Švarcsystém: 20 let byla podnikatelkou, soud řekl, že byla v pracovním poměru

Soudy řešily otázku, v jakém právním vztahu žalobkyně vykonávala pro žalovaného pracovní činnosti – zda šlo o obchodní vztah nebo zastíraný pracovní poměr.

Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru žalovaného ze dne 27. 7. 2009. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uzavřela se žalovaným dne 24. 10. 1990 „smlouvu, která má veškeré náležitosti pracovní smlouvy“ a na jejímž základě vykonávala pro žalovaného ode dne 1. 10. 1990 „práci sekretářky/asistentky s místem výkonu práce v Praze“; o tom, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, svědčí podle žalobkyně rovněž to, že žalobkyni byla po celou dobu trvání pracovního poměru vyplácena mzda ve výši stanovené smlouvou ze dne 24. 10. 1990, která byla jednostranně navyšována žalovaným, že „jednala vždy jménem žalovaného“, že přijímala pokyny pouze od žalovaného, že svou pracovní činnost vykonávala v prostorách pronajatých žalovaným a na přístrojích nacházejících se v jeho vlastnictví.

Zaměstnavatel tvrdil, že šlo o obchodněprávní vztah

Žalovaný namítal, že obsah smlouvy ze dne 24. 10. 1990 a „veškeré podmínky mezi ním a žalobkyní zcela odpovídaly vůli obou smluvních stran vstoupit v obchodněprávní vztah“ a že tedy „nikdy nezamýšlel se žalobkyní uzavřít pracovní smlouvu“.

Žalovaný uzavřel se žalobkyní „smlouvu, kterou běžně využíval pro spolupracovníky s obdobnou činností“, a to „tzv. freies Mitarbeitverhältnis, který je výhradě obchodněprávním vztahem“, a na základě které byla žalobkyně „činná jako samostatná podnikatelka a byla držitelkou příslušných živnostenských oprávnění“. Smlouva ze dne 24. 10. 1990 neobsahuje veškeré podstatné náležitosti pracovní smlouvy, chybí v ní jakákoliv pracovněprávní terminologie, nenaplňuje znaky tzv. závislé práce, nebyl dán vztah nadřízenosti a podřízenosti, žalobkyně nebyla povinna konat veškeré činnosti osobně a žalobkyně si „svobodně určovala dobu, ve které se bude věnovat činnosti pro žalovaného“.

Soudy nižšího stupně ve smlouvě pracovní poměr neviděly

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Z provedených listinných důkazů dovodil, že smlouva ze dne 24. 10. 1990, podle které žalobkyně prováděla „práce na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář Spiegel v pobočce v Praze s měsíční odměnou – honorářem 1300 Eur“, není pracovní smlouvou a že mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, ale vztah obchodněprávní. 

Vyplývá to z obsahu této smlouvy, v níž ani nebyl sjednán den nástupu do práce, přesné místo výkonu práce, délka pracovní doby a pracovní náplň a v níž bylo uvedeno, že je žalobkyně povinna odvádět povinné dávky z honoráře sama, což „je v pracovní smlouvě nepřípustné“, a také z toho, že žalobkyně pracovala na základě živnostenského listu, že nečerpala dovolenou tak, aby se to promítlo ve vyplácených odměnách, že nepodepisovala prohlášení o pojištění poplatníka daně z fyzických osob ani evidenční list důchodového pojištění a že žalobkyně pracovala též pro jiná média a jiné subjekty. Protože byl mezi účastníky sjednán obchodně právní vztah, není žaloba důvodná.

