Spočítejte si...

Zavřít

Úspory neúročit! Jen díky úrokům nezbohatnete

Úspory neúročte, s úroky nepočítejte. Rentiéry čeká tichá, bezbolestná finanční smrt. Jenže nebude novodobá smrt rentiérů ukončena inflací nebo měnovou reformou?

Požitkářství, Neprozíravost, Štědrost, Přepočtení se, Marnivost a Marnotratnost nás nutí k utrácení, díky jejich působení roste celková poptávka, roste zaměstnanost a ekonomice se daří. Proti nim ale stojí Opatrnost, Předvídavost, Vypočítavost, Zlepšení vlastní situace, Nezávislost, Podnikavost, Hrdost a Lakomství, které sklon ke spotřebě snižují. Jak chtěl před osmdesáti lety naše lakomství a opatrnost léčit slovutný Keynes? Proč mělo pomoci snižování úrokové míry?

Peníze dělají peníze a ten, kdo je bohatý, si může dobře přilepšit díky rentě, nájmu, dividendám anebo úrokům. Když rentiér někomu půjčí peníze, třeba tím, že koupí dluhopis, může inkasovat pravidelnou rentu v podobě úroku. Zatímco člověk, který se živí rukama a musí pro svou obživu pracovat, bohatého rentiéra může živit třeba jen jeho finanční kapitál, který se v čase rozmnožuje.

V roce 1936 anglický ekonom John Keynes (1883–1946) v závěrečných poznámkách knihy Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vyslovil předpověď, že rentiéry čeká tichá bezbolestná smrt: Pokládám (…) rentiérskou stránku kapitalismu za přechodnou fázi, která skončí, jakmile splní své poslání. V Keynesově knize se objevily i další energické ideje, které se na rozdíl od jiných často necitují: Hlavními nedostatky ekonomické společnosti, ve které žijeme, jsou neschopnost zajistit plnou zaměstnanost a náhodné a nespravedlivé rozdělení bohatství a příjmů.

Zajištění zaměstnanosti

Byla to doba Velké hospodářské krize, vládla velká nezaměstnanost a Keynes chtěl provést rozbor, který měl odhalit, čím je určována výše zaměstnanosti. Přišel s tím, že výše zaměstnanosti je určena průsečíkem funkce celkové nabídky s funkcí celkové poptávky. Dnes by makroekonomové hovořili o agregátní nabídce a agregátní poptávce. Právě poptávka má být podle Keynesova pohledu tím, co ovlivňuje výnosy. Platí:

Poptávka → zaměstnanost → výnosy.

Pokud bude skomírat poptávka, bude skomírat i zaměstnanost, což ovlivní i výnosy investic a ochotu investovat. Díky tomu může klidně vzniknout paradox nouze uprostřed nadbytku – nedostatečnost poptávky způsobí zastavení růstu zaměstnanosti. A tak bohatá společnost bude (…) nucena nalézt mnohem rozsáhlejší možnosti investic, má-li být sklon jejích bohatších členů ke spoření slučitelný se zaměstnaností jejích chudších členů. Je-li v potenciálně bohaté společnosti podnět k investicím slabý, působení zásady efektivní poptávky ji donutí, a to přes její potenciální bohatství, aby snižovala svou skutečnou produkci (…) 

Klesající poptávka a zaměstnanost.
Autor: Autor.

Klesající poptávka a zaměstnanost.

Kulhající spotřeba

Jediným cílem veškeré hospodářské činnosti je spotřeba. Právě když něco spotřebováváme, vytváříme prostor pro to, aby někdo spotřebované vyrobil, aby získal práci a aby produkční kapacity představující kapitál byly zaměstnány. Práci tak získá i kapitál a jeho vlastník získá výnos. Čím větší bude spotřeba, tím větší může být zaměstnanost nejen lidí, ale i jiných zdrojů. Spotřeba tedy prospívá hospodářskému růstu.

V případě jednotlivců sklon ke spotřebě podle Keynese ovlivňuje změna jednotky mzdy (tedy kolik korun uvidí ve výplatě), čistý příjem (kolik z výplaty skutečně přistane v naší peněžence), změny kapitálových hodnot (ztráty nebo výnosy z našeho majetku, jako jsou akcie), změna diskontní míry (odhad budoucího z(ne)hodnocení peněz), změny v daňové politice (o kolik nás oškube stát) a změny v odhadu vztahu mezi přítomnou a budoucí hladinou příjmů (jak vidíme naše budoucí výdělky). Existuje několik pohnutek, které nás ke spotřebě motivují: Požitkářství, Neprozíravost, Štědrost, Přepočtení se, Marnivost a Marnotratnost. Proti pohnutkám ke spotřebě Keynes postavil několik důvodů toho, proč jsou jednotlivci při utrácení zdrženliví – existuje psychická motivace spotřeby.

Psychologie motivace spotřeby.
Autor: Autor.

Psychologie motivace spotřeby.

I v případě úspor vytvářených orgány ústřední a místní správy, různými organizacemi a obchodními společnostmi existují zřejmé důvody pro sklon k úsporám: snaha zajistit likviditu a čelit nepředvídaným událostem (mít pohotové rezervy), zajištění zdrojů pro investice (možnost financovat i větší výdaje bez potřeby zadlužení se), zlepšení vlastní situace možností budoucího čerpání rezerv (odkládat stranou pro strýčka Příhodu) a držení finančních rezerv z důvodu finanční opatrnosti.

