Život "na hromádce" stát trestá vyššími odvody a chybějícími právy

Mnoho partnerů, a to nejen mezi mladou generací, dává před manželstvím přednost soužití bez požehnání úřadu nebo církve. Právní řád ovlivněný tradičním pojetím rodiny a vztahů mezi mužem a ženou ale nechrání neformální svazky tak, jako hájí instituci manželskou. To je pochopitelné, neboť z manželství vedle řady výhod a práv vyplývá také spousta povinností. Čtěte také: Zažalujte své děti, rodiče, manžela, milence. Musejí se o vás postarat

 I svazky osob stejného pohlaví jsou chráněny více než soužití druha a družky. A proto druh a družka musejí věnovat správě svých majetkových záležitostí a všem formalitám větší pozornost než manželé. Obzvlášť je potřeba předejít  nepříjemným překvapením v případě smrti jednoho z nich.

Větší volnost, méně povinností a méně práv

Z manželství vedle početných výhod na straně jedné vyplývá na druhé straně řada povinností a závazků. Nižší právní ochrana partnerů v nesezdaném svazku je „daní“ za nekonformnější způsob soužití. Například v oblasti daně z příjmů může určité částky na partnera za stanovených podmínek odčítat od základu daně  jen manžel. Již zrušené společné zdanění také platilo jen pro manžele.

Důchodové pojištění poskytuje plnění rovněž jen vztahům založeným na formálním svazku, protože základní podmínkou přiznání vdovského a vdoveckého důchodu je, že mezi zesnulým a pozůstalým existovalo manželství.

Zákony na druha a družku moc nemyslí

Ačkoliv je nesezdané soužití jevem relativně častým a současnou společností vesměs akceptovaným, zákon o rodině ho nepojmenovává. Upravuje alimentační povinnost pouze mezi stanoveným okruhem osob (dětmi a rodiči, ostatními příbuznými – potomky a předky, manžely, rozvedenými manžely a neprovdanou matkou a otcem jejího dítěte), ale na druha a družku nepamatuje. Podobné téma: Co může svobodná matka žádat po otci dítěte?

Výživu si nesezdaní partneři navzájem poskytují také dobrovolně. Kdyby jeden z nich opustil společnou domácnost a druhý nebyl schopen se samostatně živit, nevznikl by mu nárok na výživné. Nicméně faktické poskytování výživného bere v potaz občanský zákoník v ustanoveních o náhradě škody. Škůdce při usmrcení živitele hradí peněžitým důchodem náklady na výživu nejen pozůstalým, které byl zemřelý povinen vyživovat, ale i těm, kterým ji poskytoval dobrovolně, tedy třeba i pozůstalému druhovi či družce.

Nesezdané soužití však nemá žádný vliv na problematiku rodičovství a postavení společného dítěte. Platná právní úprava nedělá rozdíly mezi dětmi narozenými v manželství  a dětmi nemanželskými.

Ani občanský zákoník pojmy druh a družka nezná. Faktické soužití se skrývá za pojmy jako domácnost, osoba blízká a osoba spolužijící. Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel. Jiné osoby v rodinném nebo obdobném poměru se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně považovala za újmu vlastní. Čtěte také: Soud může přiznat výživné bývalému manželovi i po rozvodu

Podobným vztahem tomu rodinnému je právě poměr druha a družky. Jako osoba spolužijící se označuje osoba, která žila se zemřelým před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele, a to nejméně po dobu 1 roku (jde-li o dědění ze zákona), resp. 3 roky, pokud se jedná o přechod nájmu bytu.

