Spočítejte si...

Zavřít

Syn odmítl jít k otci, matka za to dostala pokutu

Dítě se dá proti druhému rodiči snadno zmanipulovat, ale pokud má vlastní názor, měly by jej soudy brát v úvahu. Jenže někteří rodiče jdou spíše násilnou cestou přes exekutory.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a svěřil v roce 2011 nezletilého syna do střídavé péče obou rodičů. V roce 2013 podala matka návrh na změnu výchovy. V roce 2014 podal otec návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty, neboť mu matka syna opakovaně nepředala, čímž měla porušit pravidla stanovená soudem v rozhodnutí o střídavé péči.

Soud prvního stupně nařídil matce výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 9000 Kč. (Soud totiž ve smyslu ust. § 502 nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním. Exekuci uložením pokuty lze nařídit opětovně, jen je-li to účelné; výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50000 Kč. Pokuty připadají státu.) V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že má za to, že matka neučinila nic pro to, aby došlo k předávání syna. Dále soud uvedl, že nezjistil žádné závažné skutečnosti, které by otce vylučovaly z výchovy syna nebo které by byly důvodem pro podstatné omezení styku mezi nimi. Matka si podala proti rozhodnutí odvolání, ale odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Matka se tedy obrátila s ústavní stížností na Ústavní soud, aby obě rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ve stížnosti uvedla, že nijak nebránila styku syna s otcem a k nepředání došlo pouze v důsledku synova vlastního rozhodnutí, že nijak nebránila styku syna s otcem a ani jinak neznemožňovala jejich styk. Proto sankce uložená jako následek znemožnění styku dítěte s druhým rodičem postrádá zákonné opodstatnění.

Exekuce ve věci střídavé péče rodičů o třináctiletého syna není určena k tomu, aby se stala nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí není ovlivněno úmyslně třetími osobami.

Jak se kdo k problému vyjádřil

Ústavní soud musel nezletilému synovi určit opatrovníka, aby za něj jednal před soudem. Opatrovník uvedl, že syn trvá na tom, že ve svém odmítání stýkat se s otcem nebyl nijak motivován stěžovatelkou.

Soud prvního stupně se domníval, že dlouhodobé přerušení či dokonce ztráta kontaktu s otcem by mohla vést k úplnému přetrhání citových vazeb mezi dítětem a otcem.

Otec uvedl ve svém vyjádření pro Ústavní soud, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť bylo povinností stěžovatelky vysvětlit synovi, byť důrazně, že je nezbytné respektovat pravomocné rozhodnutí soudu o péči o něj.

Co na to Ústavní soud

Dle odborné literatury, kterou Ústavní soud ocitoval v odůvodnění svého rozhodnutí, není smyslem ukládání pokut sankcionovat v tomto případě stěžovatelku-matku, ale primárně vymoci splnění povinnosti ve prospěch oprávněného. Pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že vy coby povinný nemůžete plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.

Dítě musí být slyšeno

Ústavní soud si vyžádal soudní spis k věci a z něho zjistil, že v projednávaném případě soud prvního stupně přistoupil k uložení pokuty i přes to, že v odůvodnění svého usnesení uvádí, že nejít k otci bylo samostatným rozhodnutím syna. Lze předpokládat, že nezletilé dítě ve svých třinácti letech již dokáže o následcích svého jednání uvažovat a lze tedy přijmout tezi, že je schopno samo posoudit povinnost uloženou soudem matce, jakož i charakterizovat svůj vztah k otci. Byť s přihlédnutím k jeho věku. To vše za podmínek, že matka skutečně nijak negativně neovlivňuje vztah syna a otce a naopak působí tak, aby ke splnění povinnosti došlo. Tato skutečnost rovněž plyne jak ze spisu, tak z rozhodnutí obecných soudů.

Výchovné působení rodiče na dítě, a to i ve smyslu rozhodnutí soudu o výchově, nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte. Je proto, a to i v posuzovaném případě, nezbytné, aby obecné soudy reflektovaly názory dítěte. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Pokud nelze dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. Je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. Sankční působení soudu tak postrádá reálný objekt, tedy vůlí ovlivnitelné lidské jednání, na které by mohlo reálně působit.

cestovko

Matka synovi nic nezakázala, pokuta byla proto nesmyslná

Lze mít za to, že obecné soudy měly dostatek podkladů k tomu, aby přihlédly k rozhodnutí syna. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obsahuje dostatek indicií, které vedou k závěru, že uložení pokuty nemusí směřovat k vymožení soudem uložených povinností. V případě, že obecné soudy měly o postoji syna pochybnosti, bylo jejich povinností přistoupit k provedení dalších důkazů, aby byl skutečně prokázán skutkový stav.

Skutková zjištění, která měl k dispozici již soud prvního stupně, umožňují alternativní skutkové závěry, tedy že nepředání syna otci nebylo způsobeno jednáním nebo opominutím stěžovatelky, které soud nemohl pominout. S těmito závěry se však obecné soudy nijak nevypořádaly. Ústavní soud proto svým nálezem spis. zn. III. ÚS 3462/14, ze dne 13. 10. 2015, ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů ukládající matce pokutu zrušil. 

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 28. 3. 2016 10:20