Deloitte upozorňuje: Stárnutí populace neznamená jen problém s důchody

Problém stárnutí světové populace se nejčastěji redukuje na problém dostatečných finančních prostředků na vyplácení důchodů a na pokrytí rostoucí spotřeby stále dražší zdravotní péče. Nejnovější studie Služby stárnoucímu občanu (Serving the Aging Citizen) společnosti Deloitte ovšem mapuje hlubší souvislosti. Vedle toho, jak si státy budou opatřovat své příjmy, když daňových poplatníků ubývá, se zajímá také o to, jak se tyto prostředky budou rozdělovat a jaké služby bude stát starým lidem nabízet.

Nestárnou jen vyspělé země. Stárnutí populace se projevuje už také v zemích rozvojových, jako jsou Indie, Čína, Korea či Mexiko. „Je to globální problém. V příštím desetiletí dosáhne důchodového věku generace první populační exploze z 50. let minulého století. Dá se říci, že pro všechny vlády světa tím nastává éra jiného vládnutí. V ní se budou muset vyrovnat s novými úkoly, jež před ně postaví jejich staří občané,“ říká Michal Petrman, generální ředitel společnosti Deloitte Czech Republic.

Každý někomu bude přispívat

Tyto nové úkoly je možné do značné míry ilustrovat na číslech. Ve většině vyspělých zemí se rapidně zvýší poměr osob závislých na ekonomicky aktivní části obyvatel, tzv. poměr závislosti. V zemích OECD činil tento poměr v průměru 25 % v roce 2000, do roku 2020 vzroste na 35,8 procenta. Zatímco v USA je situace lepší (poměr činil 20,9 % v roce 2000 a stoupne na 29,1 % do roku 2020), státy EU stárnou nadprůměrně. Na konci druhé dekády v 15 starých členských zemích bude na práci ekonomicky aktivních lidí závislých 44,8 % populace. Ve Francii a Itálii to bude přes 50 % a v Maďarsku dokonce 58 % obyvatel. I když závislé osoby zahrnují i děti to 15 let věku, o růst podílu se starají hlavně penzisté. Nicméně, kdyby náhle vzrostla porodnost, problém se dočasně ještě prohloubí.

Česká republika je na tom hůře ve srovnání s průměrem OECD, ale nepatrně lépe ve srovnání se západní Evropou. V roce 2000 byl její index závislosti 26,5 %, do roku 2020 má stoupnout na 41,1 procenta.

Zásadní problém má ČR i s dalším demografickým ukazatelem – natalitou. Poměr počtu narozených dětí na jednu ženu je u nás nejhorší v celé EU. Jestliže v období prvního baby-boomu v roce 1950 se u nás rodilo 2,8 dítěte na 1 dospělou ženu, v roce 1990 to bylo 1,87 a v roce 2000 jen 1,14 dítěte. Do roku 2004 sice porodnost mírně vzrostla na 1,4, ale bez imigrantů by počet obyvatel ČR i tak klesal. Statisticky je k zachování stabilního počtu obyvatel zapotřebí minimální index 2,1 dítěte na 1 ženu. Počet obyvatel ČR zůstal stabilní díky imigrantům, kteří navíc zvýšili natalitu na 1,49 v roce 2005. V roce 2006 došlo k pozitivní změně, kdy poprvé porodnost převýšila natalitu.

Ve světě byla porodnost v roce 1950 podobná jako u nás – v průměru 2,8 dítěte na 1 ženu. Dnes ovšem tento poměr například v Německu činí 1,4 a v Itálii jen 1,2. Populační strom se poprvé v lidské historii obrací špičkou dolů. V roce 2030 se index závislosti v západní Evropě vyšplhá nad 70 %, v Japonsku k 97 procentům, což prakticky znamená, že každý pracující bude mít jednoho na sobě závislého občana.

Ekonomické důsledky tohoto trendu jsou zřejmé. Vznikne nedostatek pracovních sil, sníží se spotřeba a zpomalí se hospodářský růst. Státní výdaje porostou, ale příjmy se budou tenčit. Prohloubí se rozdíly mezi jednotlivými regiony a dá se očekávat i odliv kapitálu z vyspělých států do zemí s mladším obyvatelstvem.

