Velká deprese: V čem Einstein spatřoval příčiny krize?

Einsteinův život ve třicátých letech minulého století

Albert Einstein (1879 – 1955) je v našem povědomí zapsán jako fyzik a vědec, který díky svému brilantnímu myšlení dokázal pochopit a popsat souvislosti mezi mnoha fyzikálními jevy a teoriemi. Einstein byl nejenom geniálním fyzikem, teoretikem a popularizátorem vědy, ale i osobností, která se zamýšlela nad příčinami problémů souvisejících s Velkou depresí třicátých let. Důkazem pro to jsou úvahy, které Einstein napsal v některých pasážích souboru vlastních článků Jak vidím svět (Mein Weltbild), vydané v roce 1931.

Bylo to v době, kdy světem hýbaly dopady ochromení celosvětového hospodářství, doby masové nezaměstnanosti a rostoucího sociální napětí. Krize třicátých let skončila druhou světovou válkou, v Německu nastoupil fašismus, Einstein byl v roce 1933 zbaven německého občanství, jeho majetek byl zkonfiskován a za jeho dopadení byla vypsána odměna. Einstein se usadil ve Spojených státech, kde působil jako emeritní profesor a v roce 1941 získal americké občanství.

Einsteinovy úvahy o krizi v době Velké deprese a jejích příčinách

Kolem roku 1930 Einstein uvažoval nad povahou nastalé krize takto: Podle mého přesvědčení naše soudobá krize nemá povahu krizí dřívějších, protože – díky rychlému pokroku výrobních způsobů – vyvěrá ze zcela nové situace: k výrobě veškerého množství životně důležitých spotřebních statků je dnes zapotřebí už jenom nepatrné části lidské pracovní síly, jaká je k dispozici. [1] Čtěte více: Krize končí, plynule přecházíme do recese

Na tuto úvahu navazují i dále uvedené Einsteinovy úvahy o příčinách krize. Jako základní příčinu krize Einstein jmenuje technický pokrok: Pro mne je naprosto zřejmé, že v technickém pokroku, ač ten by sám o sobě byl s to sejmout z člověka valnou část břemene, jakým je nelehká práce k obživě, tví i hlavní příčina současné bědné situace. Situaci Einstein dále rozebírá následujícími úvahami: Z důvodů, které tu nehodláme rozebírat, je totiž ve svobodné ekonomice většina lidí nucena vydělávat si na existenční minimum prací ve mzdě. Ze dvou továrníků vyrábějících totéž zboží je tedy za podmínek jinak stejných schopen produkovat levnější zboží ten z nich, který zaměstnává méně dělníků, to jest nutí jednotlivého dělníka pracovat tak dlouho a tak intenzívně, kolik vůbec dovoluje přirozené ustrojení člověka. Z toho ovšem nutně vyplývá, že při dnešním stupni vývoje pracovních postupů najde uplatnění jenom část pracovních sil. Tato část se nerozumně přetěžuje, a zbytek je z výrobního procesu automaticky vyřazen. [1]

Podle Einsteina tedy velká část občanů díky racionalizaci a růstu produktivity ztratila koupěschopnost, což popisuje následujícími slovy: Zásadní nešvar vidím v tom, že se téměř neomezená svoboda na trhu pracovních sil snoubí s neuvěřitelnými pokroky ve výrobních technologiích. Aby se vyrobilo všechno, co je nezbytné pro dnešní potřeby, na to stačí daleko méně pracovních sil, než kolik jich je k dispozici. Z toho povstává nezaměstnanost a nezdravá konkurence mezi námezdními pracovníky, a tyto dva jevy vedou k poklesu koupěschopnosti a tím k neúnosnému útlumu veškerého hospodářského koloběhu. [1] Čtěte více: Jak si stojí komodity během krize a co můžeme od nich čekat?

Vedle rapidního růstu produktivity, poklesu zaměstnanosti a ztráty koupěschopnosti Einstein uvažoval i problémy, které způsobovalo navázání měny na zlato (zlatý standard). Konkrétně k tomu napsal: Měna představovaná zlatem má podle mého názoru velkou nevýhodu v tom, že snížení zlatých zásob vede automaticky ke snížení objemu úvěrů, jakož i množství platebních prostředků v oběhu. Takovému snížení se nestačí dost rychle přizpůsobit ceny ani mzdy. [1] Čtěte více: Jak porozumět měnovému trhu? 

Co podle Einsteina skutečnými příčinami krize třicátých let nebylo

• Příčinou krize není nadvýroba

  Tady je nutné rozlišovat mezi dvěma věcmi, totiž mezi vlastní nadvýrobou a nadvýrobou zdánlivou. Vlastní nadvýrobou rozumím výrobu tak vysokou, že převyšuje potřebu. V současné době to snad platí pro automobily a pro pšenici ve Spojených státech, i když i o tom lze pochybovat. Většinou se „nadprodukcí“ myslí stav, kdy se jistého druhu zboží produkuje víc, než kolik ho lze za panujících okolností prodat, vzdor tomu, že spotřebitelé jinak nemají spotřebního zboží dostatek. Já říkám tomuhle stavu nadvýroba „zdánlivá“. V tomto případě se nedostává nikoliv potřeby, nýbrž koupěschopnosti spotřebitelů. Taková zdánlivá nadvýroba je jen jiným výrazem pro krizi, a proto se jí sama krize vysvětlit nedá, kdokoliv tedy chce ze současné krize vinit nadprodukci, ohání se důvody jen zdánlivými. [1]

• Poválečné reparace nejsou vysvětlením

  Závazek platit reparace leží na bedrech dlužnických zemí a na jejich hospodářství. Tyto závazky nutí takové země, aby vyvážely za dumpingové ceny, a tím poškozují i věřitelské státy. To se nedá nijak popřít. Ovšem to, že se krize objevila i ve Spojených státech chráněných vysokými celními bariérami, dokazuje, že zmíněné závazky nemohou být hlavní příčinou světové krize. I současný nedostatek zlata v dlužnických státech, způsobený reparacemi, může se uvádět nanejvýš jako argument ve prospěch zrušení těchto plateb, ne však jako vysvětlení světové krize.

