Spočítejte si...

Zavřít

Volný čas a pohoda

Pohoda bezpochyby předpokládá volný čas a materiální jistotu při uspokojování elementárních potřeb. Jak je to ale s člověkem, který je během celého týdne přes den pracovně tak vytížen, že potřebuje každou volnou minutu ke spánku? Možná je po celotýdenní práci tak "přetažen", že mu chybí vnitřní klid.

Nad tímto problémem jsem se mnohokrát zamýšlel ještě v dobách, kdy jsem „sloužil“ v různých institucích pod „různou vlajkou“. Asi jako každý mladý člověk, který je na začátku své kariéry, jsem toužil po tom, abych byl úspěšný a rychle se pohyboval směrem vzhůru po kariérním „žebříčku“. Mé dny, týdny, měsíce i roky, zvláště v mém prvním zaměstnání v Londýně, byly jako podle „šablony“ nebo nějakého matematického vzorce.

Ráno jsem vstal v 6:00, do práce dorazil v 8:30, na oběd jsem šel mezi 12. a 13. hodinou, v práci jsem končil normálně ve 20:00 hod. (někdy i déle, dle potřeby, nebo když jsem musel komunikovat s centrálou v Tokiu). Po práci jsem šel do fitcentra, kde jsem se po celodenní „dřině“ uvolnil, byl jsem tam tak 2 hodiny. Ve 23:00 hod. jsem přijel domů, „mrknul“ na televizi nebo video a šel spát. Někdy tato rutina byla narušená nějakou společenskou, ať již služební nebo "jentak“ akcí. V sobotu a v neděli jsem se věnoval běžným nutným činnostem jako jsou nákupy a věci, na které jsem během týdne neměl čas. Ale stejně jsem v myšlenkách byl stále ve svém zaměstnání a v neděli večer jsem se již těšil, jak zasednu za svůj stůl. „Peníze nikdy nespí!“

Nezajímaly mě nějaké vztahy, jen by mi braly čas a energii, a hodně jsem četl. Hlavně různé success manuály (trochu jsem si připadal jako Tom Cruise ve filmu „Cocktail“) a knihy významných podnikatelů a bankéřů. Každé ráno jsem se probouzel filmem „Wall Street“, který dodnes znám nazpaměť. Nejdříve jsem chtěl být Bud Fox (tu roli hrál Charlie Sheen), pak Gordon Gekko (tu roli hrál Michael Douglas). Chodil jsem i stejně oblečen, a lá Wall Street, široké barevné kšandy a vesty.

Dařilo se mi a připadal jsem si úžasně. Vznášel jsem se na vlnách svého úspěchu a plánoval si další skvělou kariéru. Tak to pokračovalo i po mém návratu do Prahy. Musím konstatovat, že Praha se rozhodně v ničem nedá srovnat s hektičností Londýna, a po tvrdé „škole“, kterou jsem si tam prožil, mi připadalo, že se ve své podstatě „flákám“. Nicméně jsem se držel „plus mínus“ svých „rituálů“ a šel si za svým. Nečetl jsem, již jsem měl načteno dost, méně jsem chodil do fitcentra, a věnoval jsem se společenským povinnostem, které mé „posty“ vyžadovaly. Ženy se mi začaly „motat“ do života, na jednu stranu mi dávaly inspiraci, na druhou braly energii, ale vše probíhalo tak, jak jsem byl vesměs zvyklý. Takto to trvalo asi 10 let.

A začal ve mně vrtat „červíček“ pochybností. Baví mě to ještě? Nestal jsem se „otrokem“ své práce a profese? Co má za smysl si během dne přečíst milióny bezvýznamných mailů a zabývat se vcelku bezvýznamnými činnostmi? Připadal jsem si jako na hřišti, které mi bylo jasně určené a „nalajnované“ a já jsem postupem času zjišťoval, že již nechci ani větší. Chtěl jsem prostě pryč. Tak jsem to udělal. Neříkám, že to bylo lehké rozhodnutí, a také tam byly i vlivy, které šly mimo mě, a jen mé rozhodnutí urychlily.

Začal jsem pracovat sám na sebe, a tím jsem měl i více času – pro sebe. Již jsem se nevěnoval jen jedné činnosti – věnoval jsem se těm, kterým jsem se věnovat chtěl. A začal jsem znovu číst. Žádné success manuály, ale knihy Freuda, Junga, Millmana atd. Začal jsem opět studovat historii, která mě vždy bavila, a s hrůzou zjistil, co vše jsem zapomněl. A že vše, co se teď odehrává, již tady mnohokrát bylo a jen se periodicky opakuje. Začal jsem psát, přednášet na fakultě, abych se mohl podělit o své poznatky a zkušenosti s mladšími kolegy. To ovšem neznamená, že bych se přestal věnovat bankovnictví a byznysu. Jen se již na to dívám jinak, z jiné perspektivy.