Odvolací soud ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se s ním ztotožnil v tom, že „mezi účastníky nedošlo k uzavření pracovněprávního vztahu“. Mezi účastníky sice vznikl „smluvní vztah, na jehož základě žalobkyně vykonávala pro žalovaného sjednanou činnost“, avšak „vůle účastníků v době vzniku tohoto vztahu nesměřovala k uzavření pracovního poměru“; smlouva ze dne 24. 10. 1990 nemůže být pracovní smlouvou, neboť jí chybí podstatné náležitosti pracovní smlouvy – není v ní sjednán ani den nástupu do práce (i když „se z obsahu smlouvy podává, že žalobkyně bude pracovat pro žalovaného od 1. 10. 1990, není z ní patrné, zda činnosti začala vykonávat již dne 1. 10. 1990 nebo některý den následující po tomto datu“), ani místo výkonu práce (ze smlouvy pouze vyplývá, že žalobkyně bude činnost vykonávat „v kanceláři Spieglu, která bude založena v Praze“, kdy přesné místo není známo)

Ohledně vůle účastníků při uzavření smluvního vztahu odvolací soud poukázal též na tvrzení žalobkyně, které učinila při jednání soudu dne 6. 12. 2010, kdy uvedla, že „jí při jednání se šéfredaktory Spiegelu bylo slíbeno, že v horizontu tří let s ní bude uzavřena pracovní smlouva tak, aby spadala do sociálního systému, sama žalobkyně si tedy musela být vědoma skutečnosti, že k uzavření pracovního poměru nedošlo“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a dosáhla toho, že ten svým rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 spis. zn. 21 Cdo 3356/2012, zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a tomu vrátil věc k novému řízení.

Nejvyšší soud ČR odhaluje ve své judikatuře zastřený pracovní vztah

V projednávané věci lze souhlasit v tom, že smlouva účastníků ze dne 24. 10. 1990 není takovým právním úkonem, kterým by byl založen pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, neboť obsah a účel této smlouvy vyjadřuje (jak výstižně uvedl žalovaný) „tzv. freies Mitarbeitverhältnis“; ve smlouvě je – jak o tom svědčí zejména ujednání o výši a splatnosti „honoráře“ a o placení „odvodů připadajících na honorář“ žalobkyní – zcela zřetelně vyjádřena vůle, podle níž žalobkyně měla na „půl úvazku“ vykonávat pro žalovaného činnosti sekretářky/asistentky v „podnikatelském“ vztahu. Soudům nižších stupňů však NS ČR vytkl, že se při právním posouzení věci nezabývaly tím, zda smlouva ze dne 24. 10. 1990 není jen simulovaným právním úkonem, kterým měl být zastřen (disimulován) jiný právní úkon – pracovní smlouva.

Závěru o tom, že smlouva ze dne 24. 10. 1990 může být jen simulovaným právním úkonem, který měl zastřít (disimulovat) mezi účastníky skutečně sjednaný pracovní poměr, nasvědčuje především to, že žalobkyně (jak vyplývá z provedených důkazů) při výkonu činnosti sekretářky/asistentky nevystupovala jako „podnikatelka“, ale jako fyzická osoba, která jedná jménem žalovaného, podle jeho pokynů (ve vztahu podřízenosti) a na jeho nebezpečí, jejíž odměňování se neřídí dohodou účastníků, ale jednostranným rozhodnutím žalovaného. 

V tomto kontextu je třeba také hodnotit prohlášení žalovaného učiněné při jednání u soudu prvního stupně dne 6. 12. 2010 o tom, že jí žalovaným „bylo slíbeno, že v horizontu tří let s ní bude uzavřena pracovní smlouva tak, aby spadala do sociálního systému“ (tedy že bude po uplynutí této lhůty projevena vůle založit mezi účastníky pracovní poměr také „navenek“)

Pro právní posouzení věci tedy samo o sobě nebylo důležité, jaký „typ závazku“ byl „zvolen“ účastníky smlouvy ze dne 24. 10. 1990, že se žalobkyně zavázala platit „veškeré dávky související s její odměnou“, že nepodepisovala prohlášení o pojištění poplatníka daně z příjmu fyzických osob ani evidenční list důchodového pojištění, neboť tyto okolnosti mohly představovat pouze jevovou stránku věci a (případně) byly (musely být) součástí předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným; je nepochybné, že bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve smlouvě nikdo dobře nemůže předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy nemá jednat o pracovněprávní, ale o „podnikatelský“ vztah. Čtěte také: Dohoda měla všechny náležitosti obchodní smlouvy, byl to ale švarcsystém

14 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 7. 2014 16:19