WTO - Americké lobby, nebo cesta k prosperitě?

Zástupci Světové obchodní organizace nám radí, jak rozvíjet ekonomiku. Co ale stojí za jejich snahou? Jedná se o pomoc, nebo o obchodní strategii?

Světová obchodní organizace (WTO-World Trade Organization) již tradičně formuluje své vize makroekonomického i mikroekonomického vývoje ve společnosti prostřednictvím svých usnesení a doporučení, které čas od času rozesílá hospodářsko-politickým autoritám světa.

Ve zprávě, která se objevila v nedávné době v zemích EU, ale také prozíravě i v České republice, se hovoří o nezbytnosti co nejširší liberalizace finančních trhů, ale i trhů zboží a služeb. Argumentace zmíněného požadavku se zakládala na notoricky známé hypotéze podložené mnoha ekonomickými teoriemi, tedy že poskytneme-li trhu dokonale soutěživé a liberální podmínky, tak trh sám očistí zrno od plev a výsledkem bude vzkvétající tržní prostředí dosahující vyšší efektivity, než kdy předtím.

Ponecháme-li stranou intervencionistické názorové proudy, které toto tvrzení často zpochybňují již od základu, rád bych se podíval na pár základních aspektů stanoviska představitelů WTO z pohledu pokud možno hlavního proudu ekonomického myšlení, tedy toho, kterým oni sami argumentují.

Již v úvodu celé zprávy dominuje naléhavá stať o nutnosti budování co nejliberálnějších tržních podmínek, jejichž dodržování způsobí vyšší efektivitu a stabilitu celé ekonomiky. V tomto duchu se pak táhne většina doporučení. Je to ale pravda?

Pokud jde o zvyšování efektivity, tak pravděpodobně není co namítat. Problém se ale pravděpodobně vyskytne ve stabilitě. Je zřejmě pravda, že liberálně-tržní podmínky zefektivnily a stabilizovaly hospodářskou situaci ve Spojených státech, ale situace tranzitivních ekonomik může být diametrálně odlišná. Český finanční trh podložený diskutabilní legislativou se může jenom ztěží srovnávat s trhy rozvinutých ekonomik.

Jako případ uveďme nedávnou finanční krizi v jihovýchodní Asii. Tamní rozvíjející se země (Hongkong, Singapure,…) dynamikou růstu HDP v posledních letech několikanásobně převyšovaly hodnoty ve střední Evropě a jejich finanční trh podstatně lépe odpovídá americkým standardům, než jeho český kolega. Náš trh se k nim ale dá přirovnat z toho důvodu, neboť oba trhy jsou stále ve vývinu a ubírají se podobným směrem. Tyto jihoasijské trhy jsou podstatně liberálnější, než ty naše a vzpomeňme si, jak při zmíněné krizi padaly jak kostky domina.

Nyní je vidět, že se jihoasijské trhy zřejmě již docela dobře vzpamatovaly, ale co by se stalo, událo-li by se stejné drama na českém trhu, na kterém si mnoho standardních tržních mechanismů teprve hledá své místo? Jak by dopadly naše banky, pojišťovny, penzijní fondy nebo investiční společnosti při náhlém absolutním otevření trhu zahraničním konkurentům? Zpočátku pravděpodobně nic zvláštního, ale první větší krize finančního trhu v New Yorku by mohla způsobit řetězcovou reakci, s kterou si rozvinuté ekonomiky pravděpodobně poradí, ale co se v takovém případě stane s tranzitivním trhem jako je ten náš? Těžko odhadnout, ale osobně bych mu dal ještě pár let na vývoj.

Ostatně, chceme-li dnes obchodovat na zahraničních trzích, nic nám v tom nebrání. A Japonci také dávali svým rozvíjejícím se firmám čas na aklimatizaci vůči zahraničním konkurentům v jakémsi „skleníku“, kde se mohli plně soustředit na svůj vývoj a nebyly nuceny se hned zpočátku pouštět do vysilujících bojů s konkurencí. Kdo ví, kde by dnes bez této pomoci byly firmy, jako je Atari, nebo Mitsubishi.

Troufám si tedy tvrdit, že v našich podmínkách absolutní liberalizace a otevření finančních trhů ke stabilitě vést vůbec nemusí, ba naopak. Co ale Evropská Unie? V doporučeních WTO je i několik bodů, které mají za úkol zrušit administrativní a jiné bariéry před vstupy do odvětví zahraničními firmami, které jsou typické například pro Francouzskou ekonomiku. Nebyly by vlastně po zrušení podobných překážek všechny země EU, zvyklé na měkčí tržní podmínky vycházející z tradičního evropského hospodářského prostředí, v podobné situaci, jako bílá laboratorní myš, kterou někdo vypustí do přírody?

Nemůže nakonec přijetí navrhovaných rozhodnutí způsobit sice efektivní americkou expanzi na evropské trhy, ale zato za cenu zemětřesení na domácím finančním trhu? Na tom by konec konců nemuselo být v principu nic špatného, ale nezpůsobí vpád bezohledného kapitálu zánik slabších subjektů a nezpůsobí padnutí pár penzijních fondů a bank katastrofu? Navíc ani Američané nemusejí být úspěšní. Vzpomeňme si, jak dlouho se americký kolos K-Mart udržel na českém trhu.

Osobně se domnívám, že by podobná doporučení Světové obchodní organizace měla být brána s rezervou, ostatně již přečtení zpáteční adresy na takovém dokumentu může leccos napovědět.