Spočítejte si...

Zavřít

Změny v zákonu o ČNB

Česká národní banka má od prosince roku 2000 nového guvernéra a dva nové členy bankovní rady. Jmenování Zdeňka Tůmy, Michaely Erbenové a Jana Fraita ovšem vyostřilo spor o postavení ČNB, který probíhal již několik měsíců mezi prezidentem a některými politiky, zejména z ODS a ČSSD. Problematickým přitom je mimo osoby nových členů bankovní rady fakt, že Václav Havel si s jejich jmenováním poněkud pospíšil a stačil tak využít dosavadní zákon o ČNB, který mu - na rozdíl od novely, která by měla vejít v platnost v lednu 2001 neukládá povinnost jmenovat do bankovní rady osoby doporučené vládou. Prezident navíc usilovně brání přijetí novely zákona o ČNB jako takového. Novela se příliš nezamlouvá ani poslancům čtyřkoalice, řadě ekonomických expertů, Evropské unii či dokonce ministrovi Mertlíkovi.

Novela zákona obvykle vzniká v situaci, kdy dosavadní zákon z nějakých důvodů neodpovídá „společenské poptávce“. V čem nevyhovoval zákon o ČNB z roku 1992? Mnoho kritiky nalezneme ve sborníku Centra pro politiku a ekonomiku (CEP), který nese název „Právní postavení centrální banky v demokratickém státě“ z dubna 2000. Tento sborník obsahuje referáty přednesené na semináři CEPu dne 27. 3. 2000 a dále doplňkové texty a dokumenty, například vládní návrh zákona o ČNB a mezinárodní srovnání postavení centrálních bank.

Již v předmluvě zde Václav Klaus upozorňuje, že „kritici bohužel zapomínají na to, že zákon o ČNB byl přijat ve spěchu 17. 12. 1992 ve chvílích, kdy jsme zrovna dělili stát“ a tedy „není jistě žádným přeháněním tvrdit, že tehdy šlo skutečně o všechno jiné než o nuance zákona o ČNB“. V následujících řádcích Klaus posouvá počátky vzniku zákona o ČNB ještě do předlistopadového období, kdy nešlo „navrhnout tehdejším orgánům zákon o zrušení centrálního plánování“, bylo možné pouze „takové věty do zákona o SBČS, které by centrální plánování alespoň co nejvíce minimalizovaly“. Celkově znamená novela zákona o ČNB „přirozený a logický důsledek naší transformační zkušenosti“ protože míra nezávislosti, přisouzená na počátku centrální bance, se „z odstupu času jeví jako přemrštěná“.

Konkrétnější výhrady na adresu dosavadního zákona o ČNB a na činnost centrální banky předkládá až parlamentní zpravodaj k novele zákona o ČNB Vlastimil Tlustý. Podle něj ČNB není bankou, není ani správním úřadem a může podnikat nekontrolovatelně a ve velkém rozsahu. Navíc si sama určuje zásady své činnosti, rozpočet nebo třeba rozsah úvěrů poskytovaných českému státu, přičemž kontrolu dodržování těchto zásad provádí opět sama ČNB. V západních zemích jsou podle Tlustého také lépe definovány nástroje měnové politiky a jejich používání (tedy stanovení minimálních a maximálních úrokových sazeb, rozsahu úvěrů, výše povinných rezerv atd.). V dosavadním zákoně o ČNB Tlustému nevyhovuje například formulace ohledně povinných rezerv, které se „zpravidla neúročí“ nebo pravidlo o nakládání se ziskem, který ČNB rozděluje do sebou utvořených fondů a „zbývající zisk odvádí do státního rozpočtu“. Tlustý zpochybňuje i způsob informování veřejnosti o ČNB, protože obsah zprávy o činnosti ČNB a zápisy z jednání bankovní rady opět určuje sama ČNB. Přímo říká, že „není žádným přeháněním tvrdit, že veřejnost se o fungování ČNB dozví jenom to, co ČNB uzná za vhodné“. Postavení ČNB je dle Tlustého ojedinělé z hlediska ekonomiky, práva i zahraničního srovnání, „jmenování členů bankovní rady jednou osobou (která je navíc ze své funkce ústavně neodpovědná) je jen špičkou ledovce“.