Jedna z věcí, která Keynesovi vrtala hlavou, byl dopad existujícího nerovnoměrného rozdělení bohatství a dosažené životní úrovně na spotřebu a utrácení. Doslova v tomto ohledu napsal: Hlavními nedostatky ekonomické společnosti, ve které žijeme, jsou neschopnost zajistit plnou zaměstnanost a náhodné a nespravedlivé rozdělení bohatství a důchodů. I když v této oblasti již v Keynesově době bylo pokroku dosaženo přímým zdaněním a dědickou daní, u růstu kapitálu jsme z velké části odkázáni na to, kolik ze svých přebytků ušetří bohatí lidé.

Nutnost snížit úrokovou míru

Zatímco Karel Marx přemýšlel o tom, že bohatí akumulují kapitál a chudí chudnou, John Keynes přemýšlel, jak tento problém kapitalistické ekonomiky řešit jinak než znárodňováním. Středobodem léčby měla být úroková míra a její snižovaní. Keynes k tomu doslovně napsal: Dosud byla mírně vysoká úroková hladina ospravedlňována nutností zajistit dostatečný podnět ke spoření. Jenže co když bohaté, kteří už tak mají přebytky, není zapotřebí vysokým úrokem k úsporám motivovat? Pak je nutné je snížením úrokové míry postrčit k tomu, aby více utráceli a investovali. Byla to vlastně výzva ke snížení úrokové míry vzhledem k rentabilitě jiných investičních alternativ („tabulce mezní efektivnosti kapitálu“). Takové opatření mělo pomoci udržet zaměstnanost.

Jak se masa existujícího kapitálu zvětšuje (třeba množství továrních hal, nákupních center, bytových domů), klesá ziskovost, a tak bude pravděpodobně úroková míra nepřetržitě klesat, předpovídal Keynes. To ale neznamená, že by užívání kapitálových statků nestálo nic, ale jen to, že by jejich výnos musel krýt o něco více než jejich znehodnocení následkem opotřebování a zastarávání plus určitou nevelkou přirážku ke krytí rizika a k odměňování zvláštní znalosti a bystrozrakosti. Výsledným důsledkem měla být euthanasie rentiéra a vznik stále více rostoucího útlaku kapitalistů, jehož účelem je těžit z hodnoty kapitálu, která vyplývá z jeho vzácnosti. Keynes tedy předpokládal, že objem kapitálu by mohl dosáhnout bodu, kdy přestane být nedostatkový – a když ho bude nadbytek, už nebude tolik vydělávat.

Keynesova léčba

Keynes se ve své obecné teorii zabýval tím, jak podpořit hospodářský růst a zajistit zaměstnanost zdrojů (jak práce, tak i kapitálu). Problémem, který souvisí se skonem k úsporám, je pokles celkové poptávky: Je-li efektivní poptávka nedostačující, ponechávání zdrojů ladem nejenom vyvolává ve veřejnosti nesnesitelné pohoršení, shrnul problém nedostatečné poptávky Keynes.

Léčba podle Keynese
Autor: Autor.

Léčba podle Keynese.

Byl-li zahraniční obchod prostředkem udržení zaměstnanosti, pak to vyžadovalo násilné prosazování prodejů na zahraničních trzích a omezování importů, problém nezaměstnanosti se přesunul na bedra jiných zemí. Pokud bylo možné problém zaměstnanosti za podmínek možné laissez-faire řešit jen konkurenčním bojem o trhy, související komplikací bylo zvýšení napětí a nerovnováh.

Je ale jisté, že společnost již déle nestrpí stav nezaměstnanosti, který, až na krátké období rozmachu, je průvodním zjevem – a podle mého názoru nevyhnutelným průvodním zjevem – soudobého kapitalistického individualismu. I když byl Keynes dlouho zastáncem zásady laissez-faire hlásající, že vláda a stát má do ekonomického dění zasahovat co nejméně, svůj názor publikováním své obecné teorie změnil.

Keynesovým řešením nemělo být znárodňování a zestátňování soukromého majetku, jak prosazovali marxisté, ale vhodná fiskální a měnová politika. Citujme opět Keynese: Pokud jde o sklon ke spotřebě, bude se muset vliv státního řízení projevit jednak politikou daňovou, jednak stanovením úrokové míry a možná i jinými prostředky. (…) Kromě důvodu, že je ústřední řízení nezbytné, aby sklon ke spotřebě a podněty k investování byly sladěny, neexistují tudíž další důvody pro socializaci hospodářského života.

Řešením mělo mimo jiné být i snižování úrokových sazeb a smrt rentiérů – když budou úrokové sazby na nule, bude větší zájem o alternativní investice, i když jejich výnosy budou žalostné.

A jak se na to všechno dívat ve světle dnešních dní? Keynes by jásal. Fiskální politika zdárně podporuje poptávku, erár financuje kdeco. Dluhy vlád vyspělých zemí jsou sice gigantické, ale jsou skrytě financovány nově „tištěnými“ penězi. Centrální banky zahltily finanční systém tolika penězi, že je jich přebytek a úroky z vkladů se drží na nule. Jenže nebude tato novodobá smrt rentiérů ukončena inflací nebo měnovou reformou? A co cenové bubliny, neohrozí finanční stabilitu? Centrální bankéři slibují, že nikoliv…

Literatura: Keynes, J.: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1963

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 15. 3. 2016 9:25
Zasílat nově přidané názory e-mailem