Za znovusjednocení Němci stále platí

Němci neplatí pouze pomyslnou daň, na té skutečné už se vybralo více jak 200 miliard eur, a výsledek stále není tak patrný, jak by bylo záhodno.

Po sametové revoluci vzplály ve většině z nás naděje na lepší zítřky, po téměř 22 letech lze snad i říct, že se některá očekávání splnila. V bývalém východním bloku byla však ještě jedna země, jejichž občané snili o životním standardu západní Evropy, země, jíž šel západ dokonce naproti, tehdejší Německá demokratická republika. Sen o jednom a rovném Německu však postupně dostával trhliny a postupem času se začal rozrůstat i zástup lidí, kteří si myslí, že realizace tohoto snu nebyl zase tak dobrý nápad.

Jak se Němci dohánějí navzájem

S pádem berlínské zdi se obyvatelům spolkových zemí východního Německa naskytly dvě možnosti utváření vlastní budoucnosti, emigrace do západní části Německa, nebo budování nového a lepšího východního Německa. Tu první variantu si hned v roce 1989 zvolilo více než 300 000 obyvatel.

Těm, co zůstali, přišly na pomoc miliardy západoněmeckých marek, v roce 1991 dokonce spatřila světlo světa Solidaritätszus­chlag, solidární daň, která zatěžuje příjmy německých daňových poplatníků. Úhrn prostředků vybraných na této dani od jejího zavedení?  201,17 miliard euro. I přes rostoucí nevoli k placení této daně ze strany německých daňových poplatníků zůstává v platnosti, a i díky ekonomickému růstu Německa roste objem prostředků z této daně vybraných.

To však není zdaleka vše, celkově se náklady na znovusjednocení Německa odhadují na 1,5 bilionu euro. Nemyslete si však, že měli obyvatelé spolkových zemí východního Německa na růžích ustláno. Téměř okamžitě po znovusjednocení Německa strmě vzrostla nezaměstnanost, a to i přes fakt, že spolkové země západního Německa pohltily 250 000 pendlerů denně dojíždějících za prací.

Strmý pokles zažila i průmyslová výroba. I přes masivní privatizaci a příliv obrovského množství kapitálu ze západu činil výkon spolkových zemí východního Německa 10 % výkonu spolkových zemí západního Německa. Nezaměstnanost a ekonomická stagnace pak trápí východní Německo dodnes.

Současná míra nezaměstnanosti v jednotlivých spolkových zemích
Spolková země Míra nezaměstnanosti
Bádensko-Württembersko (Z) 4,20 %
Bavorsko (Z) 3,90 %
Berlín (V) (Z) 13,90 %
Braniborsko (V) 11 %
Svobodné hanzovní město Brémy (Z) 11,80 %
Hamburk (Z) 8,20 %
Hessensko (Z) 6 %
Meklenbursko-Přední Pomořansko (V) 13,20 %
Dolní Sasko (Z) 7 %
Severní Porýní-Vestfálsko (Z) 8,30 %
Porýní-Falc (Z) 5,40 %
Sársko (Z) 7 %
Sasko (V) 11,30 %
Sasko-Anhaltsko (V) 11,90 %
Šlesvicko-Holštýnsko (Z) 7,40 %
Svobodný stát Durynsko (V) 9,20 %

(Z) – západní Německo, respektive Spolková republika Německo

(V) – východní Německo, respektive Německá demokratická republika

Jak vůbec měřit to, zda-li bylo znovusjednocení Německa úspěšné či ne? Co takhle změřit síly východních spolkových zemí s někým jiným? A proč ne třeba s Českou republikou?

Jak Češi dohánějí Němce

Téměř ve stejnou dobu podstupovala transformaci i ekonomika tehdejšího Československa. I zde docházelo k masivní privatizaci a ekonomickým reformám, ovšem s absencí přílivu miliard západoněmeckých marek. I přes nepříliš zdařilou privatizaci a potíže, do kterých se dostaly dřívější tahouni průmyslu jako Poldi Kladno, Škoda Plzeň či Tatra Kopřivnice, a sanaci bank v hodnotě 370 miliard korun jsme na tom však byli v porovnání s východním Německem o poznání lépe.

V řeči čísel to pak znamená, že po 15 letech od zahájení transformace vzrostlo české HDP o více než 20 %, zatímco to východoněmecké se nacházelo téměř na stejné hodnotě, zaměstnanost klesla v České republice o 10 %, zatímco ve východním Německu o celých 40 %. Neočekávali byste toho za 1,5 bilionu eur víc?

V porovnání se zeměmi jako Polsko či Slovensko, jejichž ekonomiky se vzmohly k ještě k výraznějšímu růstu, se pak transformace německé ekonomiky jeví jako opravdu nepříliš zdařilá.

Německé vystřízlivění

Není se tedy čemu divit, že roste zástup lidí, kteří považují znovusjednocení Německa za chybu, ve východní části země zastává tento názor zhruba 10 % obyvatel, v západní pak 15 %. Se stále větší vlnou nevole se pak setkává i již zmíněná Solidaritätszus­chlag, která by měla zůstat v platnosti až do roku 2019. Snaha o co možná nejrychlejší sblížení se nakonec ukázala jako velkou chybou, konkurence neschopné východoněmecké podniky se zastaralým vybavením se staly snadným a levným soustem pro konkurenty ze západu, 80 % Němců z východní části se pak muselo naučit novému zaměstnání.

Na západě jsou tedy důvodem ke skepsi náklady se sjednocením spojené, a nevalné výsledky, které tyto investice přinesly, východoněmečtí obyvatelé si pak stále připadají jako občané druhé kategorie, jejichž země posloužila jako nový trh pro západoněmecké zboží, jehož cestu ke spotřebiteli měla usnadnit likvidace východoněmecké konkurence.

I  po téměř 22 letech od pádu berlínské zdi zůstává Německo po ekonomické stránce stále rozděleno a vyhlídky na lepší budoucnost již nemají ten lesk co dřív. Ani kapsa západoněmeckých daňových poplatníků totiž není bezedná, a to do ní navíc začali pořádně hluboko sahat i Řekové, Irové a Portugalci čerpající úvěry ze záchranného fondu Evropské unie, do kterého přispívají výraznou měrou právě obyvatelé Německa.

Zdroj perexového obrázku: wikipedia.org