Spočítejte si...

Zavřít

Zbavte se strachu z dlužníků. Navždy

Někdy je lepší živit bullteriéra než právníka. Stačí se nebát chtít po dlužnících zpět svoje peníze.

Právní či mimosoudní možnosti vymáhání pohledávek nejsou tím, o čem chci psát. Tady už bylo hodně napsáno a řečeno a myslím, že ještě bude. Ba ani exekuce nebudou tématem článku. Chci napsat něco o vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. V mé praxi kreditní manažerky jsem se často setkávala s pro mě těžko pochopitelným postojem věřitele, který se bál připomenout svému dlužníkovi (jinak dobrému obchodnímu partnerovi) platbu neuhrazené faktury. Úvodem chci upřesnit, že mám na mysli dlužníky, kteří nejsou příliš vstřícní k platbám a neplacení mají jako jakousi hru. Čím lepší herecký výkon, tím lépe. Zkrátka „dlužníci herci“.

Říci si, nebo neříci o své peníze?

Dlouho jsem nemohla najít odpověď na otázku, proč se věřitelé bojí svých dlužníků. Proč mají strach, říci si o své peníze. Pochopila jsem, až jsem se zeptala obchodníků (urgují často platby), jak to vlastně mají. Jejich názor byl jasný – „když mu zavolám, může od nás přestat brát zboží“. Jak to? Říkala jsem si, „no, urazí se a jde ke konkurenci“. To mi vyrazilo dech. Jak pak může dodavatel důvěřovat odběrateli? Dodala jsem si odvahy a některých zákazníků, se kterými jsem měla a dosud mám dobré vztahy se zeptala na jejich názor. A byli mezi nimi i ti „dlužníci herci“.

Podobné téma: Úroky z prodlení se od července změní, život zkomplikují všem

Neplatíme, protože nám také neplatí…

Položila jsem svým zákazníkům dvě otázky: Proč platíte pozdě? Je to proto, že nemáte čas urgovat vaše dlužníky? Velmi často mi odpověděli, že sami nemají čas nebo se jim z různých důvodů nedaří komunikovat o jejich nezaplacených fakturách s jejich zákazníky. V mnoha případech argumentovali tím, že nemají „člověka“ který by dluhy urgoval. Nebo ho mají, třeba obchodníka, ale ten má se zákazníkem úplně jiný vztah. Ten nemá „uhánět“ o peníze. On se může decentně zeptat např. „chci vám prodat zboží, ale nemohu, dlužíte nám“. Nemůže upomínat o dluhy. Ti ze skupiny dlužníků herců se smáli a říkali cosi ve smyslu „bereme na dluh, dokud dáváte, pak jdeme o dům dál“. Hlavně prodlužovat dobu dohadů o platbu.

Jak se navždy zbavit dluhů?

Ve své praxi na problém komunikace mezi věřitelem a dlužníkem stále narážím. Na otázku, proč tomu tak je, mi majitelé firem odpovídali, že platit člověka jen na pohledávky je drahá věc. Ptala jsem se: proč člověka? Leckdy stačí si ve firmě udělat pořádek a zařídit se tak, aby byl fungující systém urgence dlužníků – zákazníků. Protože, vždy když urguji dlužníka o peníze, mám na zřeteli, že je to v první řadě můj zákazník a tím ho chci mít co nejdéle. A skloubit tyhle dvě myšlenky není nikterak lehké, avšak není to nemožné. A také, je naštěstí méně nesolventních dlužníků, co si nestojí za svými závazky, nežli těch solidních. V každém případě existují poradenské firmy, které správu pohledávek udělají zákazníkovi „na míru“. Vynaložená investice se stonásobně vrátí.

„Zákazník náš pán“, říkává se. Ale do jaké míry?

Z platební morálky v České republice a vývoje soudních řízení v oblasti žalob pohledávek mám někdy silný pocit Kocourkova. Nesolidní dlužník si velmi často diktuje podmínky průběhu splácení dluhu způsobem, který je pro věřitele nepřijatelný (styl zaplatím, až budu mít peníze). Nebo naopak, předá zodpovědnost za své splátky přímo na věřitele. Říkáte jak je to možné? Jednoduše. To jsou situace, kdy vám dlužník do telefonu vřískne „a co mám tedy dělat? Tak mi poraďte, kolik vám mám splácet!“ atd.. Nebo jen slibuje, slibuje a nic nesplní (dle hesla „slibem nezarmoutíš“).

Co na to věřitel?

V těchto situacích jsem měla často chuť na „dlužníka herce“ vyslat smečku lítých bullteriérů. Situace, kdy se dlužník „zasekne“ a nechce komunikovat, má zúžené možnosti řešení. Často dochází i k „zaseknutí“ věřitele. To je pak dusno na obou stranách. Co s tím? Řešit se dá vše, jen se musí chtít. A mně se vyplatilo chtít problém řešit. Leckdy to znamenalo upustit od praktiky důsledného upozornění řešení soudem. Zejména šlo o zklidnění emocí vůči dlužníkovi. Často druhá strana pochopila, že ho nechci lynčovat, ba ani ho nechci předhodit bullteriérovi. Ale že chci problém vyřešit k oboustranné spokojenosti. A ejhle, šlo to a velmi často se dluh zaplatil a hledal se způsob, jak obchodovat dále. Obchodovat ano, ale za jiných podmínek samozřejmě.

Daně 2010, daňový servis

Happyend se… (koná)

Co napsat závěrem? Že pohledávky se dají ošetřit bezbolestně jen když se chce management firmy o ně postarat. Komunikace, spolupráce jsou pojítkem mezi dodavatelem a odběratelem, dlužníkem a věřitelem. A nesmíme zapomenout na to nejcennější co mezi sebou máme – na důvěru. Nepotřebujeme armádu právníků, nepotřebujeme inkasní firmy, zkrátka „pomoc“ zvenčí. Na to, abychom férově jednali mezi sebou, nám stačí chtít se férově chovat.

A bullteriér? Ten stejně dlužníky nežere, má raději buřta a dlouhou procházku.

Anketa

Žijete na dluh?

14 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 3. 2010 14:47