Spočítejte si...

Zavřít

Titulománie aneb Titul místo školy

Čas od času vyjde na světlo světa informace, že ten či onen významný vysoce postavený politický činitel své místo získal kvůli nepravdivé informaci o ukončeném vzdělání ověnčeném tituly. Není to nic nového, ale v dobách rakouského císařství to bylo zcela v souladu s právem...

Dnes se opět podíváme do starých foliantů právních předpisů vydávaných pod názvem Zákoník říšský v dobách rakouského císařství. Začneme u hlav tituly pomazaných.

Je příznačné pro naše země, že si potrpíme na různé tituly a hodnosti, uváděné před a za jménem. Na rozdíl od anglosaských zemí, kde doktorát označuje, že jeho držitel je hluboce vědecky vzdělán, „nasekali“ jsme si po éře socialismu straně oddaných doktorů (v padesátých letech i bez příslušné maturity) do platného vysokoškolského zákona vedle doktorů ještě bakaláře, magistry a podobné „istry“, jako by nestačilo vědomí, že dotyčná osoba skutečně něco „umí“!

Můžeme omluvit titulománií, která se nosila ještě v daleko grotesknější míře za starého mocnářství. Stačí zajít na některý hřbitov a přečíst si na náhrobcích sdělení o všech těch „podúřednících a jejich ctěných vdovách“…

A když nebylo jenom v hlavách, stačilo místo pořádné školy i za mocnářství jenom lejstro, jak o tom hovoří nařízení č. 130/1917 ZŘ, kterým bylo stanoveno používání stavovského označení inženýr. Mohl jej podle něj používat nejen každý, kdo dosáhl doktorátu na tuzemské vysoké škole technického směru, což by bylo naprosto v pořádku, ale i absolventi těchto škol, kteří složili alespoň dvě státní zkoušky, a dokonce i důstojníci, kteří v armádě absolvovali vyšší ženijní kurz nebo obdobný kurz dělostřelecký.

Komu by se chtělo studovat celou školu, zvláště pokud není nadaný či pilný a nedokáže ji vystudovat v řádném termínu. Každý semestr navíc se řádně prodraží.

Označení „inženýr“ si mohl „vysloužit“ i méně vzdělaný absolvent nižších škol (např. průmyslových škol), pokud byl 8 let v oboru zaměstnán a zaujímal v něm čelné nebo samostatné postavení. Titul mu pak k žádosti přiznal ministr veřejných prací.

VŠ vzdělání přináší jeho nositeli vyšší plat a snazší uplatnění na trhu práce. Měl by si za studium na vysoké škole připlatit?

K titulům a úřadu patřila i uniforma. Nebyla výsadou jenom vojáků, nádražáků, hasičů a dalších povolání, u kterých je tento oděv ještě dnes obvyklý, ale i ostatních státních úředníků, a to podle jejich kategorií a úřednických tříd.

Ona úřednická uniforma, jak můžeme zjistit z obsahu nařízení č. 176/1889 ZŘ, měla nejen přesně stanovený střih, ale i určenou barvu. A tak tmavozelenou nosili úředníci kanceláře ministerského rady, světlezelenou na ministerstvu financí (že by „komu se nelení, tomu se zelení“?), tmavohnědou úředníci ministerstva orby, asi z důvodu možného umazání při inspekcích na širých lánech…

Další náklady k vysokému školství… dnes se naštěstí již netýkají uniforem, pokud za ně nepovažujeme dobře padnoucí oblek. Přesto i dnešní studenti řeší otázku, jak zaplatit studium na VŠ.

Součástí uniformy byla i přesně popsaná čapka, resp. klobouk, hodnostní označení a šavle, kterou bylo možno – jak zdůrazňuje nařízení – odložit pouze při vnitřní službě v kanceláři. Císařská pedantnost tohoto ústrojového předpisu spočívala i v tom, že bylo nařízeno k uniformě nositi výhradně bílé spodní prádlo. O způsobu kontroly tohoto ustanovení se však v právní normě nehovoří…

Anketa

Souhlasíte s placením studia na vysoké škole?