Poplatky spojené s investicí

Při výběru investičního instrumentu se potýkáme s celou řadou otázek. Výsledné rozhodnutí o správně nastavené investiční strategii je klíčové pro úspěšné dosažení stanoveného cíle.

Jan D. Kabelka

Generální ředitel ING Investment Management (C.R.), a.s.

Jedná se tedy nejen o odpovědnost za odhad svého rizikového apetitu, strategie nákupu a rozhodnutí o trhu, na kterém se chci jako investor pohybovat, ale také související náklady s investicí spojené.

Náklady za investiční produkty mohou být různé. Jejich různorodost se opírá o způsob, jakým svou investici provádíme.

Jak již víme, je možné se na trzích pohybovat přímo, tedy nákupem konkértního cenného papíru, např. dluhopisu nebo akcie, nebo nepřímo, a to svěřením svých finančích rezerv do rukou profesionálního správce. 

Taková správa může mít opět různé podoby. Nejjednoduší formou nákupu služeb profesionálně řízeného portfolia cenných papirů je nákup podílového fondu. Případně se movitější klient může dohodnout i na nákupu přímo služby portfolio managaementu, tedy diskrecionální správu svých finančních aktiv.

Základní poplatky

Jaké jsou tedy poplatky spojené s jednotlivými způsoby nabytí cenných papírů? Potenciální investor bude muset začít hledáním obchodníka s cennými papíry nebo banky, kde si jako první krok otevře účet cenných papírů. Jeho vedení bývá obvykle pro drobné investory zatížena základním, obvykle poměrně nízkým poplatkem za jeho užívání. Poplatek se obvykle vypočítává z majetku na účtě cenných papírů, jeho výše bývá v desetinách procenta ročně.

Transakce s cennými papíry jsou zatíženy transakčním poplatkem. Ten se obvykle skládá z fixní sazby a sazby pohyblivé. Jeho výše je různá, obvykle jiná pro domácí trhy a pro trhy zahraniční. Také další služby jsou zatíženy poplatkem, např. převody cenných papírů atd.

Jak je to u fondů? 

Jak je tomu v případě investice do podílových fondů? Investování prostřednictvím podílových fondů má svá daná pravidla. Zejména v oblasti prezentace nákladů spojených s investicí do nich jsou velmi přísná a dávají investorům stoprocentní přehled.

Prvním typem poplatků , se kterým je investor konfrontován, je poplatek obchodníkovi. Je definován jako poplatek vstupní (angl. entry fee) prospektem podilového fondu. Obvykle dosahuje pro různé typy fondů různých výší. Pro konzervativní portfolia peněžních trhů bývá velmi nízký blízký nule, pro dluhopisová portfolia nebo portfolia smíšená obvykle mezi 1 – 3% z transakce. 

Nejvyšší poplatky se účtují pro fondy akciové, kde dosahují až 5% z transakce. Tento poplatek obvykle vyjadřuje náklady spojené s investicí, tedy náklady distribuční, nebo transakční. Poplatek vstupní může být také doplněn poplatkem přestupním, kdy investor přechází mezi jednotlivými typy fondů a pokrývá obvykle rozdíl vstupních poplatků.

Dálší náklady, spojené s podílovým fondem, nejsou investorům účtovány přímo. Pokud si představíme podílový fond jako standardní firmu, pak jsou to náklady spojené s jeho správou , náklady za transakce s cennými papíry, právní náklady a další náklady jako např. služby auditora atd. Tyto náklady nejsou účtovány investorům, ale je o ně průběžně snižována hodnota obchodního jmění, tedy majetku fondu. Výše těchto nákladů je pro investory důležitá, protože ovlivňuje výslednou výkonnost portfolia.

Poplatky za správu

Historicky tyto náklady za správu portfolia byly označovány jako manažerský poplatek. Manažerský poplatek ale nezahrnoval i ostatní zmiňované náklady. Před časem byl tedy v měsíčních zprávách fondů zaveden nový parametr, TER (total expense ratio), který vyjadřuje právě podíl celkových nákladů na portfoliu fondu. Od zavedení regulace UCITS 4 a hlavně dokumentu KID (Klíčové informace pro investory), je možné náklady portfolia najít v tomto dokumentu jako průběžné náklady podílového fondu (ongoing charges). Investor tak má dokonalý přehled o nákladech spojených s investicí. Z pohledu výše těchto nákladů také platí podobné pravidlo jako u vstupní poplatků. Pro fondy peněžního trhu velmi nízké až po fondy akciové, které jsou z pohledu investorů nejdražší. 

Na někerých typech fondů je pak možné také aplikovat tzn. výstupní poplatek. Obvykle se jedná o fondy s definovanou maturitou, kde výstupní poplatek je nástrojem k dodržení investičního záměru investora. Při jeho nedodřžení kryje náklady s případným odprodejem cenných papírů z portfolia.

Přímá správa portfolia

V případě, že klient/investor splňuje parametry pro discrecionální správu portfolia (obvykle objem peněžních prostředků), pak se se správce také dohodne na struktuře poplatků se správou spojenou.

Obyklou je odměna správci za řízení portfolia cenných papírů, která může být fixní nebo se může aplikovat jako podíl na majetku klienta. V některých případech bývá také aplikovaná flexibilní část odměny, která se odvíjí od toho, jak je správce v rámci daného portfolia úspěšný. Tedy vyjadřuje podíl na výkonnosti nad předem zvolený srovnávací ukazatel dané strategie – benchmark. Takový ukazatel může být tržní index, ale také index vývoje spotřebitelských cen atd. Vpřípadě řízeného portfolia je třeba také zohlednit další náklady související s obchodováním s cennými papíry, které jsou popsány v článku výše.

Vzhledem k tomu, že je sektor kapitálových trhů nejvíce regulovanou součástí finančního průmyslu, je také informovanost klientů na velmi vysoké urovní. Ceny produktů a služeb jsou velmi transparentně prezentovány cílových klientům obchodníků s cennými papíry a bank.

https://cz.ingfondy.eu/