Přidám se do diskuse, problematiku znám z obou stran.
Pořízení dítěte – to, že se dítko narodí, se u nás háže jen na ženu. Ona je ta nezodpovědná, ona ho neměla chtít. Někdy ale žena nemůže brát antikoncepci (jsou při ní i jistá zdravotní rizika a taky to zvyšuje obsah hormonů v přírodě). Pravda, je to jednodušší, než u mužů, ale co kdyby se takhle třeba po dvou narozených dětech obětoval muž? Žena by nemusela brát drahou antikoncepci (ono to i něco stojí, když už jsme na Měšci), ušetřila by své zdraví a ušetřilo by se životní prostředí. Podvázání chámovodů muže může, ale nemusí být nevratné, a je přitom jednorázovou záležitostí. Doufám, pánové, že Vám nevyschlo v ústech, ale vydržte, bude hůř.
Jdeme dál: rodina se rozpadla. Je to blbé, ale co se dá dělat. Někdy je to z viny muže, jindy ženy. Bohužel nelze paušalizovat, je to fakt případ od případu. Jediný, kdo na to doplácí, jsou děti. Jak citově – ony chtějí mít oba rodiče, tak finančně.
Ptala jsem se soudkyně. V drtivé většině mají děti v péči ženy. Muži je obvykle nechtějí, i když se stane, že je do péče dostanou. Když se tak ale stane, mluví se o tom v půlce republiky a po hodně let, Američani na toto téma dokonce natočí film (Kramerová versus Kramer, pokud mne paměť nešálí). Ne že by to chlapi nezmákli, ale naše kultura není stavěná na model, kdy se muž stará o děti. Ono to totiž znamená především práci od-do, bez sobot a nedělí, nepřítomnost po dobu nemoci dětí a další legrácky. Tu a tam se to toleruje ženám, muži mají smůlu. Muži jsou diskriminováni i důchodem: ženě se započítá počet vychovaných dětí do důchodu (zatím odcházejí dříve), mužům ne, a ani v případě, že děti prokazatelně sami vychovali, třeba v případě ovdovění. Za pár let to stejně bude jedno, hranice odchodu do důchodu bude pro obě pohlaví stejná.
Výše výživného – nejvíce sporná věc. Je třeba zohlednit, že jeden z rodičů se stará, nemůže pracovat podle své vůle, ale podle otevírací doby školky/školy/družiny, musí se postarat v době nemoci (a to i své). To je věc, která by se zohledňovat měla. Měla by se ale také zohledňovat situace druhého rodiče. Neberu, když má z prvního manželství pět dětí a naseká si další tři, tam být soudcem bych dotyčného asi dost sejmula, protože to je nezodpovědnost. Ale pomáhala jsem jednomu muži v situaci, kdy byl pro svou ex doslova dojnou krávou. Byl sám a těžce mu onemocněla matka. Ve věku přes 80 let potřebovala péči 24/7. On byl nejdřív nemocný (ošetřující lékař chápal těžkou situaci a napsal neschopenku, i v práci to pochopili a nedělali potíže). Měl ale v té době nízký příjem, takže ho ex sejmula exekucí, žádost o snížení výživného na soud neprošla, soud mu ho paradoxně ještě zvýšil!!! Situace se dostala tak daleko, že ho živila ona ležící a těžce nemocná důchodkyně. Je to blbé, ale situace trvala něco přes rok, pak stará paní zemřela. V té době se radši zbavil majetku (přepis na bratra), protože soud byl toho názoru, že by měl veškerý majetek prodat a dát dětem. Těm dětičkám, které víc než 4 roky neviděl (v té době 16 a 19 let, takže nebyly tak malé, aby je musel vyzvedávat, starší mělo dokonce řidičák. Ex jim tak dlouho zakazovala stýkat se s otcem, až se vzájemně odcizili). Tak málo na ně taky neplatil, kolem 5.000,–/měsíc. Teď už platí jen na to mladší, 3.500,–/měsíc. Tady bych soudkyni za necitlivý postup nakopala do zadele.
A to ještě nepíšu o situaci, kdy rodič, co se nehodlá nějakými dětmi vůbec zabývat, nemá prokazatelný příjem ani majetek, popř. propadnul alkoholu/gamblerství nebo jiným neřestem (a přitom v době pořízení dětí to mohl být ještě relativně slušný člověk, takže ten druhý to neměl šanci poznat). To je teprve sado-maso!
Takže vážení, život je pestrý a soudce by měl vážit na zlatých váhách a měl by být v rámci možností spravedlivý. Jak tu ale na fóru kdysi kdosi podotknul, „k soudu se nechodí pro spravedlnost, k soudu se chodí pro rozsudek“.