Vládní krize: statisíce zakrývají miliony, média to nevidí?

Boj s korupcí je dnes synonymem pro boj za světový mír z dob socialismu. Problémy Víta Bárty totiž s vděčným zájmem médií zakrývají finančně mnohem větší machinace, ke kterým se schyluje v rámci státu.

Tento text je názorovým vyjádřením autora. Server Měšec.cz není jeho autorem a nemusí se ztotožňovat s obsahem názoru.

Sedmdesátitisícová a půlmilionová půjčka nebo úplatek, tajemné obálky, zápisy z jednání ABL, to všechno plní titulní stránky novin a přední pozice ve zpravodajských relacích. Po mnoha měsících se stává středem pozornosti novinářů problematika, která je jednoduše uchopitelná a tlumočitelná jejich zákazníkům, tedy čtenářům a posluchačům. Přece jen se snáze podává obraz obálky než složité finanční machinace spojené s podivnými fakturami za evropské předsednictví a vyvedení peněz prostřednictvím společnosti Promopro, či problematika důchodové reformy nebo ekologické superzakázky.

Rozbuškou poslední vládní krize se opět stává zdánlivě zanedbatelná 70tisícová položka. Podobně již dříve pádu Stanislava Grosse předcházely nikoliv nesrovnalosti v řádech desítek milionů, ale nedoložené příjmy potřebné pro pořízení bytu v hodnotě jednotek milionů. A mohli bychom pokračovat. Celá kauza s sebou však přináší dvě zásadní otázky:

1) Plní plat poslance či senátora i nadále funkci plného a dostatečného zabezpečení, jímž se argumentuje kvůli jeho výši?

Platy ústavních činitelů (tedy i soudců) mají být takové, aby zabezpečily, že tito ústavní činitelé nebudou podléhat korupčnímu jednání. I proto bylo jimi samými stanoveno, že základní výměra platu poslance se pohybuje okolo 60 000 Kč měsíčně a čistý plat včetně dnes již zdaněných náhrad se pohybuje od 80 000 Kč měsíčně výše. A proti tomu jde tolik diskutovaný úplatek směřovaný Jaroslavu Škárkovi ve výši 70 000 Kč jako částka, která by měla zajistit jeho loajalitu. Z psychologického hlediska je dané, že od určité výše běžných příjmů osoba, vůči níž směřuje korupční jednání, odolává potud, pokud se pro ni nabízená výše úplatku nestane zajímavou. A samozřejmě výše úplatku koresponduje závažnosti jednání, k jehož zajištění úplatek cílí.

V tomto případě je Jaroslavem Škárkou tvrzeno, že částka 70 000 Kč měsíčně měla zajistit jeho loajalitu Vítu Bártovi. Záležitost s vysokou závažností, neboť každý poslanec má být odpovědný při svém rozhodování svým voličům a svému svědomí. V tomto případě je tedy tvrzeno, že Vít Bárta považoval částku, která nedosahuje ani čistého měsíčního příjmu poslance, za adekvátní pro zajištění výhody velmi vysoké důležitosti.

Z toho lze učinit dva závěry: vycházejíce ze zjištění uveřejněného v páteční MF DNES, které Víta Bártu označuje za člověka se širokými konexemi a velmi dobrým přehledem v byznysu i politice, je možné říci, že vliv ve veřejné správě je reálné získat za poměrně velmi malé obnosy peněz. A druhý závěr je ten, že odměna poslance je v takové výši, že neplní funkci prostředku k zajištění neúplatnosti (či k zajištění běžné existence, jak tvrdí Vít Bárta o svých bývalých kolezích z poslaneckého klubu VV), jak je nám předestíráno. Měla by být tudíž zvýšena, aby zajistila nekorumpovatelnost (což při nákladech na státní rozpočet není jednoduché), nebo snížena, neboť taková výše platu je výraznou zátěží pro státní rozpočet a přitom stejně z výše zmíněného hlediska nedostatečná.

2) Proč hýbou politikou zásadně malé úplatky, ale velké zůstávají nepovšimnuty?

Vzpomeňme případ Jiřího Čunka, u něhož šlo o podezření z úplatku ve výši půl milionu, a několikaměsíční tlak vyústil v jeho konec v pozici ministra pro místní rozvoj. Již zmíněná kauza Stanislava Grosse s nedoloženými příjmy, pochybnými směnkami, strýcem Vikem, Michalem Simkaničem, Rostislavem Rodem a bytem za 5 milionů jej stála křeslo premiéra. Nebo dnešní kauza, kdy 570 000 Kč výrazně podlomilo setrvání Víta Bárty v křesle ministra dopravy.

A jak skončily velké kauzy? Pět na stole v českých v podání tajemníka Zdeňka Doležela, které měly zajistit ovlivnění privatizace Unipetrolu. Kauza se vleče na soudech a přestože dle tvrzení polské strany mělo být ve hře až 40 milionů eur úplatků, je její výsledek v nedohlednu. Nákup pandurů, pronájem gripenů i jiné vojenské zakázky, u nichž stát zřejmě přišel o miliardy? Vyšetřování víceméně vyšumělo. Pro stát nevýhodné smlouvy s Kapschem při realizaci systému výběru mýta? Je to život. A když půjdeme dále do historie devadesátých let? Podivné okolnosti spojené s deblokací ruského dluhu v řádech miliard korun? Prodej IPB belgické bance KBC za korunu a s tím spojené arbitráže s Nomurou? A vzpomínáte na osoby jménem Pepa z Honkongu a Lájos Bács?

Sousloví boj proti korupci se dnes stalo podobně profláknuté jako boj za udržení světového míru za minulého režimu. V našem podání se stává čekáním na Godota. Všichni o korupci mluví, ale odsouzen byl spíše jen malý Godotík v podobě bývalého sociálnědemokra­tického ministra Ivo Svobody, který byl arestován za vytunelování výrobce dětských kočárků Liberta, nikoliv za korupci.

Novináři jsou sedmou velmocí, což právě nyní opět dokazují, a proto by pro stát bylo dobré, kdyby se s podobnou vervou věnovali i jiným kauzám, kde jde o výrazně větší peníze.

17 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 4. 2011 19:14