Nedávné rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o zahájení správního řízení ve třech největších bankovních domech ve věci bankovních poplatků a zneužívání dominantního postavení vedlo k zamyšlení řady klientů bank i odborníků. V pátek se celá situace stala ještě zajímavější, když na mimořádné tiskové konferenci vyjádřil šéf ČS Jack Stack obavy z možných negativních dopadů celé kauzy na důvěru v bankovní sektor v ČR a podnikatelské prostředí jako takové. Skutečně se banky mohly potajmu o cenách dohodnout? Uzavřely kartelovou dohodu? Zneužily své dominance? Měly by být pokutovány?
Kartel
Nejprve si položme otázku, zda něco jako kartelová dohoda může v dnešních podmínkách vůbec existovat a zda sama o sobě představuje narušení hospodářské soutěže. Každý z nás jistě někdy zaregistroval, že dva stánky prodávající párky v rohlíku na rohu ulice mají stejné ceny. Uzavřely kartelovou dohodu? Měl by se do celé věci vložit ÚOHS? A jak je možné, že litr mléka stojí na malé rozdíly všude stejně? Je skutečně podezřelé, když stojí litr benzinu stejně na jedné straně města jako na druhé?
Za celým tímhle tajemstvím nestojí nic jiného než tzv. neviditelná ruka trhu. Její existenci popsal velikán ekonomie Adam Smith již v 18. století. V případe přibližujících se cen nejde skutečně o nic jiného než o důkaz existence fungujících tržních mechanismů. Prodáváte-li totiž stejný výrobek za vyšší cenu než vaše konkurence, a pro spotřebitele není velkou překážkou tento cenový rozdíl odhalit, jednoduše přijdete o zákazníky. Nic nového pod sluncem. Pokud tak budete chtít nadále udržet svou pozici na trhu, nezbude vám nic jiného než cenu přizpůsobit konkurenci.
Někdy na konci 19. století ve Spojených státech přišli politici na to, že určití podnikatelé uzavřeli tajnou dohodu o cenách. Vznikly tak první zákony na ochranu hospodářské soutěže. Je však takových zákonů vůbec třeba? Ve většině případů není. Pokud by například naše tři největší banky skutečně uzavřely kartel proto, aby mohly udržet ceny co nejvýše, zbude nám celá řada jiných bankovních domů, které nám rády poskytnou nižší poplatky, a získají tak nové zákazníky. Případný kartel by tak skončil dříve, než vyslovíte kouzelných pět slov: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Celá kauza je zajímavější ještě více v tom, že při pohledu do bankovních sazebníků není žádná shoda ve výši poplatků patrná. Důkaz naleznete i v článku od Petra Zámečníka. Nehledě na to, že různorodost bankovních produktů je tak veliká, že je takřka nemožné stanovit pro ně obdobnou cenu.
Co je na věci skutečně největším nebezpečím?
Pravděpodobně to, že se ve státní správě nachází lidé, kteří dodnes ne zcela pochopili, co znamená tržní hospodářství, co je zákon poptávky a nabídky, rovnovážná tržní cena či svobodný trh. Dokonalost, s jakou trhy fungují, může zákonitě vyvolávat pochybnosti, zda je to skutečně bez přičinění člověka možné. Stejně tak si ovšem můžeme položit otázku, jak je možné, že vznikl lidský gen, když je pravděpodobnost jeho vzniku takřka nulová?
Lze jen souhlasit s tím, že pan Stack vyjadřuje obavy nad negativními důsledky těchto mediálních kampaní o kartelech na důvěru občanů v podnikatelský a bankovní sektor, a že své znepokojení vyjádřil v přímém dopise představitelům našeho státu. Činí-li totiž takové kroky státní autorita (v tomto případě ÚOHS), mají mnozí občané stále představu o tom, že na celé věci něco skutečně být musí, i když by v daném případě nešlo o nic jiného než fungující tržní hospodářství a konkurenční prostředí.
Výše a struktura poplatků
Asi nejvíce iritující je pro spoustu z nás to, kolik a za co v bance platit musíme. Ano, mnohdy je to zarážející, přesto to ale stále není důvod k tomu, abychom někoho obvinili z dominantního jednání či kartelové dohody a hrozili mu přitom pokutou, popřípadě odpuzovali jeho potenciální zákazníky. Za tyto poplatky totiž dostáváme ve většině kvalitní služby, banky úvěrují naše podnikatele, akcionářům vyplácí slušné dividendy, odvádí státu obrovské daně, nadprůměrně ohodnocují své zaměstnance, zrychlují oběh peněz v ekonomice, činí nás mobilnějšími a sponzorují řadu bohulibých projektů.
Navíc platí, že výše poplatků představuje pro banky pouze jednu z možností, jak získat příjmy. Druhou možností jsou čisté úrokové výnosy. Těch se u nás nedostává v takové výši jako v ostatních vyspělých zemích nejen vzhledem k minulým rokům poznamenaným špatnými úvěry poskytnutými polostátními bankami, ale i vzhledem k naší hospodářské úrovni a kvalitě podnikatelských projektů.
Měli-li bychom někoho v ČR obvinit ze způsobu, jakým stanovuje ceny, pak je to jedině stát. Instituce typu Česká pošta, České dráhy, ČEZ a podobně jsou organizace, v nichž ceny určují státní úředníci. Jak kvalitní služby nám za tyto prostředky poskytují? Setkali jste se s tím, že by si v bance lakovala úřednice nehty? Že by vás v bance odmítli obsloužit? Pokud ne, zkuste jít odeslat doporučený dopis a zjistíte, že ve státních institucích je toto na denním pořádku… Proč nejedná ÚOHS stejným způsobem vůči České poště, která argumentuje pro své přemrštěné ceny tím, že srovnává absolutní výši poštovních poplatků se zahraničím? Ale o kvalitě služeb se nezmiňuje! Pokud by české banky jednaly stejným způsobem a chtěly by docílit alespoň průměrné výše bankovních poplatků ve vyspělých zemích, musely by je jednorázově zvýšit o 25 %!
Proč nikoho netrápí to, že někteří členové dozorčí rady, státní úředníci a ČEZ dostali za jedno její zasedání téměř milion korun? A to jen proto, že zvýšili hodnotu společnosti a její zisky, když přitom cena jeho energie neustále roste a opět je pro to jediným argumentem dorovnávání cen na evropskou úroveň… Není toto zneužití dominantního postavení? Vždyť zde nedochází ani k žádnému evidentnímu posunu v kvalitě služeb, proč tedy úředníci cenu zvýšili? Aby ji dorovnali na cenu obvyklou na světových trzích… Zajímavé, jak v některých případech stát trhu naslouchá, avšak činí-li tak bankovní ústav, hrozí mu pokuta.
