Spočítejte si...

Zavřít

Úspory už nejsou žádoucí. Měli bychom více utrácet a investovat

Proč není cílem centrální banky odměňovat spořivce? Protože úspory teď nejsou pro ekonomiku žádoucí. Jsme skutečně národ drobných střadatelů bez chuti se zadlužovat?

Úroky z vkladů nepokrývají inflaci a úspory střadatelů jsou požírány. A to je prý dobře, protože uvolňování měnové politiky není cvičením, které by mělo spořivce odměňovat. Lidé v Česku více spoří, než utrácejí. Převládá konzervativismus, neochota se zadlužovat. Úspory nejsou pro ekonomiku v tuto chvíli žádoucí, a proto je třeba činit i nepopulární měnově politické kroky. Předluženost ve spodních částech příjmového rozlišení je sice vysoká, ale ti kdo úspory mají, by měli více utrácet a investovat.

Uvolňování měnové politiky spořivce odměňovat nebude

Díky inflační politice jsou úspory napříč světem po troškách inflačně rozpouštěny a lze předpokládat, že tomu tak bude i do budoucna. V lednu 2013 reagoval guvernér České národní banky (ČNB) Miroslav Singer na konstatování, že výše úrokových sazeb z vkladů nepokrývá ani výši inflace a růst cen požírá střadatelům úspory takto: Ano, udělali by proto lépe, kdyby někteří z nich – ti, kteří uvažují o tom, že by si něco pěkného koupili – šli a koupili si to. Teď bude ještě období lednových a únorových výprodejů, no tak jéje, hurá do obchodů. Uvolňování měnové politiky není cvičení, které má za cíl odměnit spořivce. Úspory domácností navíc stále stoupají.  

O měsíc později věc komentoval víceguvernér ČNB Mojmír Hampl:  Když jsou některá řešení volená v zemích, kde jsou domácnosti – v průměru v čisté dlužnické pozici – jako třeba v Británii nebo USA, pak mají jistá měnová rozhodnutí úplně jiné dopady než v zemích, kde jsou lidé čistí věřitelé svých finančních institucí a mají pořád v průměru víc svých vkladů než závazků.

V prvním kole uvolňování se centrální banky napříč světem zasloužily o potlačení nominálních úrokových sazeb se snahou dostat reálné úrokové sazby do záporných hodnot. Centrální banky se pokouší učinit reálné úrokové sazby nižší, aby stimulovaly úrokově citlivé výdaje, jako je bydlení nebo dluhového financované jiných investic. Díky tomu nastává oživení, o kterém by oponent mohl říci, že byla snížena laťka, aby byly realizovány i neproduktivní investice. Pro vybřednutí ze stagnace je přece nutné motivovat k většímu utrácení, ať už za spotřebu, tak investice. 

Úspory teď nejsou pro ekonomiku to nejlepší

Miroslav Hampl, víceguvernér ČNB, si v listopadu 2014 v návaznosti na odůvodňování devizových intervencí a oslabení kurzu koruny posteskl, že lidé tady pořád v průměru více spoří, než si půjčují. Podobně hovořil v lednu 2013 i guvernér ČNB Miroslav Singer: Máme tady tradiční konzervatismus českého spotřebitele a investora, který se projevuje ve spořivosti a neochotě se zadlužovat. Nyní se to ještě znásobilo. Přišly zahraniční jevy, které nepřispěly ke zlepšení nálady, dokončovala se fiskální konsolidace. To všechno srazilo domácí poptávku.

Vysvětlení, proč by české domácnosti při zadlužování a utrácení neměly být zdrženlivé, guvernér ČNB poskytl v listopadu 2014: S úsporami je to stejné jako s otužováním a dalšími věcmi, které jsou zdravé. V rozumné míře jsou zdravé, není úplně zdravé pro ekonomiku, když úspory prudce rostou v dobách, kde ta ekonomika trpí nedostatkem poptávky, proto centrální banky pak sahají k tomu, že snižují úroky, dostávají se na nulu, některé zkouší dokonce záporné sazby, což rozhodně nesvědčí o tom, že by si naši kolegové v ECB nebo třeba v dánské centrální bance mysleli, že úspory jsou pro jejich ekonomiky v tuto chvíli to nejlepší. Prostě ta měnová politika se v tomto smyslu mění s cyklem. Na vrcholu cyklu při přehřívání ekonomiky jsou úspory to nejlepší, na spodku ne.

