Zvýšit věkovou hranici pro odchod od důchodu nestačí

Kdo uživí důchodce?

O problémech spojených s demografickým vývojem v Česku i většině ostatních vyspělých zemí už bylo napsáno snad vše, co se napsat dá. Porodnost klesá a lidský život se prodlužuje. Výsledkem je stárnutí populace. V příštích desetiletích proto bude dramaticky stoupat počet lidí v postproduktivním věku. Podle demografických prognóz budou osoby starší 65 let v roce 2030 tvořit čtvrtinu a v roce 2050 už třetinu obyvatel Česka.

Je zcela jasné, že současné systémy sociálního a zdravotního zabezpečení postavené hlavně na mezigenerační solidaritě tento vývoj nemají šanci zvládnout. Výdaje na důchody a zdravotní péči pro seniory porostou daleko rychleji než výnosy z daní a odvodů. Jiný zdroj financování svých výdajů přitom stát nebude mít k dispozici. Spoléhat na to, že se situace díky ekonomickému růstu vyřeší sama, je skoro jako čekat na zázrak.

Zvyšovat daňové zatížení výdělečně činných osob a firem je značně kontraproduktivní. Nutně by totiž vedlo k přesunu jejich aktivit do zóny šedé ekonomiky anebo k jejich odchodu do jiných zemí. Omezení růstu výdajů cestou výrazného snížení důchodů a omezení zdravotní péče by vedlo ke zhoršení životních podmínek důchodců. To není politicky průchodné už jen proto, že právě důchodci se brzy stanou jednou z nejpočetnějších skupin voličů.

Spásným řešením není ani imigrace. Česko nebude jedinou zemí, která bude mít zájem o příliv čerstvých a pokud možno kvalifikovaných pracovních sil. Stěží přitom bude moci imigrantům vytvořit lepší životní podmínky než mnoho jiných a daleko bohatších zemí. Nezbývá tedy, než se vydat trnitou cestou systémových změn. Jejich první část začala v minulém roce. Spuštění dalších se právě chystá.

Reformy nemohou být bezbolestné

Hlavním problémem jakýchkoliv reformních zásahů prováděných s cílem omezit výdaje veřejných rozpočtů je jejich velká nepopulárnost. Lidem se samozřejmě nelíbí, když jim stát bere sociální jistoty, na něž byli dlouhá léta zvyklí. Pokud to navíc dělá nepříliš obratně a bez řádného vysvětlení, není divu, že se lidé bouří. Provádět účinné reformní zásahy tak, aby nebolely, však bohužel není možné.

Náklady na výplatu starobních důchodů rostou a již dnes představují jednu z největších výdajových položek státního rozpočtu. Vláda na to reaguje novelou zákona o důchodovém pojištění představující první etapu důchodové reformy. Jejími nejdůležitějšími body je další postupné zvyšování důchodového věku až na 65 let u mužů i bezdětných žen a prodlužování doby pojištění potřebné pro přiznání starobního důchodu až na 35 let.

V souvislosti s negativním demografickým vývojem se nyní hovoří hlavně o důchodové reformě. Ještě mnohem větší problémy ovšem stárnutí populace způsobí v systému veřejné zdravotní péče. Výdaje na ni totiž vykazují velmi silnou závislost na věku pojištěnců. Zatímco lidé v produktivním věku do systému veřejného zdravotního pojištění odvádějí v průměru trojnásobek toho, co z něj odčerpají, u seniorů je to právě naopak.

Přinejmenším první etapa důchodové reformy má velkou šanci na hladký průchod Poslaneckou sněmovnou i Senátem. První krůček zdravotnické reformy, spočívající v zavedení regulačních poplatků, narazil na velmi tuhý odpor. Podle názorů veřejnosti podporovaných populistickými prohlášeními opozičních politiků má české zdravotnictví zůstat bezplatné. Bohužel přání je v tomto případě otcem myšlenky.

Stát musí vytvořit podmínky pro zaměstnávání seniorů

Postupné zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu je nezbytné. Pokud by však na toto opatření nenavazovaly další kroky vytvářející lepší podmínky pro zaměstnávání seniorů, žádné úspory by toto opatření nepřineslo. Stát by sice ušetřil na důchodech, ale o to víc by utratil na sociálních dávkách. Velká část starších občanů by totiž posledních pár let před důchodem zůstala bez zaměstnání.

