 milionu. „Rok 2010 byl na trhu práce v Evropské unii zlomovým. Poprvé v historii EU byl totiž počet občanů, kteří dosáhli věku k odchodu do důchodu, o 220 tisíc vyšší, než těch, kteří přišli na pracovní trh po opuštění škol,“ dodává Petr Poncar, předseda představenstva Allianz penzijního fondu.

V České republice i po odchodu do důchodu pracuje stále asi třetina obyvatel ve věku 60 – 65 let a jsme jednou ze zemí spíše s nižším podílem. Naopak ve Švédsku, kde je paradoxně jeden z nejstabilnějších důchodových systémů, v tomto věku pracuje 63 % občanů, ve Švýcarsku 57 %, v Německu téměř 40 %.

Demografická studie, vycházející z údajů Allianz také zkoumala délku života lidí v důchodu. Do konce roku 1990 vedla kombinace rostoucí průměrné délky života a naopak klesajícím věkem odchodu do důchodu k enormnímu nárůstu doby, kterou lidé v důchodu stráví. Například muži v průmyslově vyspělých zemích průměrně stráví v důchodu kolem 20 let. Důchodci ve Francii si důchod užívají nejvíce – průměrně 24 let, naopak Švýcaři „pouhých“ 16,8 roku. Němečtí důchodci jsou ve středu tohoto žebříčku s 19,8 roků. V České republice si více než 20 let v důchodu užijí pouze ženy – 21, muži jen 15 let.

„V současnosti náš stát na vyplácení důchodů a další péči pro seniory vynakládá 17,9 % hrubého domácího produktu, za půlstoletí to odhadem bude 23,4 %. Je to však méně, než předpokládaný evropský průměr, který činí bezmála 30 %. Podle studie se očekává, že nejvíce porostou výdaje na důchody a dlouhodobou péči, náklady na zdravotní péči se také zvýší, ale mírnějším tempem,“ doplňuje Petr Poncar.

Jedna věc je zřejmá – stárnutí společnosti bude mít vliv na státní finance po celém světě. Klíčovou otázkou je, jak lze mít náklady pod kontrolou. Proto je zcela nezbytné nastavení udržitelných a finančně životaschopných systémů v oblasti důchodového zabezpečení a zdravotní péče. "Udržitelné sociální systémy a ekonomický růst jsou dva hlavní nástroje pro řízení dopadů stárnutí populace na veřejné finance. Pokud je kurz nastaven včas a správně, může stát zachovat svou formativní roli a přesunout svoji pozornost od problémů stárnoucích společností na využití příležitostí, které nabízejí. A systémy soukromého pojištění hrají ve finančním zajištění důchodu pro současné i budoucí generace významnou roli,“ uzavírá hlavní ekonom Allianz Börsch.

Z prognózy demografického vývoje Evropy vyplývá, že dobře už bylo. „Je tedy nutností, aby finanční instituce i zprostředkovatelé finančních produktů zintenzívnili edukaci  občanů a vedli je k individuální zodpovědnosti, která se projeví odkládáním části spotřeby na postproduktivní období a opuštěním závislosti na státu,“ uzavírá P. Poncar.