V práci se musíte chovat slušně, vyžaduje to zákon. Ale neuvádí, co to znamená

Všechny právní poměry nelze poměřovat jen právními předpisy. Vždyť právo je jen minimem morálky. Přesto zákon předepisuje i dobré mravy, které ale nikde nedefinuje.

Pojem dobré mravy se objevil nejprve v občanském zákoníku, aby byl uplatňován v občansko-právních vztazích. Dříve si právo pomáhalo „pravidly socialistického soužití“. Čtěte také: Trestem za neposlušnost může být vrácení daru 

Podle zásad dobrých mravů je však nutno postupovat i ve vztazích pracovně-právních, zvláště mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.

Zákoník práce a dobré mravy

Zákoník práce používá pojmu dobré mravy na několika místech, v několika svých ustanoveních.

V ust. § 13 odst. 5 uvádí: Zaměstnavatelé jsou povinni pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních vztahů v souladu s tímto zákonem, s ostatními právními předpisy a s dobrými mravy.

V ust. § 14 odst. 1 stanoví: Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V ust. § 261 odst. 3 zakotvuje: Za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

V ust. § 265 odst. 1 předepisuje: Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Základní zásady slušnosti

Uvedené normy bývají někdy nazývány zásadou slušnosti v pracovněprávních vztazích. Jde jednak (a především) o ustanovení upravující některé ze základních zásad pracovně-právních vztahů a jednak (dále) o ustanovení upravující některá obecná pravidla odpovědnosti za škodu. Čtěte také: Zranění na team-buildingu je pracovním úrazem

V praxi by se měly, pokud jde o základní zásadu zakotvenou v ust. § 13 odst. 5 zákoníku práce, projevit např. v zaučování a předávání zkušeností mladším zaměstnancům, vzájemné pomoci při plnění pracovních úkolů atp.

Základní zásada zakotvená v ust. § 14 odst. 1 zákoníku práce má bránit tzv. šikanóznímu výkonu práva, kterého se v praxi využívajíce svého silnějšího postavení dopouštějí zvláště zaměstnavatelé, cílem jednání účastníků pracovně-právních vztahů však musí být dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nikoliv způsobení újmy druhému účastníku. Čtěte více: Šikana na pracovišti a jak se jí bránit

Nedefinuje zákon, ale teorie a hlavně judikatura

Zákoník práce, občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici dobrých mravů nebo porušení dobrých mravů. Například v komentáři k občanskému zákoníku (Bičovský, J., Fiala, J., Holub M.: Občanský zákoník, Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou, 7. doplněné vydání, Linde Praha a.s., 2001) se uvádí: Co to jsou dobré mravy, není nikde stanoveno. Jsou to pravidla morálního charakteru, i když mohou za stanovených okolností nabýt povahy právní normy. Za různých okolností síla jednotlivých mravních pravidel může být různě hodnocena a podléhá i společenskému vývoji. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.

Pokud se týče judikatury (stanovisek, výkladů a rozhodovací praxe soudů), je velmi často citován rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 137/93. Tento odvolací soud k pojmu dobré mravy jako jeden z prvních v soudní praxi uvedl: Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.  Čtěte také:  Za všechny škody a chyby platit nemusíte, přestože za ně zodpovídáte

V právních předpisech tedy výklad pojmu „dobré mravy“ nenalezneme, jejich obsahem se však několikrát zabýval i Nejvyšší soud České republiky (např. ve svém rozsudku, který byl publikován č. 19/1998 Sb. rozh.). Podle jeho výkladu (stanoviska) se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihující podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ekonomickou, právní i sociální integrací nabývají dobré mravy postupně mezinárodního (evropského) charakteru, který postupně převáží nad jejich dosavadním národním (státním) pojetím. V rozporu s dobrými mravy je jednání (právní úkon), které se nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale přesto je z hlediska mravních zásad, na kterých spočívá společnost, nežádoucí.

Úmyslná jednání proti dobrým mravům

Jako jednání v rozporu s dobrými mravy by v oblasti pracovně-právních vztahů bylo možno posoudit např. následující situace:

Zaměstnavatel sjedná se zaměstnancem v rámci dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce odměnu, která sice není nižší než minimální mzda, ale jejíž výše je výrazně nižší, než by činila úroveň mzdy, resp. platu, pokud by byl daný úkol zabezpečován v rámci pracovního poměru, tedy výrazně nižší, než je na trhu práce (nebo přímo u zaměstnavatele), resp. podle příslušných právních předpisů obvyklá výše mzdy nebo platu za stejnou práci, resp. za práci stejné hodnoty.

V rozporu s dobrými mravy bude tzv. mobbing nebo bossing čili jednání spočívající v systematickém psychickém pronásledování nebo šikanování zaměstnance (v prvém případě kolegy – spoluzaměstnanci a ve druhém případě dokonce nadřízeným – vedoucím pracovníkem), které zpravidla směřuje k tomu, aby postižený zaměstnanec ukončil pracovně-právní vztah u zaměstnavatele a jehož součástí bývá i postih či znevýhodnění zaměstnance za to, že se zákonným způsobem domáhá svých práv, vyplývajících z pracovně-právního vztahu, včetně ochrany právě před takovým šikanózním jednáním.

Případ ze soudní praxe

Pokud jde o reálný pracovně-právní spor projednávaný soudy, pak je možno uvést poměrně nedávný případ, který projednal Nejvyšší soud ČR a uzavřel svým rozsudkem ze dne 15. dubna 2010 spis. zn. 21 Cdo 1288/2009. Čtěte také: Vyhodit zaměstnance na hodinu, aniž by cokoliv provedl? Brzy možná standard

Další použitelné judikatury

Protože výkon práva vylučuje protiprávnost (stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím), je třeba, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik určité újmy (majetkové, popř. nemajetkové) na straně dalšího účastníka právního vztahu. 

Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný. Toto zneužití výkonu subjektivního práva (označované rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů, zákoník práce nepřipouští.

dan_nemovitost

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu spis. zn. 21 Cdo 2842/2004 ze dne 15. srpna 2005)

Použitá literatura: Jouza, L.: Úmyslné jednání proti dobrým mravům, Právní rádce č. 7/2010, Economia a.s.