Spočítejte si...

Zavřít

Vypořádání spoluvlastnictví: aspoň jeden musí být solventní

Jak se dají vyřešit neshody mezi spoluvlastníky a jaké předpoklady je nutné splnit pro to které vypořádání spoluvlastnictví?

Vztahy mezi spoluvlastníky majetku nemusí být vždy ideální, ať už něco společně zdědí třeba sourozenci, nebo se rozcházejí obchodní partneři, kteří si pořídili společně nějakou věc pro podnikání. Ostatně i samotný nový občanský zákoník deklaruje v ust. § 1140 odst. 1, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

Každý ze spoluvlastníků může podle ust. § 1140 odst. 2 kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví, pokud nejde. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

Dohoda nebo rozhodnutí soudu

Přednost má samozřejmě dohoda, ale ta není vždy možná. Podle ust. § 1141 odst. 1 se spoluvlastnictví zrušuje dohodou všech spoluvlastníků s tím, že musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, musí mít dohoda písemnou formu.

Podle ust. § 1143 platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci věci sami o zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání, rozhodne o něm na návrh některého z nich soud.

Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání. Podle ust. § 1144, je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci. Toto řešení nelze zvolit, pokud by se tím podstatně snížila hodnota věci. Překážkou naopak nemusí být fakt, že ji nelze rozdělit na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Pokud podle § 1147 není rozdělení možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V případě, že ji žádný z nich nechce, nařídí soud její prodej ve veřejné dražbě. V odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

Zákon určuje způsoby vypořádání i závazné pořadí

Nový občanský zákoník stanovuje nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání. Primárním řešením je rozdělení společné věci. (Vypořádává-li se spoluvlastnictví k bytovému domu, je řešením i rozdělení na bytové jednotky.) Následuje přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej ve veřejné dražbě.

Nový vlastník musí mít zájem i peníze

Ačkoliv z ust. § 1147 vyplývá jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, již dřívější judikatura soudů tuto podmínku pojímala šířeji. A to když vedle zkoumání vůle účastníka zdůraznila potřebu zkoumat také jeho solventnost. Takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho podílu. A naopak zamezí tomu, že by osoba, které byla přisouzena náhrada, při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musela náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně.

Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat, nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Takto výjimečně je možné věc přikázat i bez finančních prostředků na vyplacení podílů ostatních v době rozhodnutí jen v případě, že budoucí výlučný vlastník dokáže, že peníze v přiměřené době skutečně získá (například z dědického řízení nebo spořicího účtu či dluhopisového listu, kde jsou prostředky dočasně fixovány).

Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky má nebo je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně.

Přikázání majetku nesmí poškodit práva ostatních

Případy sporného vypořádání spoluvlastnictví se již dostaly až k Ústavnímu soudu. V nálezu ze dne 2. 2. 2005 spis. zn. II. ÚS 494/03 Ústavní soud zdůraznil, že je s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána a jenž má poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi. Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů, musí bezezbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle ust. § 1147 o. z. znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.

Na peníze nelze dlouho čekat

Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by soud neměl opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě.

Chybějící solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, nelze nahrazovat určením delší lhůty ke splnění povinnosti na základě hypotetické úvahy soudu, že ve lhůtě několika let od právní moci rozsudku bude spoluvlastník mít možnost potřebné finanční prostředky získat.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 4. 10. 2016 10:29