Spočítejte si...

Zavřít

Závěť jako zajištění pohledávek nepřijímejte. Dopadnete špatně

Závěť jako zajištění pohledávky nepřijímejte. Kromě toho, že soud označil tento postup jako obcházení zákona, je řešení nespolehlivé a vy na něj doplatíte.

Banka jako zajištění závazku (splacení úvěru) přijala závěť, v níž jí byl odkázán nemovitý majetek. Nejvyšší soud ČR toto však označil za obcházení zákona. Proto se příbuzná zůstavitelky soudní cestou domohla zneplatnění závěti.

Zcestnost počínání banky vynikne zejména, když si uvědomíme, že i kdyby byl její postup legální, byl by značně riskantní, neboť zůstavitel může kdykoliv závěť odvolat, změnit nebo nahradit jiným zněním.

Skutkový základ sporného případu

Jistá paní I. N. zemřela dne 14. 6. 2000. Byla svobodná, bezdětná, její rodiče i prarodiče zemřeli dříve než ona. Jediným dědicem ze zákona byl bratr E. N., který zemřel dne 1. 7. 2003 -  procesní nástupkyní se tak stala žalobkyně paní M. M. (jako dědička ze závěti).

Zesnulá zůstavitelka zanechala závěť sepsanou (tehdy ještě státní) notářkou, ve formě notářského zápisu dne 15. 7. 1992. Touto závětí odkázala nemovitosti v ní specifikované Komerční bance, a. s. – pobočce v Semilech. Závěť obsahuje dodatek: Toto je moje závěť, kterou jsem učinila po zralém uvážení, prosta jakéhokoliv nátlaku či omylu.

Obvodní soud pro Prahu 4, který vyřizoval pozůstalost po zesnulé, svým usnesením ze dne 27. 2. 2007, uložil paní M. M., která namítala neplatnost závěti, aby do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu na určení, že Komerční banka není dědicem zůstavitelky na základě závěti ze dne 15. 7. 1992. O neplatnosti závěti se rozhodovalo v samostatném soudním řízení. Čtěte také: Platnou závěť může zůstavitel napsat i nohou. Hlavně musí být živý

Žalobou podanou u příslušného soudu dne 24. 4. 2007 se tedy paní M. M. jako žalobkyně domáhala určení, že žalovaná Komerční banka není dědicem zůstavitelky. Kromě shora již popsaných skutečností dále uvedla zejména, že zůstavitelce byl žalovanou poskytnut úvěr ve výši 2 500 000 Kč na rekonstrukci a modernizaci penzionu v Jilemnici.

Tento úvěrový obchod byl zajištěn prostřednictvím zástavy lesních pozemků klientky s tím, že zástavní smlouva byla sepsána dne 24. 6. 1992. Z dodatku č. 1 úvěrové smlouvy ze dne 8. 9. 1992 vyplývá, že podmínka předložení úvěrového životního pojištění byla zrušena a byla nahrazena závětí zůstavitelky. Závěť byla pořízena nikoli jako projev svobodné vůle směřující k tomu, aby po smrti zůstavitelky Komerční banka pobočka v Semilech nabyla v závěti uvedený majetek, ale jako zajišťovací prostředek k zajištění úvěru, který ji byl poskytnut Komerční bankou a. s.

Dále žalobkyně zdůraznila, že zřízení závěti ve prospěch věřitele za podmínek, kdy majetek uvedený v závěti mnohonásobně převyšuje výši poskytnutého úvěru, je nemravné a že nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by mohla racionálně zdůvodnit obmyšlení žalované zůstavitelkou.

Jak rozhodovaly soudy

Soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky. Vycházel zejména ze závěru, že

  • předmětná závěť sice nemá nedostatky, které by mohly způsobit její neplatnost pro neurčitost,
  • že dědic je v závěti sice jednoznačně vymezen,
  • že sice v řízení nebylo zjištěno nic, coby svědčilo o nedostatku svobodné vůle zůstavitelky, 
  • že vůli nelze zaměňovat s pohnutkou k tomuto úkonu, ale
  • že závěť byla v daném případě pořízena jako zajišťovací prostředek úvěru, což je zřejmé z dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě,
  • že žalovaná žádala zajištění úvěru závětí, že žalovaná závěť jako způsob zajištění úvěru uzavřením uvedeného dodatku k úvěrové smlouvě přijala,
  • že se jednalo o právní úkon obcházející zákon ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku, neboť institut závěti, sloužící k pořízení o majetku pro případ smrti, byl zneužit pro zajištění dluhu,
  • že takový právní úkon je neplatný bez ohledu na to, zda zůstavitelka svobodně a vážně projevila svou vůli a že projev vůle směřoval k následku (zajištění dluhu), který je v rozporu s účelem závěti jako jednostranného právního úkonu, jehož účinky se mají projevit teprve po smrti zůstavitele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011, spis. zn. 21 Cdo 2992/2009 uvedl zejména následující.

