Hlavní navigace

Živnosti a sčítání lidu za starého mocnářství

6. 9. 2005
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Historie je učebnicí života. Proto opět otevíráme staré folianty právních předpisů zaniklého rakousko-uherského mocnářství, abychom se podívali na právní předpisy, které na našem území platily před více než sto lety. Tentokráte si posvítíme na živnostníky a sčítání lidu.

My, František Josef První, z Boží milosti císař rakouský, král Uherský a Český… vedeni jsouce úmyslem živnostenskou přičinlivost v Naší říši rovnoměrně upraviti a co možná usnadniti, dali jsme následující schválení a nařizujeme takto…

To jsou úvodní slova Císařského patentu č. 227/1859 Zákoníku říšského, kterým byl vydán řád živnostenský pro celý rozsah říše. Pozoruhodné na něm bylo, že po několika novelách – které svým počtem nepřesáhly zdaleka počet novel současného živnostenského zákona vydaného po listopadu 1989 – byl tento císařský patent platný až do vydání Zákoníku práce v roce 1965!

Živnosti byly v tomto zákoně rozděleny na svobodné, řemeslné a koncesované, přičemž mezi řemeslnými bylo uvedeno padesát čtyři živností, mezi nimiž byly i takové, které by mohly sloužit za soutěžní otázku ve vědomostní soutěži. Ví někdo, kdo byl brdař, bečvář, košař, portář nebo bandážista?

Inu, živnosti byly za starého c. a k. mocnářství rozličné. V živnostenském řádu, resp. v nařízení k němu vydaném v roce 1908, se dočteme v Zákoníku říšském podmínky pro provozování živnosti kojných. Podnikatel činný na tomto úseku byl povinen zapsat do příslušného zprostředkova­telského seznamu pouze takové kojné, které prokážou lékařským vysvědčením, že jsou zdravé a ke službě kojných způsobilé. Ženy samotné pak musely prokázat potvrzením od domovské obce, že své vlastní dítě umístily způsobem přiměřeným a dostatečnou výživu a ošetřování mu zabezpečující. Bezprostředně před odevzdáním kojné zákazníkovi, praví se v nařízení, musela býti kojná znovu lékařem prohlédnuta a nález lékařský s ní zákazníkovi dodán…

Dnes si jako kojné maminky již nepřivydělávají. Mít miminko je stále dražší a dražší, a stát pomáhá jen nepatrnými částkami… přesto většina maminek pracovat nemusí.

Nejen prací se člověk zabývá. K dobré zábavě, která však ve svých důsledcích měla ekonomický význam pro i pro činnost živnosti obchodní a hostinské, patřil lov zvěře. Ten upravoval honební zákon publikovaný pod č. 49/1866 Zákoníku říšského. Se změnami a doplňky dalších zákonů platil až do doby první republiky, konkrétně do července roku 1919. Právo myslivecké vycházelo z vlastnického práva k pozemkům, a proto samostatně vykonávati příslušelo toliko držiteli souvislých pozemků nejméně 200 jiter míry dolnorakouské (115 hektarů). Pozemky pokládají se za souvislé (za honitbu), když leží tak, že se může jíti z jednoho na druhý, aniž potřebí jíti přes pozemek cizí, přičemž cesty, silnice, železnice, potoky a řeky, kteréž jdou těmito pozemky souvislými, spojitost jich nepřerušují.

Velmi pečlivě bylo dbáno, aby nebylo narušeno vlastnické právo druhých, když výslovně bylo v § 37. stanoveno, že zvěř postřelená může se na cizí pozemky stíhati jen tehdá, když k tomu svolil ten, kdo na nich má právo myslivosti.

Právo myslivosti měl tzv. pán myslivosti, tj. držitel příslušných pozemků, a od jeho práv odvozený nájemce myslivosti, dále to byly osoby myslivecké pod přísahu vzaté ve službách pána myslivosti a hosté na honbu pozvaní, kteří museli mít příslušným orgánem vydaný honební lístek.Za vydání lístku podle doby práva z něho vyplývajícího se platila příslušná peněžní taxa. Byly přitom stanoveny přísné podmínky pro to, komu je možno lístek vydat, resp. vymezeny osoby, kterým lístek na honbu není dovoleno vydávati. Vedle nezletilých osob zákon zakazoval vydat lístek osobám na duchu chorým, opilcům ze zvyku, těm, kdo nemají pasu na zbraň, ale i značně diskriminačně lidem chudobným a dělníkům za mzdy denní neb týdenní pracujícím.

Není proto divu, že tato stará rakouská právní normy byla po vzniku našeho státu nahrazena právním předpisem, který již odpovídal demokratickému uspořádání republikánské právní formy nové Československé republiky.

dan_z_prijmu

Když se podíváme do Zákoníku říšského pro království a země v radě říšské zastoupené, kde byly publikovány právní normy tehdejšího mocnářství rakousko-uherského, resp. pro „rakouskou“ část, k níž patřily i Čechy, zjistíme, že v roce 1881 došlo k tzv. popisování lidu. Nešlo o žádnou akci tehdejších grafomanů, ale o řádně připravenou a důsledně uskutečňovanou akci mající charakter našeho sčítání lidu, bytů a domů.

V cedulích oznamovacích, jak se příslušné formuláře označovaly, nalezneme celou řadu všetečných otázek. Zjišťoval se např. jazyk v obcování, znalosti v čtení a psaní, ale dokonce i vady na těle a na duchu. To by úřady na ochranu osobních práv a svobod dneska vyskakovaly! Nařízení k „popisování“ vydané ukládalo řádně rubriky vyplnit, neboť se přikládá veliká důležitost popsání lidu, majíc se za to, že obyvatelstvo rádo dosti činí své povinnosti občanské.

Považujete sčítání lidu za potřebné?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Právník zabývající se legislativou v oboru trestního, správního a občanského práva. Má praxi v justici a státních orgánech.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).