Imigrace není podle Deloitte spolehlivým řešením. V letech 1950 až 1960 se počty přistěhovalců pohybovaly kolem 50 tisíc ročně. Dnes jenom do USA každý rok přicestuje 1,3 milionu legálních imigrantů (a miliony ilegálních), přesto země stárne. Podle studie OSN by do Evropské unie muselo přijít mezi roky 1995 a 2050 více než 700 milionů imigrantů, to je 12,7 milionu ročně, aby poměr lidí starších 65 let vůči osobám mezi 15 a 64 roky věku zůstal zachován na úrovni roku 1995. Je to však patnáctkrát více, než kolik imigrantů do EU skutečně v 90. letech přicházelo. Pro srovnání, jen do Německa by muselo do roku 2050 přijít 188 milionů lidí odjinud.

V České republice vzroste počet osob starších 64 let do roku 2050 o 1,2 milionu na 3,8 milionu, z toho počet lidí starších 80 let se ztrojnásobí a dosáhne 900 tisíc. Přitom v roce 2005 přišlo do země legálně 30 tisíc imigrantů. Většina jich přichází ze zemí jazykově blízkých (Ukrajina, Slovensko) a z Vietnamu – díky dřívějším úzkým politickým kontaktům a poměrně dobře rozšířené znalosti češtiny mezi Vietnamci. Anglicky hovořící imigranti se snaží dostat do anglicky hovořících cílových zemí.

Nové zdroje příjmů

Vůči těmto důsledkům vlády musejí včas najít obranu. Deloitte ve své studii navrhuje čtyři strategie:

1. Modernizace daňového systému. Mělo by ubývat daňových úlev. V současnosti také, všímají si autoři zprávy, je mnohem více zdaněno hmotné zboží než služby, avšak v budoucnu se budou služby konzumovat mnohem více než dnes. Tento trend je ještě silnější u starších osob, kteří obvykle nakupují méně zboží, ale více služeb. Aby se zmírnila současná vysoká závislost příjmů veřejných rozpočtů na prodeji hmotného zboží, jehož prodeje budou klesat, měla by se přesunout i daňová zátěž stejným směrem. V České republice zatím fiskální opatření vlády nejsou hrozbou stárnutí populace ovlivněna, vládě jde hlavně o zpomalení rychlého zadlužování státu. Problém stárnutí je zúžen na snahu vyhnout se dramatickému deficitu státního penzijního systému. Vláda však k žádnému rozhodnutí ohledně fiskální a důchodové reformy nedospěla. V současné době vláda připravuje návrh rovné daně z příjmu, patrná (bez konkrétních vládních výstupů) je tendence k přesunu daňové zátěže od přímých daní k nepřímým a připravuje se návrh na zvýšení DPH. Jediným konkrétním opatřením je tak zatím jen zvyšování obratové daně na tabák, benzín a alkohol. V důchodové reformě se uvažovalo o zřízení třípilířového systému, kdy by část penzí vyplácel stát, část by šla z povinného vlastního spoření občanů v produktivním věku a třetí pilíř by tvořilo dobrovolné penzijní připojištění se státním příspěvkem. To v ČR funguje již od roku 1994, částky uložené účastníky připojištění jsou však velice malé v poměru ke státem vypláceným důchodům.

2. Zvýšení průměrného věku odchodu do důchodu. Tímto krokem by bylo možné zpomalit pokles státních daňových příjmů. Prodloužení věku odchodu do důchodu koresponduje s prodlužováním průměrného věku dožití. Důležité ale je, aby se odchod do důchodu oddaloval rychleji, než průměrný věk. Člověk, který odejde do důchodu v 64 letech v roce 2005, stráví na penzi stejnou část života, jako ten, který půjde do důchodu v 68 letech v roce 2050. Prodloužení průměrného věku výhody pozdějšího odchodu do penze snižuje. V minulosti počet roků na penzi tvořil mnohem menší část z celkového života dospělého, než je tomu dnes. Některé státy se návrhy pozdějších odchodů do penze zaobírají. Velká Británie například navrhuje prodloužit důchodový věk během příštích 40 let postupně až na 68 roků. V USA by se od roku 2015 mělo odcházet do důchodu v 67 letech. V České republice se uvažuje o postupném prodlužování odchodu do důchodu o 2 měsíce pro muže a o 4 měsíce pro ženy každým rokem, takže v roce 2050 by muži odcházeli do penze v 68 a ženy v 67 letech.

3. Zpoplatnění veřejných služeb, jako je parkování, připojení k internetu, a řada dalších. Deloitte odhaduje, že příjmy veřejných rozpočtů z poplatků za služby by se měly v USA vyrovnat během několika příštích let příjmům z daní. Zpoplatnění služeb má ovšem ještě další výhody. Především se zabrání jejich nadužívání. Služby budou využívat skutečně jen ti, kteří je potřebují, a jen ti za ně budou platit. Tuto funkci splní i poplatky symbolické, například za recept od lékaře. Další výhodou je vysoká přizpůsobivost poplatků. Ty lze změnit velmi jednoduše na základě poptávky nebo sezóny, na rozdíl např. od daní, jejichž změny vyžadují zdlouhavé legislativní procesy. A samozřejmě se uhradí náklady se službami spojené.

