Spočítejte si...

Zavřít

Záchrana koruny: polovinu peněz zadržet a zavést dávku z majetku

Když jsou ve velkém emitovány peníze, banky nemají zájem o vklady a střadatelé dostávají minimální úrok. Klesá zájem spořit, rozšiřuje se motivace ke spekulaci, všechno může vést k velkým a povážlivým následkům. A řešení? Měnová reforma.

Měnová reforma, nucené zadržené poloviny peněz na účtech i v hotovosti, dávka z majetku. Ne, nepopisujeme možný scénář řešení dnešních problémů. Je to scénář, podle kterého vše proběhlo před již téměř sty lety – v nově vzniklém Československu.

Zatímco dnes je napříč zeměmi realizována politika inflační, při vzniku Československa byla realizována politika deflační. Snahou bylo vypořádat se s inflací vyvolanou rakouskouherskou emisní bankou. První světová válka byla vedena na dluh, tištěním nových bankovek, tedy nafukováním rozvahy centrální banky Rakouska-Uherska. V nově vzniklé republice byly obavy z nekontrolovatelné inflace, která by rozvrátila peněžní oběh a vymazala jak dluhy, tak i úspory.

Když se ve velkém emitují peníze, banky o vklady nestojí

Alois Rašín, prvorepublikový ministr financí, o nadměrné emisi peněz v roce 1919 referoval takto: Dnes je v oběhu 37 miliard, je však také možnost, že by mohl tento oběh kdykoli býti rozmnožen na 51 miliard, prostě jen tím, že by Rakousko-Uherská banka vyplatila všecky žírové účty, které tam jsou a že by vyplatila pokladniční poukázky. Tímto způsobem mohl by býti oběh až na 51 miliard rozmnožen. Jaký však byl stav při oběhu 37 miliard, to je pánům z denní zkušenosti známo.

Bystrý kronikář v Bystřici nad Pernštejnem ve stejném roce poznamenal, že vláda rakouská přesytila občany penězi papírovými a čeho je mnoho, to vždycky oblaciní. Peníze papírové tak oblacinily, že za ně nebylo možno nic koupiti. Banky tak neměly zájem o vklady a platily minimální úrok, lidé raději peníze rychle směnili za nějaké zboží. Také se rozvíjely spekulativní investice – burzovní spekulace.

O tom, že banky byly zaplaveny likviditou a ve skutečnosti o vklady ani zájem neměly, Rašín v tehdejší sněmovně hovořil takto: Naše spořitelny, naše banky ve skutečnosti vkladů ani nechtěly, platily 1/2 %, platily 1 %, přirozeně, poněvadž pro všecku tuto záplavu bankovek vůbec žádného umístění neměly. To ovšem ve svých důsledcích vede k několika nebezpečným zjevům, které v naší veřejnosti vidíme. To vede k úžasné rozmařilosti, to vede k tomu, že peníze nemají pro lidi zcela žádné ceny, a jestliže jdete po ulici a vidíte ty ohromné fronty, – ne, které by stály na chléb, nýbrž ty, které stojí na to, aby se ti lidé dostali do biografu, aby se dostali do divadla, do koncertu, do zábavy a j., – tu seznáte, že se za těchto těžkých dob žije skutečně s jistou rozmařilostí, s jistou lehkovážností a že je to velmi špatná výchova pro budoucnost, která před námi ještě leží.

Není-li důvěra v peníze, lidé nakupují hmotné věci

Rašín také ve svém sněmovním projevu popsal nedůvěru v peníze, situaci, kdy každý chtěl mít namísto znehodnocujících se korun věci, které by hodnotu uchovaly:  (…) námitkou bylo: ‚Ty látky ve volném obchodě okamžitě zmizí, ty budou thesaurovány, ty budou poschovávány.‘ Přirozeně, poněvadž míti místo těchto korun nějaké věci, míti místo korun látky, je jistě pro každého lepší. Žádný úrok mu neuchází, neboť kdyby si peníze nechal a šel s nimi do spořitelny, ani by jich od něho nechtěli. Jinými slovy: ten veliký převýdej bankovek, který zde máme, ten přímo utlouká a ubíjí každou podnikavost.

Třetí oblastí, ve které se nadměrná emise peněz projevovala, byla burzovní spekulace. Rašín v uvolněné měnové politice spatřoval i riziko burzovního krachu, což popsal takto: Je přirozeno, že jestliže někdo nedostává více ve spořitelně, než půl nebo jedno procento, že touží po zúročení těch peněz, které má, chce si koupiti čtyřprocentní papíry a jest ochoten za ten papír dáti více, jest spokojen, když mu ponese dvě procenta, poněvadž dvě procenta je více, než aby měl uloženy peníze na půl procenta, anebo bez úroků. Poněvadž množství těch čtyřprocentních a jiných papírů je omezené, letí kursy docela nesmyslně do výše.

