Ukradení tržby vždy zabránit nemůžete. A ani nemusíte

Při práci musíte být bdělí a snažit se co nejvíc omezit riziko škody na majetku zaměstnavatele. Předpokládat každou příčinu se vám ale nepodaří. A podle soudu ani nemusí.

V práci byste sice měli být pozorní a bdělí, abyste dokázali zabránit nebo alespoň omezit riziko vzniku škod na majetku zaměstnavatele, podle soudu ale nejste povinni předvídat každou příčinu.

Mylný předpoklad v dobré víře

Nejvyšší soud ČR se zastal zaměstnance, jemuž ze služebního auta při vykládce zboží ukradli tržbu schovanou v tašce mezi sedadly a jemuž nižší soudy nekompromisně uložily nahradit škodu zaměstnavateli.

Řidič se přitom domníval, že riziko krádeže z auta je menší, než riziko ztráty, pokud by hotovost pořád nosil u sebe při vykládce zboží. A tak tržbu uschoval v autě.

Jeho vysvětlení přijal až Nejvyšší soud a zprostil ho odpovědnosti. Čtěte také: Za všechny škody a chyby platit nemusíte, přestože za ně zodpovídáte

Zaměstnavatel se domáhal, aby mu žalovaný pracovník zaplatil 85 230 Kč s úrokem z prodlení. Čtěte více: Jak si správně říci o úroky z prodlení?

Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl zaměstnán jako skladník a distributor zboží a že jeho náplní práce bylo mimo jiné přebírání finanční hotovosti za dodané zboží. .m€Jednoho dne žalovaný převzal od odběratelů hotovost ve výši 174 720 Kč, ale na pokladně odevzdal pouze 75 000 Kč s tím, že rozdílná částka ve výši 99 720 Kč mu byla odcizena ze služebního automobilu u obchodního centra „Vaňkovka“ v Brně v době, kdy nakládal zboží.

Žalovaný zanechal finanční hotovost v zaparkovaném služebním automobilu v tašce zasunuté mezi sedadly. Způsobil tak z nedbalosti zaměstnavateli škodu, za kterou odpovídá do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody, tj. do výše 85 230 Kč.

Nižší soudy řekly, že za nedbalost bude platit

Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovaný porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku.

Žalovaný nedostatečně pečoval o svěřené finanční prostředky, neboť ve vozidle ponechal i bankovky větší hodnoty, které mohl „bez větších problémů zabezpečit u sebe“, jak činí ostatní řidiči.

Soud přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný tašku s finanční hotovostí neuschoval ani do „přihrádky“ ve vozidle, ale ponechal ji mezi sedadly, odkud byla odcizena. Způsobil tedy škodu z nedbalosti, za kterou v souladu s ust. § 257 odst. 1 zákoníku práce odpovídá do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody.

K odvolání žalovaného zaměstnance odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K námitce žalovaného, že škoda vznikla bez jeho zavinění, neboť řádně plnil pracovní úkoly a neznámý pachatel násilně vnikl do uzamčeného vozidla, měl soud za to, že žalovanému „objektivně nic nebránilo“, aby měl hotovost po celou dobu u sebe, v dané situaci měl a mohl předpokládat, že může dojít k vloupání do vozidla, a další technické zabezpečení vozidla pro bezpečný převoz finanční hotovosti nebylo nutné.

Čím se bránil zaměstnanec v poslední instanci

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukázal na skutečnost, že z povahy jeho práce není rozumné, aby měl řidič hotovost neustále u sebe. Je více pravděpodobné, že žalovaný peněženku s penězi při nakládání zboží ztratí, než že mu bude odcizena násilným vniknutím do zamčeného vozidla, navíc na místě určeném pro zásobování, monitorovaném kamerovým systémem a kontrolovaném bezpečnostní agenturou.

Namítal také, že zaměstnavatel neupřesnil, jak mají zaměstnanci „prakticky nakládat s finanční hotovostí při provádění nakládky a vykládky zboží“, a požadavkem na to, aby měli zaměstnanci hotovost u sebe, „vědomě zvyšoval riziko ztráty přijatých tržeb vybraných od odběratelů“ a ohrožoval jejich bezpečnost.

