Za podporu v nezaměstnanosti už nemusíte zametat chodníky

Nezaměstnaní už na tom nebudou hůře než odsouzení, nucené „otrocké práce“ končí. Ústavní soud zrušil nucenou veřejnou službu, které se museli zdarma podrobit uchazeči o zaměstnání.

Ústavní soud v úterý 27. 11. 2012 rozhodl na návrh levicových zákonodárců o ústavnosti sociálních reforem prosazených pravicovou vládou – většinu opatření ponechal v platnosti, ale mj.  se postavil proti povinné veřejné službě, kterou pro uchazeče o zaměstnání prosadil především někdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek.

Dnem vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ve Sbírce zákonů se ruší „Drábkovy“ nucené práce – veřejná služba pro uchazeče o zaměstnání (ust.  § 30 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., ve znění zákona č. 367/2011 Sb.). Podle tohoto ustanovení platí resp. platilo, že krajská pobočka úřadu práce svým rozhodnutím vyřadí z evidence uchazečů o zaměstnání toho uchazeče, který bez vážného důvodu odmítne nabídku vykonávat veřejnou službu v rozsahu nejvýše 20 hodin týdně v případě, že je v této evidenci veden nepřetržitě déle než 2 měsíce. Kritikům tvrdícím, že veřejná služba představuje nucené, ba otrocké, práce dal tedy Ústavní soud za pravdu. Veřejnou službu přitom měl uchazeč o zaměstnání vykonat bez nároku na odměnu za vykonávanou práci. Psali jsme: Odstupné, podpora a nucené práce: nic dobrého vás na „pracáku“ nečeká
http://www.mesec.cz/clanky/nic-dobreho-vas-na-pracaku-neceka

Už nemusíte zametat chodníky

Náplní veřejné služby je pomoc obcím nebo dalším subjektům zejména v oblastech zlepšování životního prostředí, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, pomoci v oblasti kulturního a sportovního rozvoje a sociální péče.

Ústavní soud dospěl k závěru, že veřejná služba porušuje ústavní právo na přiměřené hmotné zajištění občanů, kteří bez své viny nemohou získávat prostředky pro své životní potřeby prací – neboť rozsah veřejné služby po dobu až 20 hodin týdně již po uplynutí dvou měsíců, kdy je uchazeč v evidenci, nepředstavuje vhodný a přiměřený prostředek k dosažení tvrzených cílů takové právní úpravy jako jsou prevence sociálního vyloučení a udržení pracovních návyků. Ústavní soud namítl, že v případě osob, jež vykonávaly zaměstnání několik let nebo dokonce desetiletí, nemá předpoklad udržení pracovních návyků žádné opodstatnění.

Veřejná služba ani neudržuje pracovní návyky, ani nebrání sociálnímu vyloučení, naopak může ponižovat.

Pokud jde o otázku sociálního vyloučení, pak skutečnost, že uchazeč o zaměstnání vykonává veřejnou službu, nemění nic na tom, že nadále zůstává nezaměstnaným a po příjmové stránce dostává příslušnou sociální podporu ze strany státu. Jen stěží lze proto nalézt oporu pro závěr o zlepšení jeho sociálního postavení, jak tvrdila vláda.

Nezaměstnaní nebo odsouzení. Stále jen zametači

Ústavní soud se naopak domnívá, že s ohledem na specifika veřejné služby je její účinek přesně opačný. Stát přiznává práci jejích vykonavatelů nižší hodnotu, než je tomu v jiných obdobných případech, což se samo o sobě promítá i do způsobu, jakým výkon veřejné služby vnímá širší veřejnost. V tomto směru však nelze opominout ani podobnost mezi výkonem veřejné služby a výkonem trestu obecně prospěšných prací, v jejímž důsledku se v očích veřejnosti stírají rozdíly mezi oběma instituty. O tom svědčí zejména to, že druh a rozsah vykonávaných prací jsou obdobné, že zpravidla jsou totožní i „dohlížitelé“ na jejich řádný výkon a že v obou případech dochází k tomuto výkonu bez nároku na odměnu.

Uvedený důsledek je k tomu často umocněn viditelným označováním dotčených pracovníků vestami s nápisem „veřejná služba“. Ve svém souhrnu tak s nimi stát zachází stejným způsobem jako s osobami odsouzenými pro trestný čin, a to pouze z důvodu, že se stali nezaměstnanými a uplatňují si zákonem přiznaná práva, aniž by přitom porušili jakoukoliv právní povinnost. Povinnost přijmout nabídku veřejné služby proto neslouží zamezení sociálního vyloučení, ale jeho prohloubení, a svým vykonavatelům, jejichž práce má navenek (pro ostatní lidi) shodné prvky jako výkon trestu, může způsobit ponížení dotýkající se jejich vlastní důstojnosti.

Veřejná služba ani nebrání zneužívání sociálních dávek

Veřejnou službu nakonec nelze považovat ani za přiměřený prostředek bránící zneužívání sociální pomoci ze strany státu, čehož lze dosáhnout i šetrnějším způsobem. Nabídka veřejné služby může mít (a v řadě případů nepochybně má) tento účinek pro ty uchazeče, kteří podporu ze strany státu využívali, ačkoliv by si mohli sami zaopatřit prostředky na živobytí svou prací. Tito uchazeči nemají důvod přijímat veřejnou službu za stanovených podmínek, protože ji budou pochopitelně považovat za nepřiměřenou ve vztahu k poskytovaným plněním ze strany státu, případně pro ně bude představovat překážku pro práci načerno.

