Odpověď na názor

Mně to naopak přijde nebezpečné rozhodovat podle obecné spravedlnosti, dobrých mravů nebo podle toho, co je „lepší pro společnost“.
Soudce totiž nikdy nerozhodne objektivně pro to, co je lepší pro společnost (protože to nejde zjistit — kdybychom chtěli objektivně zjistit, které rozhodnutí je lepší, museli bychom svět rozdělit na dva paralelní vesmíry a v jednom udělat jedno rozhodnutí, v druhém druhé rozhodnutí a porovnat výskedky). Takže se rozhodne pro to, co si myslí, že je lepší pro společnost. A to co si soudce myslí, jde manipulovat, manipuluje se to argumentací právníků. V extrémním případě tento způsob rozhodování může vést do stavu, kdy žádné zákony nejsou potřeba a soud vyhraje vždy ta strana, která si zaplatí dražšího právníka a ten dokáže, že je její pohled „mravnější“.
Dalším problémem podobných rozhodnutí je, že mají tendenci se přiklápět k silnější straně (aniž by ta strana musela někoho uplácet). Když se soudí třeba bezdomovec s velkou firmou, lidé včetně soudce automaticky získají dojem, že bezdomovec je něco pro společnost špatného a velká firma je něco pro společnost dobrého. A pak mají automaticky tendenci si ty „dobré mravy“ vykládat na stranu té firmy. — důsledek tohoto vidíme třeba na straně copyrightového šílenství v USA — pokud dostatečně velký spolek velkých firem ječí, že chce terorizovat lidi, tak je soud terorizuje. Není potřeba nikoho uplácet, ten copyrightový kartel je tak veliký, že sám definuje, co jsou dobré mravy — stačí přesvědčit soud, že pokud neudělá rozhodnutí po vůli kartelu, kartel nevyprodukuje žádné filmy ani hudbu, a soud pak udělá rozhodnutí prakticky jakékoli, protože si myslí, že je to dobré pro společnost, že tím zajistí existenci filmů a hudby.
Formální rozhodnutí sice vedou někdy ke kiksům, na kterými zůstává zdravý rozum stát, ale mají i výhody. Nezáleží tam tolik na schopnostech právníka a je tam větší rovnost stran.