Obcházení zákona

Podle ust. § 39 občanského zákoníku je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, absolutně neplatný. Absolutní neplatnost nastává bez dalšího přímo ze zákona.

Soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti. Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání tzv. in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.

Pravidla závěti

Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Společné závěti dvou nebo více osob jsou nepřípustné.

Závěť může být zůstavitelem kdykoliv zrušena tím, že zůstavitel pořídí závěť novou, vedle které závěť předchozí nemůže obstát, nebo tím, že zůstavitel zničí listinu, na níž byla napsána. Zůstavitel může závěť také kdykoliv odvolat.

Z hlediska obsahu je prvořadým předpokladem platnosti závěti ustanovení dědice k dědictví jako celku nebo k jeho poměrné části, popřípadě i jen k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě z dědictví, anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem, např. zřízení nadace.

Při zřízení závěti je nutno dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoli právního úkonu, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji pořídil, nebude naživu, a kdy už nebude možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Všem druhům závěti je proto společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena.

Zvláštnost a závažnost tohoto projevu vůle je dána především tím, že dotčené osoby, případně i soud, se budou s jejím obsahem seznamovat až tehdy, když zůstavitel již nebude na živu a nebude tak moci podat dodatečné vysvětlení, co závětí zamýšlel. 

Zajištění závazků

Zajištěním závazků se rozumí soubor právních prostředků, které posilují postavení věřitele vůči jeho dlužníkovi v závazkovém právním vztahu s cílem spolupůsobit k řádnému splnění závazku dlužníka a umožnit věřiteli dosáhnout uspokojení své pohledávky.

K tomu, aby závazek dlužníka byl včas a řádně splněn, slouží ovšem v obecné rovině i sama úprava závazkového práva, jež při porušení závazku dlužníka stanoví sankce (povinnost platit úroky z prodlení, přechod nebezpečí nahodilé zkázy věci aj.), jakož i povinnost nahradit způsobenou škodu. Čtěte více: Může vám pronajímatel „zabavit“ vaše věci na úhradu dlužného nájemného?

Zajištění závazků specifickými právními prostředky se uskutečňuje prostřednictvím vedlejšího (akcesorického) právního vztahu, který svým vznikem, obsahem a případně i trváním je závislý na existenci hlavního (tj. zajišťovaného) vztahu. Z vedlejšího (zajišťujícího) právního vztahu vyplývají věřiteli další práva, která v hlavním vztahu s dlužníkem neměl. Čtěte také: Jak nepřijít na buben při půjčkách mezi kamarády

Akcesorická povaha zajištění je dána zejména tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. Platnost akcesorického závazku je závislá na platnosti závazku hlavního. Až na výjimky platí, že při zániku hlavního závazku zaniká i závazek vedlejší, byť by nebyl splněn. Zánik vedlejšího závazku (např. ručitelského) nemá však za následek zánik závazku zajišťovaného. Obsah zajišťovaného závazku nemůže být širší, než je obsah závazku hlavního.

Z uvedeného je zjevné, že smysl a účel závěti, jako právního úkonu, jehož důsledky mají nastat až v době smrti zůstavitele, je zásadně jiný, než je tomu u zajišťovacích právních prostředků. Platnost závěti je zcela v rukou jejího pořizovatele. Vyloučena je akcesorita závěti ve vztahu k hlavnímu závazku, neboť závěť se realizuje po smrti zůstavitele bez ohledu na existenci hlavního závazkového vztahu (tj. bez ohledu na to, zda hlavní závazek byl splněn či nikoliv).

Verdikt Nejvyššího soudu ČR

V daném případě bylo v řízení prokázáno, že skutečnou vůlí zůstavitelky při sepsání závěti bylo zajištění závazku ze smlouvy o úvěru. Protože sepsání závěti za účelem zajištění dluhu se příčí smyslu závěti jako institutu dědického práva, jde o právní úkon, který svým účelem obchází zákon. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti posuzované závěti pro rozpor s ust. § 39 občanského zákoníku je proto správný. 

Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované banky zamítl. 

Vyjádření České bankovní asociace

Jan Matoušek, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace k případu uvedl: 

Česká bankovní asociace takovou neetickou praktiku na trhu nezaregistrovala. Tento spor řešený Nejvyšším soudem se týká dvacet let starého případu z roku 1992 a s dnešními postupy při sjednávání úvěrů již nemá nic společného. Zajištění úvěru formou sepsání závěti by úvěrující bance poskytlo mnohem méně jistoty než např. zajištění formou zástavního práva vloženého do katastru nemovitostí. Klient banky (dlužník) totiž v případě „zajištění“ formou závěti není nijak omezen v tom, aby takovou závěť kdykoli jednostranně změnil či dokonce zrušil, přičemž banka se o takovém kroku ani nemusí dozvědět. Z ekonomického pohledu tedy takový postup banky (věřitele) nedává smysl.

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 24. 8. 2012 14:17