Zaměstnavatel bez ohledu na prevenční povinnost zaměstnavatelů nezajistil zaměstnancům vytvoření podmínek pro převoz finanční hotovosti, ani bezhotovostní platbu zboží ze strany odběratelů, čímž nepřímo přenášel v rozporu s dobrými mravy odpovědnost za převzaté tržby na své zaměstnance.

Právní úprava

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.

Mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky jemu svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zákoníku práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Jak chránit majetek zaměstnavatele?

Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může jistě znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 zákoníku práce. Tento závěr ale neplatí paušálně bez dalšího.

Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku. Zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. Nelze totiž opomenout (nestanoví-li zaměstnavatel sám určitý postup), že volba vhodného opatření na ochranu majetku zaměstnavatele v konkrétních podmínkách závisí z povahy věci na zaměstnanci samotném, na jeho úvaze, jak v konkrétní situaci majetek zaměstnavatele zabezpečí.

Jak zabezpečil tržbu žalovaný zaměstnanec

V posuzovaném případě zaměstnavatel způsob preventivní ochrany tržeb „skladníky-distributory zboží“ nijak neupravil. Ponechal tak zcela na jejich úvaze, jaký způsob preventivní ochrany před jejich ztrátou či odcizením zvolí. Zaměstnanci-řidiči, kteří zajišťovali distribuci zboží včetně jeho vykládky a nakládky, zajišťovali inkasované peněžní prostředky tak, že inkasovanou hotovost nosili neustále u sebe (někteří v „ledvince“, někteří v peněžence), zatímco žalobce tuto hotovost chránil v průběhu nakládky a vykládky zboží tak, že tržbu, kterou měl v tzv. číšnickém fleku, vložil do kožené tašky opatřené zipem (ve které měl své oblečení) a tašku zanechal zasunutou mezi sedadlem řidiče a sedadlem spolujezdce v uzamčeném dodávkovém vozidle Iveco, „aby na ni nebylo vidět“.

Podle názoru odvolacího soudu byl vhodnější první z uváděných způsobů, neboť žalovaný s ohledem na obecnou zkušenost měl a mohl předpokládat, že může dojít ke vloupání do vozidla a k odcizení finanční hotovosti. Žalovaný však svůj postup (který užíval „vždy“) odůvodňoval tím, že vykládku prováděl v místě určeném pro zásobování, které bylo monitorováno kamerovým systémem a občasnými pochůzkami bezpečnostní agentury, že hotovost uložil (výše popsaným způsobem) v uzamčeném vozidle, že, měl-li by mít hotovost u sebe, ztěžovalo by mu to nakládku a vykládku, nehledě na riziko ztráty tržby.
Nejvyšší soud zhodnotil počínání zaměstnance jako sice ne nejlepší, ale přiměřené a dostatečné.

Zaměstnanci lze vytýkat porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce tehdy, nepočíná-li si vzhledem ke konkrétním pracovním podmínkám i k dané časové a místní situaci tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku. Závisí-li způsob plnění obecné prevenční povinnosti zcela na úvaze zaměstnance, lze mu vytýkat porušení této povinnosti, jestliže je jeho počínání ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že zaměstnanec měl možnost volby jiného (možná vhodnějšího) postupu a že přes zaměstnancem zvolené opatření, které nebylo ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností, ke vzniku škody na majetku přesto došlo, k závěru o porušení obecné prevenční povinnosti nepostačuje.

Uvedený závěr vztažen na posuzovaný případ znamená, že žalovanému jistě lze vytýkat, že jím zvolené opatření nebylo zvoleno vhodně, protože nezabránilo odcizení inkasovaných finančních prostředků.

Obdobně by ale bylo možné argumentovat v případě ztráty peněženky s tržbou, kterou zaměstnanec nosil u sebe, tím způsobem, že ji mohl zanechat ve vhodném úkrytu ve vozidle a ke ztrátě by nedošlo. Je tedy zřejmé, že žalovaným zvolené opatření není zjevně nepřiměřené, a nelze-li mu vytýkat porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce, není tím současně splněn jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR jej proto svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 1924/2013, ze dne 9. 3. 2015, zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 26. 8. 2015 10:46