Výhrady na adresu ČNB vyjmenované poslancem Tlustým lze konfrontovat se čtyřmi základními maastrichtskými principy nezávislosti centrálních bank, které se nacházejí o pár stran dále, stejně jako se základními rysy právního postavení jiných světových centrálních bank. Podle maastrichtských kritérií má být centrální banka nezávislá institucionálně (banka nesmí požadovat nebo přijímat pokyny od orgánů ES, vlády členského státu nebo jiného orgánu), personálně (funkční období vedení banky nesmí být kratší než 5 let a vedení nemůže být odvoláno vládou), funkčně (základním úkolem centrální banky je udržování cenové stability, ostatní hospodářské politiky centrální banka podporuje jen pokud tím není narušena cenová stabilita) a finančně (zákaz využívat centrální banku k úvěrování vlády a veřejného sektoru). Nutno říci, že původní zákon o ČNB neodporuje ani jednomu z maastrichtských kritérií.

Podle Ilony Bažantové z Právnické fakulty UK však vykazuje původní zákon o ČNB nedostatky právě v oblasti funkční a finanční nezávislosti. Bažantová srovnává ČNB s německou Bundesbankou a Evropskou centrální bankou a kritizuje například fakt, že guvernér má právo účastnit se jednání vlády, ale účast premiéra na jednáních bankovní rady již automatická není. Zákon by měl podle Bažantové lépe upravit právě vztah centrální banky a vlády, kdy ČNB by měla konzultovat a koordinovat svoji politiku s vládou.

Mnoho výhrad jde také na adresu provozního rozpočtu ČNB a jeho kontroly. Provozní rozpočet (zahrnuje mimo jiné platy členů bankovní rady) podle původního zákona navrhuje a schvaluje bankovní rada, podle Bažantové by jej měla bankovní rada pouze navrhovat a schvalování by příslušelo výborům obou komor Parlamentu. Kontrola provozního rozpočtu ČNB nezávislými auditory se Bažantové také jeví nedostatečná, namístě by byl přezkum Nejvyšším kontrolním úřadem; Česká republika se podle Bažantové v tomto ohledu vymyká poměrům EU, protože „přinejmenším u německé a evropské centrální banky tento přezkum existuje“. Podle Karla Kříže ze společnosti Value Added by kontrole mělo podléhat také nakládání s majetkem.

Kříž také kritizuje způsob volby členů bankovní rady („trapný experiment“) a navrhuje, aby členy bankovní rady jmenoval i nadále prezident, ale na návrh vlády. Dále by se měly omezit funkční požitky a výhody zaměstnanců ČNB, například zvýhodněné úrokové sazby zaměstnaneckých účtů.

Pár poznámek nakonec:
1. Původní zákon neodporuje žádnému z maastrichtských kritérií nezávislosti.
2. Statuty světových centrálních bank jsou nejednotné. (Stejně tak jsou ve světě nejednotné systémy politické, volební či daňové.)
3. Tlustého kritika ČNB ohledně zveřejňování informací je poněkud překvapující. Mají se snad jednání bankovní rady účastnit novináři?!
4. Nadstandardní ohodnocení zaměstnanců ČNB vyplývá už například z faktu, že tito zaměstnanci nesmějí provozovat žádnou další výdělečnou činnost. Souvislost nízkého ohodnocení v rozpočtových organizacích a odlivu „mozků“ snad není třeba zdůrazňovat, stejně tak jako pravděpodobnost výskytu korupce.
5. Komunikace mezi centrální bankou a vládou je nesporně pozitivním jevem, ale i nadále platí, že primárním cílem centrální banky musí být udržování cenové stability. Dalším cílem je podle maastrichtských kritérií nezávislosti podpora obecné hospodářské politiky, ale touto podporou nesmí být narušen cíl primární.