Již tehdy tedy existovaly obavy, že nadměrný růst peněžní zásoby, a s tím související růst cen aktiv, vytváří riziko krachu na burze. Rašín tuto představu rozvíjel ve vzpomínce na krizi z roku 1873: To má za následek přirozeně ztráty, až nastane jistá úleva, a tohoto nebezpečí se musíme velmi báti a sice proto, (…), jsme v nebezpečí podnikání takového, které by bylo takové nereelní, jaké jsme viděli v r. 1873 ve Vídni a v Berlíně, kde celý krach z roku 1873 beze všeho dalšího možno uvésti na to, že Francie s velikou rychlostí zaplatila svých 5 miliard náhrady, naplnila trh ohromnými prostředky oběžnými a vyvolala tím tuto spekulaci, která skončila tak neblaze, zejména ve Vídni.

Alois Rašín tehdy přesvědčeně tvrdil, že emise nekrytých peněz nevyhnutelně vyvolává inflaci a že cílená deflace povede k ozdravení ekonomiky: Náš nový stát s počátku uvědomoval si, že válečnou a poválečnou bídu nemůžeme vyléčiti jinak než úspornou, racionelní výrobou, umírněnou spotřebou, varující se všeho zbytečného, luxusního, odstraněním konsumetských subvencí, povlovnou likvidací státního hospodaření ústředen tak, jak bude naplněn trh výrobky domácí výroby. Nebylo mínění jednotné. Ale regulace dovozu, odmítání dovozu luxusních předmětů, pomeranči počínaje a rajčím peřím konče, zákazem dovozu hotových výrobků u nás vyráběných znamenala snahu, abychom za svůj vývoz mohli nakoupiti surovin, roztočiti kola továren, neplatiti demoralisující podpory v nezaměstnanosti a vyživovací příspěvky a tím působiti na psychologii národa, že v práci je naše spasení. (Zdroj: Rašín, A.: Inflace a deflace. Praha 1922, s. 9)

Náprava československé koruny po odpoutání od koruny rakouské

Ve svém sněmovním projevu v roce 1919 Rašín představil nutnost část bankovek stáhnout z oběhu a vhodným způsobem je sterilizovat:  Po mém názoru a v mém oboru mohou čeliti tomu jen omezením rozsahu oběhu bankovek, poněvadž, jestliže stáhnu z tohoto oběhu určité množství bankovek a ponechám v oběhu jen tolik a takové množství, které skutečně nutně potřebujeme.

K samotné sterilizaci či zmrazení části měnové zásoby došlo tím, že při kolkování v rámci oddělení měny byla polovina předložených peněz zadržena jako „nucená zápůjčka“. Že to nebyla konfiskace, ale půjčka, vysvětloval Rašín takto: A to byla příčina, proč jsem navrhoval, abychom při okolkování bankovek zadrželi si jakožto zápůjčku nucenou obnos 50 procent. Já výslovně říkám: jako zápůjčku, to není konfiskace, to jest prostě nucená zápůjčka státu za tím účelem, aby byl snížen oběh.

Peníze se zadržely všem bez ohledu na sociální postavení

Polovina peněz byla tehdy zadržena všem, bez ohledu na velikost majetku nebo sociální postavení. Důvodem bylo, že se vláda obávala, aby se případných výjimek nezneužívalo: Vláda, nežli byla tato předloha vydána, studovala velmi otázku, bylo-li by možno nějaké malé obnosy vypustiti z této srážky 50% a došla k tomu, že předem vypustiti tyto malé obnosy není možno a sice z toho důvodu, poněvadž by nastalo drobení těchto vkladů, toho předkládání, vyhledáváni by byli lidé, kteří by tam šli s menším obnosem, který by se vracel celý a následkem toho by se do celé této věci dostal nepořádek, (…).

Rašínův plán spočíval v tom, že nucená zápůjčka bude moci být použita na zaplacení zavedených majetkových daní – dávek z majetku: Co se týče vrácení těchto vkladů 50%, tedy upozorňuji na to, že je právo, že každý z nich může platiti těmito obnosy majetkovou daň, až bude zavedena, a že zpětná splatnost těchto vkladů nastane, jakmile z dávky z majetku poplynou do státní kasy příslušné obnosy, poněvadž, jak tyto obnosy poplynou, tím se současně mohou uvolňovati tyto nucené vklady, které zde máme.