  Budování mnoha dalších celních bariér, narůstání neproduktivních zbrojních výdajů, politická nejistota z latentního nebezpečí války, to všechno povážlivě zhoršuje situaci Evropy, ale Ameriky se tohle nijak podstatně netýká. Že se krize začíná objevovat i tam, to dokazuje, že v tomhle nejdůležitější příčiny být nemohou. Mocnosti jako Čína a Rusko vypadají ze hry: ani tahle úhona světovému hospodářství se v Americe nemůže nijak silně projevit, nemůže být tedy hlavní příčinou krize. [1]

Jaká řešení mohly krizi třicátých let podle Einsteina vyřešit?

(i)Experiment spočívající ve využití plánovaného hospodářství

Logicky nejjednodušším, ale i nejriskantnějším způsobem, jak dosáhnout takového stavu, je totální plánované hospodářství, výroba a rozdělování životně důležitých spotřebních statků celým společenstvím. V podstatě o tohle se dnes pokoušejí v Rusku. Hodně bude záviset na tom, jakých výsledků se dobere tenhle obrovský pokus. Bylo by opovážlivé tu cokoliv předvídat. Čtěte více: Dění na trzích: Konec volného pádu? 

Nemá takový toporný a centralizovaný systém hospodářství sklon uzavírat se jakýmkoliv prospěšným novinkám, nepodlehne pokušení ekonomického ochranářství? Musíme se samozřejmě mít na pozoru, aby takovéto pochybnosti v nás nevybujely do podoby předsudků, protože ty brání vytvořit si objektivní úsudek.

(ii)Jako řešení respektující tradice Einstein rozebírá:

Přirozenou cestou se tyto nesnáze dají podle mého názoru odstranit takto:

1. Ze zákona se odstupňovaně podle jednotlivých profesí sníží pracovní doba, současně se pevně stanoví minimální mzdy, aby se tak mohla regulovat kupní síla obyvatelstva v souladu s disponibilní zbožní výrobou. Musí pečovat o to, aby se konkurence pracovních sil držela ve zdravých hranicích, aby se všem dětem zajistil solidní rozvoj a aby mzda za práci byla dostatečně velká a vyrobené statky se tak mohly i spotřebovat.
2. Bude se regulovat množství obíhajících peněz a objem úvěrů, udržovat stabilní průměrná cena zboží, odbourají se jakákoliv mimořádná krytí.
3. Zákonem se stanoví cenové limity zboží, které nemá konkurenci, protože je vyrábějí producenti sdružení v monopolech a v kartelech. [1]

(iii) Vyřešení problému kolísání hodnoty peněz

Jsem také toho názoru, že se musí zabránit kolísání hodnoty peněz, tím, že se zlatý standard nahradí standardem nějakého pevně stanoveného souboru zboží vybraného podle struktury spotřeby (…). Když se zavede tento modus, bylo by možné připustit určitou „inflaci“ oproti dnešní peněžní hodnotě, pokud se má za to, že stát takového daru, který se mu poskytne, užije opravdu rozumně. [1] Einstein ve svých úvahách mimo jiné poukazuje na „bezútěšný zmatek, jaký panuje v názorech odborníků“ a uvádí, že adekvátní opatření mohou připravit nezávislí odborníci podle věcných hledisek.

Závěr

Pokud v globálním měřítku klesá koupěschopná poptávka, nutí to vyslovit domněnku, že i dnešní krize je jiné povahy, než byly krize dřívější. V souvislosti s dnešní krizí v úhlu pohledu Einsteinových myšlenek vyvstává několik otázek: Čím to, že i dnes v názorech odborníků panuje bezútěšný zmatek? Nejsou běžně uváděné příčiny situace, jako je hypoteční krize, toxická aktiva nebo předlužení domácností, jen příčinami zdánlivými? Čím to, že není slyšet názor nezávislých odborníků a situaci komentují zejména zástupci skupin, jejichž zájmy jejich komentáře a vyslovená doporučení nutně ovlivňují? Nemělo by být množství obíhajících peněz a objem úvěrů regulováno jinak? Nemohl by být právě peněžní systém nekrytých peněz a krytí peněz dluhem příčinou neodvratné nestability? Nevede nastavení dnešních ekonomických systémů a jejich dynamika, ve vazbě na výše zmíněné otázky, k nezaměstnanosti a nerovnováze mezi výrobou a spotřebou? Nedochází díky racionalizaci, růstu produktivity a přesunu výroby směrem na východ ke ztrátě koupěschopnosti v západních ekonomikách? Čtěte více: Nikdo neví, kdy skončí finanční krize 

Literatura

[1] ZDROJ: Einstein, A. Jak vidím svět. Lidové noviny 1993. ISBN 80–7106–078-X