Od víceguvernéra Hampla se v souvislosti s obhajobou používání měnového kurzu jako měnově politického nástroje veřejnost mohla také dozvědět, že v národě drobných střádalů nemůžete očekávat, že takovýto měnově politický krok bude pro kohokoliv v krátkém období populární. Problém obtížnosti komunikovat pozitivní dopady cíleného oslabování kurzu koruny pro naplnění inflačního cíle (dosažení růstu cen) má být také v tom, že všichni domácí politici i domácí analytici i domácí ekonomové jsou nakonec prostě Češi. Prostě žijeme v zemi, kde obyvatelé mají v průměru více úspor než půjček, kde obyvatelstvo v průměru jsou ne čistí dlužníci, ale čistí věřitelé, je prostě strašně snadné prodat nějaký argument, který brnká na tu správnou strunu domácího střádala, komentoval situaci v listopadu 2014 Hampl.

A co rostoucí zadlužení, je to problém?

Jinak zaměřený komentář, týkající se zadlužování českých domácností jsme se mohli dozvědět v lednu 2013 od tehdejší členky bankovní rady Evy Zamrazilové: (…) předluženost se začala objevovat v letech 2005, 2006, 2007. Ale tehdy nepřesáhl podíl problémových domácností pět procent. Nárůst za těch pět let je viditelný, bohužel. 

Ve vztahu k zadluženosti Zamrazilová tehdy prohlásila: Naši analytici sledují takzvanou předluženost domácností. Předluženost nastává, když náklady na splácení dluhu překročí polovinu čistého příjmu domácností po odečtení nezbytných výdajů. Předluženost se během krize přenáší i do středně příjmových skupin, do třetího kvintilu, což je průměrná nebo mediánová domácnost. To je docela nepříjemná věc. U průměru je předluženo asi patnáct procent domácností, u domácností s nejnižšími příjmy se už podíl blíží pětadvaceti procentům. To už začíná být problém. Zadlužení či předlužení se zdá tedy být problémem spíše pro spodní části příjmových skupin.

Nejsme předlužená ekonomika, která by potřebovala drasticky šetřit, popsal guvernér Singer v lednu 2013. Sdělení je ale nutné vyslechnout až do konce, utrácet a investovat by měly ty segmenty obyvatel, kteří peníze mají: (…) přibývají úspory. A my nejsme země, která by šetřila nějak málo nebo která by obecně, teď nemluvím o segmentech obyvatelstva, které bohužel se nachází na těch spodních částech toho příjmového rozlišení. Ale obecně prostě nejsme předlužená ekonomika, která by si potřebovala přitáhnout mzdu a dramaticky šetřit na úrovni obyvatel nebo podniků a přesto vlastně přibývá v bankách úspor. Jinými slovy, my se snažíme změnit toto chování a svým způsobem tlačit jak firmy, tak lidi do toho utrácení, investování prostě proto, že mimo jiné ten slabší kurz jim dává vyšší míru jistoty, že budou mít tu práci.

Z makroekonomického pohledu se nad úsporami zamýšlel v lednu 2013 publikovaném článku „Kdo šetří, má za tři“ víceguvernér Vladimír Tomšík společně s Martinem Mandelem. V souvislosti s deficitem běžného účtu ČR uvedli: (…) platí, že za předpokladu stabilních investic zlepšení běžného účtu platební bilance vyžaduje zvýšení soukromých nebo vládních úspor. (…).

Míra českých úspor je prostě nízká:  Míra hrubých národních úspor vyjádřená v poměru k HDP má v ČR dlouhodobě klesající trend (z 28,6 % v roce 1995 na pouhých 20,7 % v roce 2011). V posledních letech je tato míra úspor nízká – zejména ve srovnání se zeměmi, které na rozdíl od nás vykazují přebytek běžného účtu platební bilance (Německo či Rakousko).  

Za nízké úspory mohou právě domácnosti a také jejich nízké příjmy: Při podrobnější sektorové analýze zjistíme, že problém nízké míry hrubých národních úspor není ani tak v sektoru firem jako právě u domácností. Vysvětlení, že naše míra úspor je nízká, protože české domácnosti mají nižší příjmy ve srovnání s německými a rakouskými domácnostmi, je logické. Na druhé straně to nic nemění na tom, že nelze žít do nekonečna s deficitem běžného účtu.