Nově uvalená majetková daň byla součástí snahy, aby to byla forma „devalvace těch korun zbohatlických.“
Nucená půjčka, tedy zadržení poloviny peněz při kolkování, tak měla být zárukou vymahatelnosti uvalené majetkové daně. Rašín to vysvětlil takto: Ale v hlavních zásadách bych řekl toto: dávka z majetku – a proto také jmenuji to dávkou z majetku – musí býti zaplacena najednou. Nechci, abychom zavedli dávku z majetku, která by byla rozvržena na 10–15 let, poněvadž by byly ty kvóty, které by na to připadaly ročně, započítávány do nákladů výrobních a přesunovány ceny zboží, kdežto když by dávka byla najednou zaplacena, není žádného důvodu pro přesun. Ale právě proto, že bych si představoval dávku takovým způsobem placenou, musím toho dbát, aby zde byla jakási jistota, jakási záruka snadného a lehkého dobývání a zaplacení. Návrhy, o které zde jde, směřují v prvé řadě k tomu, abychom zjistili majetek movitý, majetek, který by nejsnáze mohl zmizeti, který nejsnáze by mohl utéci přes obvod našeho státu.

Kdo tenkrát devalvaci ve formě dávky z majetku unikl?

Před sto lety vládlo přesvědčení, že měny bez kovového základu vedou k problémům. Příkladem toho může být konstatování poslance, pozdějšího ministra financí, Cyrila HoráčkaJsou ovšem dnes různé theorie, které nám vykládají, že k řádné měně vlastně není třeba nějakého kovového základu, že i peníze papírové, které snad postrádají takového základu kovového, mohou docela dobře a nerušeně plniti funkci peněz. To je do jisté míry správné, ale v praksi tyto theorie mohou vést k velkým a povážlivým následkům. (…) My jsme právě v nynější světové válce byli velmi trpce poučeni o tom, kam to vede, když kovový základ, který nám má podpírat tuto měnu, zmizí, když se rozplyne, když zde pak není žádných závor, které by bránily tomu, aby ty papírové peníze, které původně tím zlatem jsou fundovány, neomezeně se mohly rozmnožovat. Toho tedy chceme se v našem československém státě do budoucnosti vyvarovat. My chceme svou budoucí měnu míti skutečně kovovou a nikoli papírovou měnou.

K opatření drahokovu měla mimo jiné pomoci úročená výpůjčka zlata a stříbra od občanů. Více nechme z historických záznamů sněmovny promluvit Cyrila Horáčka: A je všeobecně známo, že opravdu i u nás doma dosti takových cizích valut, dosti zlata, dosti stříbra je nahromaděno a thesaurováno. Prosím, kde jsou jen, řekněme, ty stříbrné korunky, kde jsou ty dvoukoruny, ty zlaté korunky, kterých u nás přece dostatečné množství cirkulovalo? Ty jsou schovány a ty se neobjeví dříve, dokud jich nějakým způsobem z těch jejich skrýší nevylákáme. A to má za účel tento zákon. Navrhuje se totiž, aby vypsána byla půjčka ve zlatě, t. j. ve zlatě splatná a ve zlatě zúročená, tedy bez ohledu na nynější znehodnocení měny platily by se jí úroky – a sice mají býti 4% úroky a zápůjčka jen na 4 roky má býti vypsána – ve zlatě. Tím má býti dána možnost, aby ti, kteří mají ty zlaté peníze a valuty atd., které jim dnes nic nenesou, schovány, aby je mohli výhodně v této výpůjčce zužitkovati.

Zatímco ostatní majetek byl tehdy podroben majetkové dani, zlato a stříbro bylo z této daně oficiálně vyjmuto: Ale ono jest zde také jisté ustanovení, že tato výpůjčka, na rozdíl ode všeho ostatního nemovitého a movitého jmění, má býti vyňata z té budoucí dávky majetkové, o které zde mluvil pan ministr financí. Tato věc, jak řečeno, vzbudila jisté námitky. Ono se totiž tvrdilo, a jistě právem se tvrdilo, že tím se dostane jistého privilegia, jisté výsady, jistého, řekl bych, presentu právě těm, kdo ho nejméně zasluhují, totiž těm syslům, kteří to sbírali a schovávali a kteří to mají nyní doma. Ti dostanou nejen úroky toho, ale ještě z toho nebudou platiti ani žádnou daň majetkovou. Ovšem správa finanční na to pravila: Jestliže to neučiníme, pak skutečně ty peníze nedostaneme, oni si je schovají nadále a budou snad s nimi platiti do ciziny a pod.

27 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 1. 2015 15:51