soudní cestu volit nechci (kvůli sourozencům, kteří studují a ještě studovat budou - tato cesta tedy odpadá). I tak mi přijde celkem drsné se soudit s učitelem (stále je to učitel, ten vyšší). Co mě však mrzí je neochota škodu nahradit, i když mám oporu v zákoně. Nebudu zde dál rozebírat věci, co mi napsal apod., spíš chci ukázat na to, že vymáhat škodu nemusí být vždy jednoduché, zákon není dokonalý a svědomí nikdy nenahradí. Bohužel učitel dle jeho slov necítí povinnost mi celou částku za opravu zaplatit (což by bylo dle mě logické - něco poškodím, tedy to uvedu do původního stavu, víc nechci). Zkušenost to určitě není radostná, ale co se dá dělat...takový příběh ze života. Nezbývá než apelovat na svědomí a obezřetnost.
Co je diskutabilní je i ředitelův výrok, že je to něco, co jsem ve škole mít nemusel. Když se ukradla bunda, škola zaplatila její cenu (přes 3000) - tedy jako hodnotu čtečky. Kdo však dokáže, že student musí mít bundu tak drahou? Jde o nebezpečný precedens, protože teoreticky si do školy musím dostit jen oblečení (a nikdo mi nenutí drahé zboží) a obyčejnou tužku. Vše navíc (pokud půjdeme do extrému) je již nadstandard.
Učitel slíbil peníze (1500) po výplatě. S ředitelem už vůbec není řeč, protože není úplně jasné, kdo za škodu ručí (učitel nebo škola?) tak se spokojím s tím, co dostanu a dál věc zřejmě nebudu řešit. Kdybych totiž uvedl názory vašich právníků a právníků z poradny (které se sice shodují na tom, že mám právo na náhradu škody ale rozcházejí se v tom, od koho), tak by se mohl ostát, že se škola i učitel budou vymlouvat a já nebudu mít už vůbec nic. A protože spor nebudu řešit právně, myslím, že jde asi o nejideálnější řešení. Lepší vrabec než holub..