Dále v článku Tomšík s Mandelem vysvětlují, že některý typ úspor je nežádoucí a škodlivý.  Český termín úspory se používá ve dvojím smyslu. Zaprvé ve smyslu anglického „saving“, což je toková veličina, kterou v národohospodářské statistice vyjádříme jako rozdíl mezi důchodem a spotřebou. Zadruhé ve smyslu anglického „savings“, což je naopak stavová finanční veličina, která může mít například formu bankovního vkladu. Tento dvojí smysl termínu úspory musíme důsledně rozlišovat, pokud se zaobíráme problematikou růstu úspor při poklesu spotřeby domácností. Tento pokles v krátkém období sice znamená růst tokových úspor, ale pouze díky nárůstu neplánovaných zásob hotových výrobků podniků. Je zřejmé, že tento způsob růstu míry úspor není žádoucí a je jen dočasný. Řešením je rychlá „reorientace“ výrobců na investice a export.  

Přetlumočíme-li to, šetřit bychom měli pravidelně každý měsíc tím, že část našeho příjmu neutratíme a ušetříme (tokové úspory). Pokud ovšem ve strachu přestaneme ve stejný čas razantně utrácet všichni, množství nastřádaných peněz sice vzroste (stavový stav), ale bude to za cenu neprodaného zboží a služeb a ochromené ekonomiky. Protože firmy díky takovým škrtům v rozpočtech neprodají, budou se nedostávat peníze na výplaty a zaplacení dodavatelům. V konečném důsledku klesne i zaměstnanost. Pokud ale výrobci (třeba i díky oslabené koruně) budou více vyrábět na export, úspory se přemění na devizy – a devizové rezervy se pro ucpání díry v platební bilanci přece hodí. 

Zadlužení domácností roste, často kvůli nemovitostem 

V předehře finanční krize zadlužení nefinančních podniků a domácností v mnoha zemích OECD dosáhlo historicky vysokých úrovní. Domácnosti zjistily, že díky dostupnosti úvěrů, nízkým úrokovým sazbám a menším splátkám, mohou obsluhovat více dluhů, než dříve. Ještě v 80. letech v mnoha zemích byla průměrná domácnost zadlužena ve výši kolem 50 % svých čistých příjmů. O pouhých dvacet let později tento poměr poskočil na dvoj- i více- násobek. Poměr zadlužení domácností je ve většině vyspělých ekonomik podobný, výjimku tvoří Nizozemí, kde je tento poměr vyšší a Německo a Francie, kde jsou poměry nižší. 

V souladu s těmito trendy roste i zadlužení českých domácností. Zatímco v roce 2000 se dluh pohyboval kolem 100 mld. korun, v roce 2010 to již byl 1 bilion korun. Velkou část z tohoto dluhu, přibližně 700 mld. korun, tvořily úvěry na bydlení. Skutečnost, že za celkovým nárůstem závazků domácností stojí růst dluhu vyplývajícího z investic do nemovitostí, je příznačná pro zadlužení domácností napříč různými zeměmi.

Obrázek 1: Úvěry českým domácnostem a neziskovým institucím sloužícím domácnostem (NISD) v korunách i cizí měně (v mil. Kč)

Zdroj: Databáze ČNB

Rostoucí ceny bydlení jsou popoháněny na pozadí stojící úvěrovou bublinou a uvolněnou měnovou politikou. Také lze vyslovit hypotézu, že vzniklý dluh byl použit k nafouknutí hodnoty aktiv, v tomto případě nemovitostí. 

Domácnosti mladé a domácnosti s nízkými příjmy jsou za takové situace obzvláště náchylné k nemovitostním cenovým šokům, i přes nízké úrokové sazby pro ně mohou být náklady na obsluhu dluhu tíživé. 

V situaci přehřátých cen nemovitostí mohou existovat domácnosti, pro které by splasknutí nemovitostní bubliny znamenalo záporné vlastní jmění – i po prodeji nemovitosti a jiného majetku by jim zůstaly jen dluhy. A pak že je lepší investovat, než střádat. Pro každého to v každém okamžiku neplatí.

49 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 2. 2015 14:02