4. Užší spolupráce veřejného a soukromého sektoru při poskytování služeb. Potenciál této spolupráce se zvyšuje díky několika skutečnostem. Lidé narození v 50. letech vykazují vyšší míru filantropie, než jejich rodiče a prarodiče. Mezigenerační transfery bohatství mj. prostřednictvím různých neziskových sociálních organizací, dosáhnou v letech 1990 až 2044 hodnoty 41 bilionů dolarů (v cenách roku 1998). Typickým příkladem takového transferu je nedávné založení nadace Billa Gatese a Warrena Buffetta. Na charitu, podle dalšího odhadu, budou v první dekádě tohoto století vynaloženy až 3 biliony dolarů, téměř dvojnásobek toho, co v předcházejícím desetiletí. Ne nevýznamné jsou možnosti vytváření nových pracovních příležitostí v sociálních službách a příležitostí k práci dobrovolníků, která je také ve stárnoucí populaci oblíbena. V USA se dobrovolné činnosti v současné době věnuje 25 až 30 % osob důchodového věku, v EU je to 10 %, ale v Nizozemsku je to například rovněž čtvrtina důchodců.

Vědět, co potřebují

Stejnou péči, jakou vlády věnují získávání příjmů z nových zdrojů, musejí věnovat službám, za které tyto příjmy utratí. Samotné udržení výše důchodů například ještě neznamená udržení kvality života a zvýšení životní úrovně penzistů.

Sociální a zdravotní služby poskytované starým lidem se přesunou ze specializovaných zařízení do jejich domovů. Umožní to nové rozdělování veřejných výdajů na tyto účely např. neziskovým organizacím, ale také moderní technologie, se kterými dnešní důchodci budou zacházet důvěrněji, než jejich rodiče, a budoucí důchodci ještě důvěrněji, než dnešní šedesátníci.

Bude například zapotřebí řešit bydlení pro staré lidi tak, aby služby a běžné obchody měli v dosahu pěší chůzí. Řízení auta i využívání hromadné dopravy je pro staré lidi obtížné. Přesto jim i cestování lze usnadnit, například lépe viditelným dopravním značením, výraznějšími čárami na silnicích, nebo zvláštním režimem dopravy ve večerních a nočních hodinách, kdy nehodovost starších řidičů prudce stoupá. Tyto jevy ale musejí vlády sledovat, vyhodnocovat a zabývat se cíleně jejich řešením. Studie Deloitte připomíná, že občané jsou klienty státu, ale také jsou důležitými voliči politické reprezentace. Posledních prezidentských voleb v USA se například zúčastnilo 72 % voličů starších 55 let, zatímco účast mezi mladými ve věku 18 až 24 let dosahovala sotva 47 procent. Podobně ve Velké Británii se starší lidé účastnili parlamentních voleb ze 70 %, když celostátní průměr činil 50 procent.

V České republice nejsou rozdíly ve volební účasti ve skupinách obyvatel podle věku nijak výrazné. Podle průzkumu CVVM před loňskými parlamentními volbami byla účast ve volbách mezi voliči ve věku nad 60 let 62,6 procenta a téměř se nelišila od účasti lidí mezi 30. a 59. rokem věku.

Proto by měl stát postupovat zhruba v následujících krocích:

  • Určit si zákaznické segmenty: kdo jsou jeho klienti nyní a jak se jejich struktura změní do budoucna?
  • Co tyto skupiny obyvatel potřebují, jaká řešení vyhledávají a jaká preferují?
  • Jakým způsobem služby poskytovat – tak, aby to pro klienty bylo přijatelné a pohodlné a pro stát zároveň úsporné?

„S tím, jak populace stárne, by vlády měly pečlivě zvážit všechny dopady do ekonomiky, zejména do zdrojů, a pečlivě zvažovat strukturu služeb, které svým občanům budou z veřejných prostředků poskytovat,“ zdůrazňuje Michal Petrman. „V některých zemích se například sníží potřeba služeb ve vzdělávání mládeže, ale zvýší se potřeba zdravotní péče a sociálních služeb. V některých oblastech nebudou nutné velké plochy na parkování aut, ale bude zapotřebí zvýšit bezpečnost chodců. Vlády se musejí naučit uspokojovat potřeby jiného druhu klientů.“