Značka Poldi za dvě miliardy, na skladě 151 typů diod

Příběh rodiny Stehlíků, která kormidlovala kladenskou Poldovku až k zániku, je všeobecně známý. Ale v jaké situaci byla Poldi těsně před privatizací? Opět máme unikátní možnost nahlédnout do dvacet let starého privatizačního projektu.

Vypracovalo ho vedení státního podniku POLDI – Spojené ocelárny. V roce 1989 pracovalo v tomto ocelářském gigantu 19 390 zaměstnanců. Za dva roky přišlo o místo více než dva tisíce lidí. Tehdy byl průměrný plat jen lehce nad 4 tisíce korun. A výhled vedení podniku byl neúprosný – do roku 1995 snížit počet zaměstnanců pod deset tisíc. To nakonec nestačilo.

Nekonečné soupisy majetku

Na první pohled vyvolá privatizační projekt lehký úsměv. Obsahuje totiž nekonečné soupisy majetku, včetně detailů jakými jsou například soupis nepoužitelného majetku. Ten vypočítává veškeré, byť detailní komponenty. Poldi například nedokázala využít 151 druhů diod obvykle v hodnotách kolem nula korun. Až v příloze číslo 13 se ukrývají stanovy Poldi, a.s.

Jako obvykle chybí relevantní informace o tom, jak chce firma financovat svou činnost. Cizí zdroje přitom dosahovaly výše přes pět miliard korun. Je to hodně nebo málo? Lze odhadnout financování na další léta? Bude podnik potřebovat další peníze na investice či běžný provoz? Jak je nastaveno financování dluhu? Odpovědi na tyto otázky hledáme v projektu marně. 

Není to však žádná výjimka. Naopak, v tomto ohledu se privatizační projekty příliš neliší. Desítky stran o majetku, prakticky nulové zmínky a zdrojích, ze kterých je třeba podnik financovat.

Kde mohla Poldi být, Stehlíka nebýt

Samozřejmě, i ze současného pohledu jsou některé informace v projektu velmi zajímavé. Věděli jste, že vynálezci v Poldovce vyvinuli například košíčkovou frézu pro úpravu jamek kyčelních kloubů nebo náhradu kolenního kloubu či lékařské kompresní kleště? Je celkem pochopitelné, že tak impresivní přehled úspěchů mohl vést zájemce k přehnaným očekáváním. A to navzdory faktu, že hospodářské výsledky Poldi nebyly dobré už v době privatizace. 

Tento fakt nebyl dán jen optimismem vedení podniku. Problém se táhl již z konce 70. let, kdy se stát rozhodl vzít manažerům jednu stranu rozvahy – vzal jim všechny zdroje na investice a provoz a od té doby jim je přiděloval prostřednictvím centrální banky. Podniky dostávaly úvěry na tzv. trvale se obracející zásoby. Socializace ekonomiky opět pokročilo k hranici 100 procent. 

V roce 1991 tedy na základě privatizačního projektu vedení firmy vznikla akciová společnost Poldi. Bez tří procent ji plně vlastnil Fond národního majetku. Zbytek putoval do restitučního fondu. Už o rok později byly noviny plné zpráv o tom, že o produkci Poldi nikdo nestojí. 

V roce 1993 zaznamenalo Rudé Právo slova dělníka z Poldovky prezidentu Havlovi: Revoluci jsme dělali s nějakým nadšením, ale začíná se nám to nějak pod rukama ztrácet. Ještě v tomtéž roce byla Poldi prodána ve veřejné soutěži, za 1,7 miliardy korun ji koupila firma Bohemia Art. Její majitel, Vladimír Stehlík, k tomu dodal: V žádném případě nenecháme na Poldi sáhnout. Zejména na lidi ne. Dnes už Poldi neexistuje. 

www.libinst.cz