Aktivita během pocitu pohody není účelová, působí prostě radost. Když si večer čtu, dělá mi to radost, ale nehraje tu svou roli potřeba rozšiřování vlastních znalostí? Těší-li mě sport a pěstuji-li ho, nejedná se přitom i o dosažení určitých cílů, jako je vysportovaná postava, dobrá kondice, zdraví? Jestliže se oddávám bezcílné „práci na malých věcech“, často mě napadne, snad podvědomě, něco vhodného pro mou další činnost. Udělám si poznámku, a odvíjím nit dál. Tato pohoda je v zásadě tvůrčí, přináší mi nové nápady a poznatky.

Čas dnešního člověka je přesně rozdělen mnohem víc než u lidí v minulosti.

Začátek pracovní doby – přestávka na oběd – odjezd vlaku – přílet letadla – konec pracovní doby – čas na večeři – začátek opery atd. Je to jak ve zrychleném filmu.

Hodinky, byť i hodně drahé a luxusní, jsou nepřítelem každé delší pohody. Možná více než hodinky jsou to mobilní telefony.

Pohoda předpokládá odpoutání se, i myšlenkové, od vlastní práce. To se ovšem je málokomu, kdo je přes týden plně vytížen, podaří. Zbývá neděle, ale u někoho to stále jede ve „vyjetých“ kolejích. Opět se od své práce neodloučí.

Proč se vlastně ve všech těch kurzech pro manažery nezdůrazňuje pohoda? Vždyť nám dává tvůrčí sílu a možnost vyhnout se pouhé rutině a zaměstnanosti!

Známí lidé vždy poukazovali na cenu pohody v jejich povolání. Jednou jsem navštívil jednoho z našich nejvlivnější podnikatelů, o kterém se rozhodně nedá říci, že by zahálel. Ve své kanceláři je obyčejně v šest hodin každé ráno. Byl jsem velice překvapen, když jsem ho našel, jak čte knihu, a věřte mi, že to nebyla žádná odborná literatura. Zeptal jsem se ho, zda si to v tuto dobu může dovolit. Odpověděl, že pokud by nemohl, tak by již dávno „prděl do hlíny“.

Přemrštěná aktivita je často výrazem nejistoty. Znamená to tedy, že pohoda přepokládá vnitřní rovnováhu a vědomí vlastní hodnoty. I hranice mezi pohodou a leností, nicneděláním a poklidnou zamilovanou činností bez určitého účelu je pohyblivá. Zvláště ve společnostech poskytujících služby (hotely, finanční instituce, mobilní operátoři, supermarkety atd.), je i pro vedoucí pracovníky velmi těžké vytvořit si trochu volného času. Člověk je zavalen telefonáty, meetingy, poradami a různými termíny. Agenda je do určité míry nepřítelem pohody. To jsem dobře znal.

Předsudek, že pohoda je vhodná jen pro starší lidi, a ne i pro ty mladší, je největší pitomost, co jsem kdy slyšel. Myslím si, že k pohodě nepochybně patří „zastavení“ jak v životě, tak i u všech krásných věcí, které život přináší, a je na každém, u které té věci se zastaví. Zda u krásné budovy, auta, obrazu, nebo se jen „kochá“ hezkým počasím. Pokud toto neučiní bude jen štvancem“ svého každodenního pracovního rituálu. Ale nad tím se každý musí zamyslet sám. Nejsou žádné obecné poučky, které platí pro každého.

Jak píše ve své knize „Cesta pokojného bojovníka“ můj oblíbený autor D. Millman:

Zůstaň v přítomnosti. Minulost nemůžeš nijak změnit a budoucnost nikdy nedopadne přesně tak, jak si ji plánuješ nebo jak v ni doufáš. Nikdy nebyli minulí bojovníci a nikdy nebudou budoucí. Bojovník je tady a teď. Tvůj zármutek, tvůj strach, tvůj hněv, tvá lítost, tvá vina, tvá závist, tvé plány a touhy existují jen v minulosti nebo v budoucnosti.

Anketa

Kolik času týdně trávíte relaxací (ne spánkem)?

16 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 10. 2006 23:22