Z cizího krev neteče?

Už to tak vypadá, že Česko bude muset zaplatit japonské Nomuře desítky miliard korun, protože neochránilo její investici v Investiční a poštovní bance. Není to první a bohužel asi ani poslední takovýto případ. Kdo za to může? Nejspíš nikdo! Jak je to možné?

Podle posledních zpráv švýcarský soud potvrdil výsledek londýnské arbitráže, v níž šlo o čtyřicet miliard korun. Tentokrát Česko prohrálo svou při s japonskou investiční bankou Nomura, resp. její spřátelenou holandskou společností Saluka, ve věci náhrady škody, kterou jí způsobil český stát svým postupem při násilném převzetí Investiční a poštovní banky (IPB). Spor se táhne od konce devadesátých let, kdy se IPB dostala na pokraj krachu a stát, místo aby jí pomohl stejně jako v případě jiných bank, nad ní za poměrně dramatických okolností převzal kontrolu, aby ji obratem převedl ČSOB.

Proti rozsudku soudu již není odvolání, a je tedy zřejmé, že budeme muset Nomuře zaplatit. Množné číslo je tu na místě, protože škodu nakonec zaplatíme my všichni z našich daní. Nedořešenou otázkou jen zůstává, zda zaplatíme celých čtyřicet miliard korun, které Nomura požaduje, nebo o něco méně. Přitom Paroubkova vláda ještě donedávna neskrývala svůj optimismus a sebevědomě tvrdila, že arbitrážní řízení s Nomurou skoro nelze prohrát. Když k tomu nyní s definitivní platností došlo, vypadá to, že vše vyjde do vytracena – stejně jako u všech předchozích velkých prohraných sporů.

Bývalý premiér, nyní poslanec Paroubek, se k prohře s Nomurou vlastně nevyjádřil. Pouze prohlásil, že vlastně o nic nejde, protože ve hře je stále ještě arbitráž, v níž naopak Česká republika požaduje od Nomury 111 miliard korun. Jedná se o náhradu škody, kterou Nomura českému státu způsobila tím, že se nechovala jako řádný investor a přivedla IPB na pokraj krachu. Výsledek této – ostatně jako skoro každé – arbitráže lze dnes jen stěží odhadnout. Jasněji bude asi až za několik měsíců. Mezitím vzrušení kolem oné první prohrané arbitráže nepochybně již poněkud opadne.

Stačí přitom vzpomenout na vznik, průběh, výsledky i reálné dopady jiných sporů, které vedla Česká republika s nespokojenými investory. Nalézt lze mezi nimi mnoho paralel. V roce 2003 Česko prohrálo arbitráž s mediální společností CME týkající se její investice do televize Nova. Nechyběly nejasnosti kolem vzniku sporu, sebevědomé prohlášení politiků, marný pokus o zvrácení výsledků arbitráže u soudu ani prakticky žádné vyvození jakýchkoliv důsledků proti komukoliv. Nikdo za nic nemohl. Jenom české daňové poplatníky to stálo přes deset miliard korun.

Vláda decentně svalila vinu na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta naopak tvrdila, že za prohranou arbitráž může diletantský přístup státních úředníků. Tehdejší předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Petr Štěpánek, napsal o válce o Novu dvě knihy a spoustu článků, v nichž z prohry v arbitráži obviňuje jednak státní úředníky a jimi vybrané právní zástupce (Klíčový důkaz proti České republice je zfalšovaný podvrh, který do arbitráže nepochopitelně vnesli sami právní zástupci ČR.), jednak novináře, kteří se podle něj dlouhodobě spolupodíleli na vytvoření vhodné společensko politické atmosféry, která skandální prohru v neprohratelné arbitráži umožnila.

Dalším příkladem budiž notoricky známý spor českého státu s firmou Diag Human Čechošvýcara Josefa Šťávy. Této společnosti vláda v roce 2003 v tichosti vyplatila z rozpočtových rezerv více než 326 milionů korun za údajné poškození jejího dobrého jména. Tím však byla dle názoru rozhodců v běžící arbitráži jen potvrzena regulérnost požadavků zmíněné firmy na další odškodnění v řádu miliard korun. Místo standardního soudního sporu vláda za ne zcela jasných okolností přistoupila na rozhodčí řízení, které český stát prohrál. Spor není dodnes ukončen, ale jeho předmětem už není to, zda stát firmu pana Šťávy poškodil, ale jen výše náhrady škody. Diag Human požaduje šest miliard korun, právní zástupci českého státu doufají, že zůstane jen u již vyplacených 326 milionů korun.