Zneužívání předmětné pomoci však nelze automaticky předpokládat u všech uchazečů a zejména u některých skupin uchazečů takováto situace rozhodně nebude pravidlem. Jako příklad, pro jehož doložení postačí každému věnovat pozornost lidem ve svém okolí, lze nepochybně uvést osoby, které ztratily zaměstnání pár let před dosažením důchodového věku a přes veškeré úsilí si nemohou najít nové zaměstnání. Tyto osoby uplynutím dvou měsíců zpravidla neztratí své pracovní návyky, přesto i na ně dopadne tento prostředek, požádají-li o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.

Aniž by se jakkoliv provinily proti stanoveným pravidlům, budou nuceny přijmout a vykonávat veřejnou službu za výše uvedených podmínek, a to často i po dobu několika měsíců. Předmětného účelu by přitom bylo nepochybně možné dosáhnout adresnějšími opatřeními, jež by postihovala toliko ty uchazeče, kteří skutečně nerespektovali podmínky pro setrvání v příslušné evidenci, např. posilněním kontrolních mechanismů.

Úřad práce mohl rozhodovat svévolně

Nadto, rozsáhlé uvážení, jež bylo svěřeno krajským pobočkám úřadu práce, při výběru uchazečů, jimž bude veřejná služba nabídnuta, činilo celý proces fakticky nahodilým a zakládajícím mezi jednotlivými uchazeči neodůvodněnou nerovnost. Krajská pobočka úřadu práce neměla povinnost, nýbrž možnost nabídnout výkon veřejné služby a kterémukoliv z uchazečů mohla nabídnut (nebo nenabídnut) výkon jakéhokoliv druhu veřejné služby, která je k dispozici.

Povinnost uchazečů o zaměstnání přijmout nabídku tzv. veřejné služby a vykonávat ji, ačkoliv není resp. nebyla stanovena výslovně, je resp. byla v rozporu se zákazem nucené práce, neboť veřejná služba je (byla) v případě uchazečů o zaměstnání vykonávána nedobrovolně pod pohrůžkou trestu spočívajícího ve vyřazení z evidence a ztrátě hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti.

Velké finanční sankce za odmítnutí služby

Odmítnutí nabídky veřejné služby (bez vážného důvodu) znamená pro uchazeče vždy i zřeknutí se souvisejících práv, např. nároku na podporu v nezaměstnanosti, což se může významně promítnout do jeho finanční situace. (V závislosti na době, po kterou je vyplácena, činí podpora postupně 65 %, 50 % a 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku z předchozího zaměstnání, nejvýše však v případě, že žádost o podporu byla podána v r. 2012, 13 762 Kč měsíčně.)

V případě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání si musí nezaměstnaný sám hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění, a to 1080 Kč měsíčně, protože stát za něj přestane platit. Nejen ztráta nároku na podporu, ale již jen hradit posledně uvedenou částku zdravotního pojištění může podle názoru Ústavního soudu v závislosti na konkrétní situaci jednotlivce představovat natolik intenzivní zátěž, že z jeho pohledu nebude existovat jiná alternativa, než nabídku veřejné služby nedobrovolně přijmout.

Vnucená práce byla bez nároku na odměnu

Veřejná služba je nakonec v rozporu i s právem zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci, neboť práce musely být vykonávány zdarma. Za odměnu za práci Ústavní soud neuznal plnění poskytovaná uchazečům o zaměstnání (podpora v nezaměstnanosti, hrazení zdravotního pojištění apod.), jejichž rozsah je stejný bez ohledu na to, zda se uchazeč o zaměstnání povinnosti konat veřejnou službu podrobil, anebo zda k jejímu výkonu ani povolán nebyl.

Pro zajímavost a možná obveselení na závěr

Ne všichni ústavní soudci souhlasili se zrušením veřejné služby. Odlišná stanoviska k tomuto zrušujícímu výroku nálezu konstitučního tribunálu uplatnili Vladimír Kůrka, Stanislav Balík a Ivana Janů. Ivana Janů zásadně odmítla, že pomoc obcím nebo dalším subjektům zejména v oblastech zlepšování životního prostředí, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, pomoc v oblasti kulturního a sportovního rozvoje a sociální péče, těmi, kteří pobírají podporu v nezaměstnanosti, by mohly být považovány za činnosti lidsky nedůstojné, ať již absolutně či jen pro některé uchazeče o zaměstnání (patrně) s formálně vyšší kvalifikací.

Stanislav Balík pak ve svém odmítavém stanovisku uvádí pro kontrast příklady závažného porušování práv nucenými pracemi v historii: Nucenou prací byla práce v nacistických koncentračních táborech či sovětských gulazích, v nichž primárními cíli byly mučení a fyzická likvidace uvězněných. Nucenou prací byla práce při stavbě branického Mostu inteligence, jež měla být ukázkově dehonestující pro „třídního nepřítele“ komunistického režimu.

Soudce nepostrádá smysl pro humor, když se ptá: Je snad odteď analogicky nucenou prací činnost studenta, který během týdenní služby myje ve škole tabuli a nosí z kabinetu biologie do třídy kostlivce? Není nucen k práci přehlasovaný člen společenství vlastníků jednotek, který pak zdarma myje schody a čistí zábradlí v domě, v němž bydlí? Jak vyhodnotit pokyn skautského vůdce, aby táborník, jehož pobyt v táboře rodiče platí, kopal latrinu, zatímco jiní mají „jenom“ škrábat brambory?

Postupně však, jak vidno, svými otázkami sklouzává až k trapné absurdnosti (Či absurdní trapnosti?): Je práce těch, kteří stavěli či staví svépomocí, aby mohli bydlet, nucenou prací? Smí ještě vůbec rodič vyzvat patnáctiletého potomka, aby pomáhal stařenkám nosit tašku s nákupem? Není konečně pro někoho subjektivně nucenou prací jakákoliv práce?

42 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 4. 12. 2012 0:44