Samozřejmě, že existují profese, u nichž vyšší věk není žádným velkým handicapem. Menší výkonnost je vyvážena zkušenostmi a zodpovědným přístupem k plnění pracovních úkolů. Například české zdravotnictví nebo školství by se dnes bez lidí v důchodovém věku nejspíš neobešlo. Úplně jiná situace ovšem je v řadě jiných profesí, kde je za neperspektivního pokládán každý zaměstnanec překročivší čtyřicítku.

Zaměstnanci, kteří si své zaměstnání udrží až do důchodového věku, postupem času nebudou zvládat vysoké pracovní tempo a budou i více nemocní. Vůbec přitom nemusí jít jen o horníky, zedníky nebo dělníky v montovnách. Rostoucím nárokům na produktivitu práce nebude schopno se přizpůsobit stále více starších zaměstnanců. Budou-li mít zaměstnavatelé na výběr, zaměstnají raději mladšího imigranta než českého seniora. Jinak by neudrželi svou konkurenceschop­nost.

Jediným řešením této situace bude zajištění výrazné podpory postavení českých seniorů na trhu práce. Znamená to ovšem řadu legislativních změn, daňovými zákony počínaje a zákoníkem práce konče. Ten totiž hned ve svém úvodním ustanovení výslovně zakazuje jakoukoliv diskriminaci skupin zaměstnanců, tedy i pozitivní diskriminaci seniorů. Prozatím by však bylo úspěchem, kdyby starší lidé alespoň nebyli kvůli svému věku znevýhodňováni.

Prodlužovat život musí mít smysl

Poněkud opomíjeným faktem je, že prodlužování lidského života ještě neznamená, že tím člověk získá léta navíc prožitá ve zdraví. Přestože se zdravotní stav starší populace v Česku zlepšuje, na jednoho seniora nad 60 let věku stále připadají přinejmenším tři chronická onemocnění. S přibývajícím věkem pak počet i závažnost zdravotních komplikací roste. Odhodlání většiny starých lidí s nimi včas bojovat však s věkem naopak klesá.

Moderní medicína úspěšně řeší řadu zdravotních problémů, které dříve vedly k rychlému úmrtí pacienta. Prioritou se stalo prodloužit život. Nezřídka však bez ohledu na zachování jeho kvality. Dříve bylo obvyklé, že se o nemocné staříky a stařenky postarali jejich příbuzní. Dnes je často odloží - v lepším případě do domova důchodců, v horším pak do léčebny dlouhodobě nemocných, což jsou většinou pouhé čekárny na smrt.

Zdravotní problémy, špatná finanční situace a především ztráta smyslu života pramenící z absence sociálních kontaktů a pocitu nepotřebnosti jsou hlavními důvody statisticky významného nárůstu počtu bilančních sebevražd u lidí starších 65 let. Jejich počet stoupá s věkem v podstatě až do doby, kdy už většina lidí není schopna kvůli vlastní bezmocnosti sebevraždu spáchat. To příliš pozitivní vyhlídky nejsou.

V péči o seniory by nemělo jít jen o snahu udržet je při životě, ale především o to, aby jejich život nebyl pouhým udržováním základních životních funkcí. Prioritou by mělo být to, aby se senioři nedostali do role pasivní a opovrhované skupiny obyvatel, na kterou všichni ostatní doplácejí. Všichni budoucí důchodci by proto měli včas pocítit daleko větší odpovědnost za své životní podmínky ve stáří a zároveň by měli mít možnost je svým chováním ovlivnit.

Stát by především měl jasně deklarovat, jakou životní úroveň, sociální a zdravotní péči bude schopen dalším generacím důchodců garantovat, a o co se už budou muset postarat sami. Občané by přitom neměli být motivováni jen k vytváření dostatečných finančních rezerv, ale třeba také k péči o své zdraví. Mimo to by měl stát - třeba formou daňových úlev - umožnit, aby péči o nemohoucí důchodce v daleko větší míře opět převzala jejich rodina.