Vyplácí se nám členství v Evropské unii? (2)

Dotace vs. systém jejich předělování

O tom, kolik Česko bude moci získat z unijního rozpočtu pro příští období, jsme již informovali v předchozím dílu seriálu. Otázkou však zůstává, kolik miliard budeme schopni vyčerpat. Optimisté hovoří o dvou třetinách uvedené částky, pesimisté by za úspěch považovali i její polovinu. Pokud se ovšem nezmění administrativně náročný a netransparentní systém přidělování dotací, může to být dokonce ještě méně. Nevyužít takovéto příležitosti by přitom bylo trestuhodné, protože v podobném rozsahu se už nemusí opakovat.

Co přináší regulace

Společně s možností čerpat dotace přináší členství v Evropské unii i nutnost podřídit se mnoha regulačním opatřením. Jejich cílem má být koordinace a optimalizace rozvoje členských zemí i celého společenství. Myšlenka je to jistě hezká. Je ovšem diskutabilní, do jaké míry regulační opatření odrážejí snahu o blaho celku a do jaké spíše ochranu národních zájmů silných členských zemí a různých zájmových skupin zastupovaných lobbyisty.

O důsledcích centrálního plánování a deformování trhu regulací a přerozdělováním by jistě bylo možné dlouze polemizovat. Na podobných principech ostatně stála mnohaletá neúspěšná snaha o budování socialistických ekonomik v rámci RVHP zakončená rozpadem celého socialistického tábora. Doufejme, že Evropskou unii v budoucnosti nečeká podobně neblahý osud. Důsledky pro stabilitu ekonomiky, a to nejen té české, by totiž byly katastrofální.

Systém regulačních opatření a dotační politiky se nám sice nemusí líbit, ale šance na jeho brzkou zásadní změnu je spíše jen teoretická. Pragmaticky vzato, pozici Česka v Evropské unii dobře vystihují známá slova Járy Cimrmana: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme i (potichu) protestovat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.“ Nezbývá tedy než se systému přizpůsobit a naučit se ho lépe využívat.

Přestože se může zdát, že regulace v Evropské unii nabývá až obludných rozměrů a nic dobrého nám nepřináší, není to tak úplně pravda. Jako příklad lze uvést striktní požadavek na stabilizaci veřejných rozpočtů a cen vyplývající z maastrichtských konvergenčních kritérií nebo třeba tlak na změnu neutěšeného stavu českého legislativního prostředí a zejména zlepšení vymahatelnosti práva.

Alternativa neexistuje

Přes neradostnou statistiku čerpání dotací i leckdy omezující regulační opatření nezbývá než konstatovat, že na vstupu do Evropské unie jsme vydělali a budeme na něm vydělávat i do budoucna. Jen stěží si lze představit politické a ekonomické důsledky situace, která by nastala, kdyby Česko z jakéhokoliv důvodu zůstalo stát stranou probíhající evropské integrace a členským státem Evropské unie by se nestalo.

Stávající silný ekonomický růst by se bez vstupu do Evropské unie nejspíš nedostavil. Česko totiž rozhodně není v pozici Švýcarska, aby si mohlo zachovat politickou neutralitu a v klidu se samostatně věnovat budování ekonomické prosperity. Postavit na nohy zdejší hospodářství zdevastované padesátiletým budováním socialismu bez zahraničních investorů a odstranit bariéry bránící volnému pohybu zboží a kapitálu by totiž bylo jen těžko realizovatelné.

Přestože má stávající koncepce Evropské unie k dokonalosti hodně daleko, žádná uspokojivá alternativa k zapojení Česka do evropských struktur, která by zároveň pro nás neměla dalekosáhlé negativní politické i hospodářské důsledky, vlastně neexistuje. Asi tedy nemáme příliš na vybranou. Nezbývá než věřit, že na členství v Evropské unii vyděláme. Hlavně na české exekutivě však bude záležet, jak moc.