Systém spoření na penzi musí být jednoduchý a levný

Penzijní připojištění má podle něj své slabiny, a proto by se při uvažování o doplňku státního důchodového systému nemělo hovořit jen o této formě tvorby úspor. Zmiňovanému produktu vyčítá především malou možnost ukládat peníze do atraktivnějších investičních nástrojů a absenci něčeho na způsob fondu pojištění vkladů.

Podpořit jen jeden produkt sloužící k tvorbě úspor na stáří, anebo „demokraticky“ nabídnout třeba daňovou úlevu na všechny spořící a investiční nástroje? Tento problém se v diskusích o penzijní reformě řešil či právě řeší i v řadě dalších zemí.

Je naprosto jasné, že lidé si by se na svoji budoucnost neměli zajišťovat jen jedním způsobem. Dokonce ani nejde o pouhou diverzifikaci úspor a investic. Zajistit se na stáří neznamená jen spořit. Jde také o to, zda člověk odchází do důchodu ve vlastnickém bydlení, anebo v nájemním bytě. Ale také o to, jak má naplánovanou spotřebu. Aby ji neodložil tak nešťastně, že jej pár let po poklesu příjmů přepadne potřeba pořídit nový automobil či třeba zrekonstruovat rozpadající se bytové jádro.

Srozumitelný versus složitý mechanismus

Úvahy o tom, jak se co nejvíce pojistit proti velkému propadu životní úrovně ve stáří, musí být zkrátka nedílnou – a jednou z hlavních – součástí celoživotního finančního plánování. Jinou otázkou ale je, zda má stát plošně podporovat tvorbu úspor na penzi, anebo vytvořit jednoduchý a levný mechanismus, který bude konstruován právě za tímto účelem. A bude představovat základ pro vytváření nutných úspor. Základ, k němuž lze samozřejmě přiřadit další nadstavbové složky.

Nejen ekonomové, ale především politici, kteří zaváděli penzijní reformy, většinou tvrdí: Aby to bylo efektivní, musí lidé reformu přijmout a naučit se nový systém využívat. Proto musí být řešení jednoduché a dostupné všem.

Aby byl systém tvorby úspor na penzi efektivní, musí podle mého názoru být:

• levný,
• jednoduchý,
• průhledný
• a využitelný i při minimální znalosti problematiky investic.

Budeme-li hledat takový systém, nezbude nám než omezit státem specifikované a podporované formy na jeden nástroj. Jinak se totiž „svoboda volby“, v jiných případech pro ekonomiku tolik potřebná, obrátí proti občanovi. Protože systém bude pro něj nepřehledný, rozhodování složité a obsahující mnoho proměnných vstupujících do hodnocení rizika.

Vytvoření jednoduchého vertikálního pilíře také znamená maximální průhlednost pro klienty i dozorové orgány. A především úspory z rozsahu, nutné pro to, aby byl systém levný, a tudíž efektivní. V některých zemích je dokonce ve snaze o maximální efektivitu fondům zakazována reklama. Existuje i model, kde veškerou administraci smluv, dávek a dalšího styku s klientem na sebe přebírá stát, aby se fondy nemohly předhánět v investicích do akvizičních sítí.

Je pravda, že stávající penzijní fondy jsou značně omezeny v investičních možnostech. Za prvé tím, že mohou mít jen jedno portfolio. Za druhé povinností připisovat každý rok minimálně nulové zhodnocení. Ačkoliv to může vypadat na první pohled logicky, jde o značnou restrikci. Jestliže portfolio nemůže zaznamenat pokles hodnoty, nemůže správce směřovat peníze do výnosnějších, ale zároveň volatilnějších (podléhajících většímu kolísání ceny) aktiv. Aby tak mohl učinit, musí také v jiném portfoliu nabídnout jako alternativu konzervativnější investice. Především pro ty, kteří se již blíží důchodovému věku.

Stabilita oceněná více než třemi milióny lidí

Stávající podoba sytému byla vytvořena v roce 1994 a odpovídá snaze svých konstruktérů o maximální průhlednost. Po třinácti letech, kdy se sektor bez větších otřesů (ve srovnání s jinými finančními službami se penzijní fondy téměř vyhnuly krachům a škody se blíží nule) stabilizoval (tuto stabilitu oceňuje svojí účastí v systému více než tři a půl miliónu osob!), je podle našeho názoru čas na změnu. Asociace penzijních fondů proto dlouhodobě usiluje o oddělení majetku podílníků od majetku samotného fondu, což představuje první nutný krok k rozšíření investičních možností. Nedávno byla při ministerstvu financí vytvořena skupina, která pracuje na novele zákona. Pravděpodobnost změny tak konečně mimořádně výrazně vzrostla.

Tématem, které se v Česku často skloňuje, jsou garance vložených peněz. V nepochybně dobré víře tuto otázku zmínil i Petr Bukač. Zároveň však lidem poradil, aby investovali do produktů, z nichž některé také nejsou nijak jištěny žádným „fondem pojištění vkladů“. Vytváření takových instrumentů je samozřejmě možné a diskusi o něm se nebráníme. Je však třeba mít na paměti, že to vždy nese s sebou určité náklady, omezující výkonnost, tedy růst hodnoty pro klienty.

Fondy nabízejí smlouvu, stát nikoliv

Na českém trhu dnes působí jedenáct penzijních fondů, které jsou součástí silných finančních skupin, většinou s nadnárodními vlastníky. Aktiva těchto skupin jsou mnohdy větší než aktiva celé České republiky. Je iluzorní představa, že by tyto skupiny riskovaly svoji pověst připuštěním krachu nějakého z těchto penzijních fondů. Anebo že mu dovolí nedodržet smlouvu s klientem. Naopak představa, že státní penze klesnou nečekaně rychle, pouhým odhlasováním parlamentem, už tak iluzorní není. Se státem totiž budoucí penzisti žádnou skutečnou smlouvu nemají.

Jiří Rusnok je prezidentem Asociace penzijních fondů ČR a předsedou představenstva ING Penzijního fondu.