Koncentrovaná akciová portfolia mají v prostředí nízkých výnosů budoucnost

Koncentrovaná akciová portfolia nabízejí investorům atraktivní možnost dosažení vyššího výnosu při podobné úrovni rizik jako tradiční široce diverzifikovaná akciová portfolia.

Velký zájem o tuto strategii začínají projevovat institucionální investoři, kteří jsou si vědomi, že budoucí zhodnocení na akciových trzích bude pravděpodobně nižší než to z 80. a 90. let. V této době totiž úspěšná politika centrálních bank srazila inflaci a výnosy dluhopisů a zhodnocení akciového trhu přesáhlo růst ziskovosti firem, který je dlouhodobým hnacím motorem růstu akcií. Toto období se jen težko může opakovat.

Prostředí nízkých výnosů tak vytváří výzvy i vrásky mnohým aktivním manažerům, kteří vědí, že musí přinést hodnotu. Tradiční metody sestavování portfolií velmi podobným indexům totiž nemusí stačit, protože takové fondy budou čelit vyšším nákladům a současně nižšímu zhodnocení trhů – indexů. Ve finanční hantýrce se tak mnohem důležitější než v posledních 20 letech stane schopnost manažera generovat zhodnocení díky kvalitě svého investičního procesu (alfa), které se příčte (nebo také často odečte) k nižšímu zhodnocení trhu (beta). Technicky řečeno, alfa je extra zhodnocení portfoliomanažera, které je nekorelované se zhodnocením trhu. Laicky řečeno, je to jeho talent a schopnosti. V prostředí nízkých výnosů bude „alfa“ mnohem důležitější než dříve.

Důsledky? Za prvé, v koncentrovaných portfoliích bude mnohem větší roli hrát výběr konkrétních firem a méně sektorová alokace. Proto do nich patří jen velmi kvalitní firmy. Co je to ale vysoká kvalita? Týká se managementu firmy, silné finanční pozice, spolehlivé tvorby cash-flow a atraktivního ocenění. Poslední bod je velmi důležitý. Nemá smysl koupit kvalitní firmu draho. To je již pozdě a zřejmě taková strategie přinese jen podprůměrné zhodnocení.

Za druhé, zřejmě bude nutno prodloužit horizont investora, aby se vnitřní hodnota mohla projevit i v ceně akcie. Obvykle to trvá 2 až 3 roky. Pozor, nejde o absolutní horizont, ale pouze o relativní, kdy by se měla vymazat disproporce mezi aktuální cenou akcie a její vnitřní hodnotou. Nic to neříká o tom, zda na 2–3 letém horizontu cena akcie vyroste či klesne.

Za třetí, portfoliomanažer takového fondu musí aplikovat konzistentní přístup k výběru cenných papírů, postavený na vnitřní hodnotě a schopnosti firmy růst či udržet ziskovost bez ohledu na sektor. Pioneer Top European Players (cca 30 titulů) uplatňuje model srovnávající poměrový ukazatel tzv. hodnoty společnosti (EV) děleno vynaloženým kapitálem (CE) v relaci na návratnost vynaloženého kapitálu (ROCE). Tento přístup umožnil dosáhnout nadvýkonnost nad index s vysokou mírou konzistence napříč propadem i růstem trhu a to s nižší volatilitou než diverzifikovaný index (cca 500 titulů), viz graf 1. Fond byl založen v polovině roku 2000 a od té doby evropské akciové trhy přes propad a následné oživení dosáhly ztráty –3,3%. Pioneer Top European Players za stejnou periodu vzrostl o 26,5% a překonal tím i většinu srovnatelné (na západoevropské akcie zaměřené fondy) konkurence. Této výkonnosti si povšimli i institucionální investoři (fondy fondů, pojišťovny, penzijní fondy a další) a svými nákupy z něj učinili nejprodávanější evropský akciový fond roku 2005.

Závěr: V příští dekádě může být pro investory se střednědobým horizontem investice do koncentrovaného portfolia velmi produktivní, aniž by to navyšovalo riziko proti portfoliu široce diverzifikovanému (tradiční podílové fondy či indexové produkty). Koncentrované portfolio však musí být vytvořeno konzistentní a fundamentálně zdravou metodou.