Pozor na dědictví po smrti jednoho

Před spolužijícími osobami mají při dědění podle zákona vždy přednost potomci. Musejí se o pozůstalost dělit také s manželem či manželkou (pokud se případně družka nebo druh dříve nestihli nebo opomněli rozvést), anebo registrovaným partnerem. Dále se dědický nárok vztahuje na rodiče nebo i sourozence zesnulého partnera. A to proto, že spolužijící osoby dědí až ve druhé nebo třetí dědické skupině. V první skupině dědí zůstavitelův manžel (resp. registrovaný partner stejného pohlaví) a děti (event. vnuci anebo pravnuci). Teprve pokud nedědí potomci zůstavitele, dostává příležitost druh nebo družka. O majetek s manželem nebo registrovaným partnerem (který dostane nejméně polovinu dědictví) a druhovými rodiči se ale podělit musí. Pokud zůstavitel nemá manželku nebo registrovaného partnera a rodiče nedědí, zdědí majetek druh. V tomto případě se ale musí podělit se sourozenci zesnulého partnera, případně s dětmi těchto sourozenců.

Přechod nájmu bytu je velmi složitý 

Jestliže nájemce přijal nebo přijme do společné domácnosti svou družku nebo druha po 30. březnu 2006 nebo jde o byt, k němuž byla nebo bude nájemní smlouva uzavřena po 30. březnu 2006, přejde na ně nájem bytu ze zesnulého nájemce pouze tehdy, jestliže se na tom původní nájemce a pronajímatel písemně dohodli. Nelze ale předpokládat, že by pronajímatelé (zvláště soukromé fyzické nebo právnické osoby, tedy osoby jiné než obce) takové dohody nebo dodatky k nájemním smlouvám uzavírali, neboť to není v jejich zájmu. Přečtěte si také: Alimenty musí platit i podnikatel vykazující ztrátu

Omezení přechodu nájmu (tedy jeho vyloučení bez předchozí písemné dohody s pronajímatelem) se však nevztahuje na osoby, které nájemce (jež uzavřel nájemní smlouvu před 31. 3. 2006) přijal do společné domácnosti před 31. březnem 2006. Na ně, v případě smrti nájemce, přejde nájem bytu (a to i bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele), jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí. Podmínkou je, aby neměli vlastní byt, byli na zesnulého odkázáni výživou a pečovali o společnou domácnost. Nicméně netrval-li nesezdaný svazek alespoň celé 3 roky, nemůže druh a družka při přechodu nájmu příbuzným zesnulého konkurovat. Jestliže totiž nájemce zemře a nejde o byt ve společném nájmu manželů, stávají se společnými nájemci jeho děti, registrovaný partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokázali, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Stačí jim tedy sdílet společnou domácnost jen 1 den namísto 3 let.

V této oblasti mají neformální svazky mužů a žen patrně největší motivaci svůj vztah případně institucionali­zovat, tedy uzavřít sňatek a vstoupit do manželství. Stal-li se totiž některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu právě uzavřením sňatku. Jestliže se za trvání manželství jeden z nich nebo oba stanou nájemci bytu, vznikne rovněž společný nájem bytu manžely. A zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.

Žádné společné jmění

Mezi mužem a ženou v nesezdaném partnerském svazku nevzniká ani žádné majetkové společenství obdobné institutu společného jmění. I když spolu žijí druh a družka v dlouhotrvajícím vztahu, nabývají majetek každý do výlučně  individuálního vlastnictví anebo do podílového spoluvlastnictví. Obdobným způsobem odpovídají i za závazky. Čtěte také: Kdo dědí stavební spoření

Zákon bez výhod

S termínem druh a družka se lze setkat v jiných právních odvětvích, např. v  právu sociálního zabezpečení. Vybrané oblasti práva sociálního zabezpečení (zaměřené na krátkodobé sociální události, na rozdíl od již zmíněného důchodového pojištění) však berou poměr druha a družky v potaz a staví nesezdané soužití muže a ženy do rovnoprávného postavení s manžely. Činí tak ale v podstatě jen proto, aby se mu nedostalo větších a neopodstatněných výhod.  Pokud tvoří soužití muže a ženy domácnost a doba společného soužití trvá alespoň 3 měsíce, potom se přihlíží k partnerovi jako společně posuzované osobě (započítává se tedy i jeho příjem do rozhodného příjmu rodiny) při stanovení životního minima rodiny a posouzení nároku na přiznání dávek státní sociální podpory.  Jistě netřeba v této souvislosti připomínat základní zásadu, že čím vyšší příjem, tím méně dávek a v nižší výměře.