Spočítejte si...

Zavřít

Zvířátka bývají smutná, když lidé šetří

Asi každý z nás chceme, aby ceny byly co nejnižší. Třeba takové ceny potravin. Nakupujeme v obchodech zabírajících 10.000 metrů čtverečních, protože sortimentem nabitý komplex, může nabídnout mnohem nižší ceny, než malý obchůdek. Prostřednictvím těchto gigantů nutíme výrobce snižovat nebo držet ceny, a tím i racionalizovat výrobu. Ovšem za jakou cenu?

Asi na každého z nás působí růst cen spotřebního zboží. Každému „správnému“ Čechovi pořádně zatrne, když cena jeho oblíbené značky pěnivého moku poposkočí o dvě kačky nahoru. Věřím, že kdyby nebyl zaujat pořádným kusem vepřového, pořádaného u sledování přímého přenosu fotbalového utkání s půllitrem v ruce, tak by za to šel snad i „demonstrovat“, nebo dokonce svrhnout vládu. Ne nadarmo se říká, že vláda, která zdraží pivo, padne. Však on jednou otec Čech od půllitru povstane a, ehm, no taky na vás dojde.

Aby se cena produktu nemusela zvyšovat, snaží se někteří výrobci snížit své náklady. Třeba používáním jiných, nebo recyklovaných materiálů, pak také používáním jiných, úspornějších výrobních metod. A u toho bych se rád zastavil. U některých výrobků to vypadá velmi rozumně a člověk by ani nemohl nic namítat. Typickým příkladem logistiky výrobních procesů je většina takzvaných fastfood, kde obsluha fritéz, grilů a veškerého vybavení musí znát přesný postup, jak v co nejkratším časovém úseku „produkovat“ pokrmy, tak aby byly uspokojeny požadavky příchozího davu. Asi jako Charlie Chaplin utahující matky u běžícího pásu klíči v obou rukách.

Takto postupně dochází k rozporu mezi požadavky na nízkou cenu, rychlost a jakousi humánnost výrobního procesu. Nedávno jsme s jedním mým přítelem rozebírali jistou knihu a on mi vyprávěl, že za války jeho prarodiče vykrmovali husu. A protože podmínky nedovolovali jinak, vykrmovali ji v bedně. Když tu bednu rozbili, měla husa podobu kvádru. Víte, musel jsem se tomu upřímně zasmát, pak jsem si ale uvědomil, že například slepice se chovají v drůbežářských „velkochovech“ i dnes v klecích, jen o maličko větších než je jejich tělo, bez možnosti postavit se, nebo roztáhnout křídla. Samozřejmě splňují tím naše požadavky na dostatek vajec, nedělají nic jiného, než že se cpou a snášejí. Snesou takto 300 vajec za rok, když by se mohli projít, což by byla šance dělat něco jiného, než se cpát, tak by snesli pouhých 150. Jak neekonomické.

Je to v podstatě takový „Metrix“ natvrdo. Jsou ve svých buňkách jedna vedle druhé, desítky řad, to co pojde, to se zužitkuje v žaludku ještě živých, akorát o tom iluzorním světě si můžou nechat leda tak zdát. Možná, někdy příště, pokud se nenarodí zase jako slepice.

I prase, které je pevně ustájeno, jenom se krmí, roste o třetinu rychleji než to, co se někde promenáduje. A co teprve když je krmeno stravou plnou živočišných bílkovin, tedy mimo jiné masokostní moučkou. To pak roste „jako z vody“. Na porážce je to určitě „pořádně fešný prase“, jen bych měl strach jestli se nevrhají na řezníky, když ucítí člověčinu. Oni v tý kafilérce do toho semelou kde co. Myslím, že taková kafilérka je určitě jistější než kyselinosudový batyskaf.

No a závěrem ani nemusíte být kráva, abyste zešíleli, když „zjistíte“, že jste snědli mozek svého živočišného druhu. „Děti, máte rádi dědečka? Tak ho máte ještě půlku ve spíži.“ U některých býložravců, tedy koz a krav to má na mozek poněkud destruktivní účinek, tedy mozek se začne rozpadat. Je pech, že jeden, pod 135 stupňů propečený bifteček z takto šíleného kusu, může v mozku, obzvláště mladém, vyvolat úplně stejný proces.

A to proto, že na zvířata pohlížíme jenom na kus žvan…, tedy kus jídla, které chceme mít na talíři co nejrychleji, chceme ho mít na talíři co nejvíce a za co nejmenší cenu.