Otázka, kdo vznik škody zavinil, již evidentně není na pořadu dne. Policie ani parlamentní vyšetřovací komise nezjistila v podstatě žádné pochybení státních úředníků. Mediální pozornost se soustředí již jen na soudní spor vedený proti bývalé ministryni zdravotnictví Součkové, která měla zneužít své pravomoci tím, že uzavřela bez výběrového řízení nemravnou smlouvu se svým známým advokátem Nováčkem. Zájmy státu v miliardovém sporu měl hájit provinční advokát údajně se specializující spíše na rozvody. Odměna za jeho služby měla činit až 170 miliónů korun.

Sporů, v nichž se investoři domáhají miliardových náhrad škody způsobené jim českým státem, je však daleko víc. Jen se o nich (zatím) tolik nemluví. Náhrady škody ve výši bezmála šest miliard korun se na českém státu domáhá kyperská společnost Zuglite Investments v souvislosti se zpackanou privatizací Nové huti. Jedná se o státem neuznané předkupní právo společnosti Petrcíle na nákup třinácti procent akcií Nové huti. V této věci už dokonce padlo rozhodnutí arbitráže i městského soudu v Praze uznávající nárok na odškodné za oprávněný. Věc se dostala před Vrchní soud, který ji vrátil zpět. To však rozhodně neznamená, že by se tím šance českého státu spor vyhrát zvětšily.

Pikantní na tom je, že privatizace Nové huti je předmětem i další arbitráže, kterou s českým státem pro změnu u pařížské arbitráže vede současný vlastník Nové huti, nadnárodní koncern Mittal Steel. Ve hře jsou opět miliardy. Za nákup podniku jeho nový vlastník zatím nezaplatil celou kupní cenu, ale jen její dvě třetiny. Doplatek podmínil tím, že stát definitivně vyřeší táhnoucí se spor s firmou Petrcíle. Podle posledního vyjádření premiéra Topolánka se tímto problémem bude neprodleně zabývat tým odborníků za účasti ministerstva financí a ministerstva průmyslu a obchodu.

Na různých náhradách škody, soudních výlohách, nákladech za právní analýzy, posudky a zastupování u arbitráží a soudů bylo jen za poslední roky vyplaceno několik desítek miliard korun. Vše přitom nasvědčuje tomu, že se zdaleka nejedná o poslední takto vyhozené peníze. Ke vzniku těchto škod přitom nedochází ani zásahem vyšší moci, ani samovolně z objektivních příčin jakýmsi samospádem. Škody tohoto druhu vznikají vždy v důsledku konkrétních pochybení konkrétních osob.

Smutným paradoxem přitom je, že pokud někdo způsobí škodu v řádu desítek tisíc korun, zpravidla bude vyšetřován a v případě uznání vinným bude muset škodu urychleně zaplatit. Vznikne-li ale škoda v řádu desítek miliard korun, najednou viníka nelze nalézt, o vymáhání náhrady škody nemluvě. Marně vzpomínám, zda bylo možno se vůbec někdy dočíst, že za nějaký významný prohraný soudní spor či arbitráž vedenou proti České republice zodpovídal někdo konkrétní a že vůči němu byly vyvozeny nějaké konkrétní důsledky.

Přitom ale za to, že jakákoliv kauza dojde do fáze soudního sporu či arbitráže, přece zodpovídají konkrétní osoby. Někdo konkrétní připravoval a podepisoval smlouvy, vydával a schvaloval rozhodnutí, rozhodoval o dalším postupu při řešení vzniklých nejasností, vedení soudního sporu atd. Dokonce i za to, že v některém případě nelze odpovědnost konkrétních osoby určit, by měl být někdo zodpovědný. Je-li prohraná arbitráž důsledkem systémových chyb, měl by být změněn systém. Neumožňují-li to zákony, měly by být změněny zákony.

Opakovat stále stejné chyby svědčí buď o špatném úmyslu, nebo ignoranci. Obojí by však mělo být důvodem pro výměnu státních úředníků s takovýmto přístupem k jimi zastávané funkci. V případě zbytečných miliardových výdajů ze státního rozpočtu za prohrané spory totiž pořekadlo „z cizího krev neteče“ určitě neplatí. Ještě pár takových velkých prohraných arbitráží a na vykrvácení již tak dost děravého státního rozpočtu krutě doplatíme my všichni!

Anketa

Proč se nedaří nalézt viníky prohraných arbitráží?

15 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 10. 2006 20:09